U zubního lékaøe pro¾íváme ka¾dý své. Nìkdo tam chodí rád, jeliko¾ má chrup jako ¾ralok, jiný zas se zelení v tváøi, ponìvad¾ u¾ mu zase vypadla plomba. Patøím k té druhé skupinì. Vlastnì... u¾ ne! Mnì zubní lékaø spíš zachránil ¾ivot.
Od útlého dìtství chodím k zubaøi s neskonalou hrùzou. Potkala jsem jich vskutku mnoho. Dopadlo to vše nakonec tak, ¾e odvaha mne nadobro opustila a u lékaøe mnì nevidìli celých devìt let. A ¾e to byla léta ukrutná, to asi nemusím rozvádìt. A¾ jednoho, pro mì nejš»astnìjšího dne, dostalo se mi té pøíle¾itosti a má spolupracovnice mne vzala ke své zubní lékaøce. Hrùzu, je¾ mi svírala celé tìlo i duši po celou sedmdesát kilometrù dlouhou cestu k zubaøi, si neumíte pøestavit. Ovšem ¾enská touha po krásném úsmìvu mi dávala sílu. A tak náhle, bílá jako stìna, se smrtelnou hrùzou na duši, vskutku sedím na køesle v ordinaci. Prostøedí bylo jako z retro filmu. Køesla, stolky, pøístroje peèlivì udr¾ované, leè zub èasu ji¾ na nich byl znát. Køeslo popraskané, hadièka ze známého tyranistického pøístroje, ji¾ byla bez povrchové úpravy... sedìla jsem v tak zhruba sedmdesátých letech. Strach mnou cloumal víc ne¾ za svatojánské noci pøi úplòku na šibenièním vrchu. Lékaøka, velmi pøíjemného vzhledu, se nakonec témìø násilím podívala na tu spouš» v mých ústech. Nadiktovala své klasické informace do karty sestøe. Pak se na mì podívala a pravila, ¾e jedinì kompletní rekonstrukce. A jeliko¾ jsem dosud nepocítila naprosto ¾ádnou bolest, neznatelnì souhlasnì kývám. Naèe¾ lékaøka si zamnula ruce, v jejích oèích se zablýskly plamínky a zcela s neskrývanou radostí pronesla: S vámi bude ale príma
práce...!
Co udìlá normální èlovìk v takový moment?! Mo¾ná propadne hrùze, v morbidních pøedstavách o ka¾dé minutì na tomto køesle, je¾ ho pod rukama takové lékaøky mù¾e v nejbizarnìjších fantaziích napadnout. Ale já málem radostí vyskoèila, z toho lidskými zadky vyblýskaného køesla a chtìla jí líbat nohy. To je ten zubák, kterého hledám! Èlovìka, kterého práce baví. Nevidí za mnou jen peníze, ale øemeslo. Všechen strach, co mi trýznil duši po mnoho let, byl rázem ten tam, zastoupilo ho odhodlání, radost a štìstí.
A nastalo martýrium, které by mnoha lidem patrnì zpùsobilo psychickou újmu. Nebudu tedy rozebírat jednotlivé úkony. Celých tìch devìt let na práškách proti bolestem, jídla, jim¾ se èlovìk musí vyhýbat, ba po nich dokonce jen tou¾it, úsmìvy a smích skrývané v dlaních, úøední jednání se sklopenou hlavou, práce, v ní¾ nejsou lidi, co blbì koukaj... to všechno bylo souèástí mého ¾ivota. Vìèný stud, pocit ošklivosti, èasto probdìlé noci v bolestech a hlad. To vše ji¾ mìlo skonèit.
Aèkoliv rekonstrukce trvala pùl roku a spíš to vázlo na mé schopnosti mít peníze, bylo to v mém ¾ivotì nejkrásnìjší období. Pøi dnešním pohledu zpìt uznávám, ¾e od bolestí a stresù mì opravdu oprostila lékaøka, aèkoliv ráj samo sebou vypadá jinak. Není to navíc jen o zubaøi. Spolupráce s laboratoøí je velmi významným prvkem. A taky nejsem ¾ádný srab, co hned breèí, kdy¾ ho tuhle píchne a klidnì si nechám i vynadat, kdy¾ si to zaslou¾ím.
Laboratoø, kdy¾ u¾ jsem se tedy zmínila, v Úpici u Trutnova, byla sochaøem mého chrupu. Kdy¾ tak sedíte s bolavými obroušenými zoubky a koukáte, jak tam tvoøí, baví se o bì¾ných starostech a mimodìk sochají jakési paní, co jim dycinky donese dortíky (sama si asi nikdy nedá), zoubeèky jak perlièky, pøipadáte si bájeènì a v nejlepších rukou.
Sedìli tam, pomocí ohnì a jakýchsi elektrických brusek, tvoøili umìlecká díla. Bavili se o barvách, øešili koøenové barvy a odstíny ke skuteènému chrupu, právì tak, jako své bì¾né rodinné starosti. A s nesmírnou péèí øešili i mùj chrup. Opatrnì a citlivì zkoušeli "provizoráky" a "pevný zuby", a to vám povím, není ¾ádná procházka rù¾ovým sadem.
Zajímali se, jestli mi je fajn, jestli to zvládnu a ka¾dý milimetøík obrušovali. Mnì to u¾ bylo skoro jedno, jestli to nìkde nesedí, ale jim ne. Neustále mi koukali do pusy a já stiskla i otevøela, chtìla mnohdy utéct, ale nedali si pokoj, dokud si nebyli jistí, ¾e to pasuje. Kolektivnì se dívali, jak skousnu, kolektivnì to obrušovali, kolektivnì o tom zkrátka diskutovali a nikdy nezapomnìli, ¾e tam jsem já, a ptali se, jak mi je.
A v zubní ordinaci tomu nebylo jinak.
Mnoho strastí se mnou lékaøka pro¾ila, jednak mým strachem, jednak mým pøíšerným chrupem, ale nejvíce patrnì pøírodou. Nebyla jsem prostì, prostý pacient.
A dnes? Po nìkolika desetiletích si klidnì kousnu do jablka. Dám si buráky a øízek u¾ nemusím krájet na milimetrové kousilínky. Smìju se na plnou hubu a usmívám se jako svùdnice. Klidnì mù¾u jít mezi lidi pracovat a bez obav i na podnikovou veèeøi. Mù¾u si pìstovat vrásky smíchu, právì tak jako si dát karamelku. Dìti ve školce, kam chodí moje dìti, se mì u¾ neptají, proè mám ošklivý zuby. Všem dìtem jsem ukazovala své obroušené pahýly, aby si zuby èistili.
Dnes se na mì usmívají a ve své upøímnosti mi øíkají, ¾e jsem hezká. A nejen ony dìti! Mám to tak dobøe udìlané, ¾e mnoha lidem musím dokoøán pusu otevøít, aby vidìli, ¾e je tam kov a ¾e to opravdicky nejsou moje vlastní zuby!
To blaho, které pro¾ívám, si neumíte pøedstavit. Jak jsem zmínila, od malinka bylo mým osudem strádání. Strádání v jídle, ve smíchu. Kdy¾ pak sama zubaøka, která mì znala pár týdnù, poznala, ¾e i provizorní chrup mi zmìnil tváø, náladu i ¾ivot, a s vervou a nezmìrnou trpìlivostí se mi vìnovala, pak mi došlo, jaké štìstí se do mých zubù zakouslo.
A proto chci, aby i ostatní lidé vìdìli, ¾e ještì stále jsou kolem nás dobré duše. Nehledí na peníze, nehledí na momentální bolest, ale vìøí, ¾e co dìlají, je dobré. Paní zubní lékaøka, za ní¾ jsem témìø týdnì jezdila a taky budu jezdit s dìtmi (já mám záruku patnáct let) je od mìsta, kde ¾iji, vzdálená pøibli¾nì 70 kilometrù. Co¾ nabízí i bájeèný výlet do Podkrkonoší, a já to samo sebou vyu¾ila mnohokrát. Ordinaci má v Horním Maršovì, a kdyby náhodou nìkdo mìl potøebu najít dobrého zubaøe, kdykoliv bude pøijat. Jestli¾e však ztratíte odvahu jít dovnitø, pak vìzte, ¾e pár metrù nad klinikou, kde sídlí, je tak pøenádherný pohled do krajù èeských, ¾e to jistì bude stát za to. A kdy¾ uvidíte, jak malincí jste v tom prostoru, pùjdete k zubaøce naplnìni odvahou a chutí. Jistì jen pro tu krásu pohledù se ka¾dý velmi rád vrátí pro krásu, mo¾ná i pro odvahu. I já ji sbírala... A¾ tam pojedete tøeba jen na výlet, vìzte, ¾e je co obdivovat. Pro jejich kosmicky krásný kostel, který postavil Carolo Valmadi. Pro 400 let starou lípou, barokní sochu sv. Jana Nepomuckého èi hrobkou šlechtického rodu Aichelburgù a øadou zajímavých náhrobkù. Ka¾dý bude okouzlen (já jsem byla na høbitovì!).
A krom jiného od roku 1466 se o tomto místì mluví jako o osadì. Od 16. století je správní obcí východních Krkonoš. Mají i pùvodnì klasicistní zámek, pøestavìný koncem osmnáctého století na novorenesanèní. Není problém si ho prý prohlédnout, aèkoliv já jsem nezkoušela jít dovnitø. Socha spravedlnosti na námìstí, nechybí ani Køí¾ová cesta. Sama vím, ¾e kvìtena je bohatá, miliony výhledù a mnoho pøekrásných míst, duch venkova k tomu, jsou vcelku nepopsatelným zá¾itkem. To vše jsem mìla mo¾nost poznat díky zubaøce. A mnohem, mnohem víc. Tøeba blbej øízek, nebo se zakousnout do jablíèka pøímo na stromì.
Zubaøi zachraòují ¾ivoty. A mnohdy dají víc, ne¾ byste èekali. Mnì tedy urèitì!
