Š»astný maratón Milana Švihálka
"®urnalistické povolání se musí dìlat do posledního dechu," øíká Milan Švihálek. A hned dodává, "mìl jsem v ¾ivotì velké štìstí, ¾e jsem k tomuto nádhernému povolání mohl pøièichnout, a ¾e mohu díky tomuto povolání lidem ukazovat krásy svìta".
Kde zaèala tvá š»astná cesta?
Narodil jsem se v Brnì, ale rodièe pøed bombardováním utekli ke staøeèkùm do Senièky, potom se pøestìhovali do Olomouce a právì tam jsem pro¾il nejkrásnìjší roky svého ¾ivota. Maturoval jsem tam, rok dìlal kulisáka v divadle - pøihlásil se na FAMU a musel mít rok praxe. Byl to jeden z nejkrásnìjších rokù mého ¾ivota, jak maturitní, tak i kulisácký. A poznal jsem tam svou ¾enu, která studovala medicínu.
Lidský ¾ivot se v¾dy dìlí na nìkolik etap, provázelo tì štìstí i dál?
Z Olomouce jsem odešel do Prahy, ale brzy jsem se vrátil. FAMU jsem nedokonèil, byl jsem mlád a školu jsem nezvládl. Pøijímal mì re¾isér Otakar Vávra na re¾ii - 625 adeptù dìlalo zkoušky a jenom šest nás bylo pøijato, nikdo z nás školu nedodìlal. O¾enil jsem se, narodilo se nám první dítì a já jsem se musel postarat o ¾ivobytí, dìlal jsem metodika pro kulturu v Okresním domì osvìty a to byla zase ta svízelnìjší èást mého ¾ivota. Na štìstí jenom krátká, proto¾e jsem odešel za svou ¾enou do Ostravy, která u¾ tam pracovala jako lékaøka..
Nìkterým lidem vstupují do ¾ivota osobnosti a já vím, ¾e tebe ovlivnili tøi mu¾i - jeden z nich na zaèátku kariéry, druhý brzy po jejím zaèátku a ten tøetí byl nejstarší, nejzkušenìjší.
Pøed vánocemi roku 1967 jsem vzal slo¾ku s pracemi, které jsem do té doby sepsal a vydal jsem se do ostravské televize. Tam mì pøijal Jan Neuls, šéf programu a to byla první osobnost, která velmi ovlivnila zaèátek mé pracovní kariéry. Zaèátkem ledna 1968 jsem nastoupil jako elév do ÈT Ostrava za 800 Kè mìsíènì. Zkušebnì na pùl roku. Zaèínal jsem v dìtské redakci.
Televizní práce je práce zásadnì tandemová.
Tady vstoupila do mého ¾ivota osobnost tak výrazná, ¾e mì opravdu poznamenala na celý mùj ¾ivot - Jiøí Vro¾ina. Koncem listopadu 1969 si mì vy¾ádal, abych mu napsal komentáø k jedné reportá¾i z jeho cesty do Austrálie. Bylo to osudové setkání. U¾ jsem mìl za sebou to štìstí, ¾e mì Jan Neuls do televize pøijal a teï pøišlo další, ¾e si mì Jirka Vro¾ina, tehdy tøicetiletý kameraman, potápìè, parašutista a vùbec odvá¾ný mu¾ všiml a já jsem s ním mohl spolupracovat dalších jedenáct let. Byla to nádherná doba. Já jsem byl ten druhý vzadu, Jirka se se svými širokými rameny prosazoval námìty. Moje silná stránka bylo zase slovní vybavení. Je povinností být autorovi neustále po ruce, slou¾it té myšlence, která se zrodila v jeho hlavì, slou¾it zobrazované skuteènosti Kdy¾ je vše hotovo, kdy¾ jsou rozhovory seøazeny, je tam i muzika i pauzy na komentáø, máš dílo pøed sebou a jsi ten poslední, kdo mu mù¾e udìlat teèku. Je to tvá odpovìdnost výsledný materiál dokonèit. Teï u¾ jsi na vše sám, posloucháš slova, která lidé øíkají a navazuješ. Jsi odpovìdný i za ticho. Je to nìco nádherného s tím pracovat, mazlit se a doplòovat svými slovy. Já jsem š»astný, ¾e jsem se k takové práci dostal. To vše mì nauèil Jirka a spolupráce s ním mì opravdu nasmìrovala na celý ¾ivot.
Tím horší byl pro tebe jeho odchod.
V èervenci 1982 mi oznámil, ¾e má úmysl s celou rodinou emigrovat. Strašnì lilo, kdy¾ jsme spolu z 2. na 3. èervence sedìli v autì a já jsem mu øíkal - Jirko, otevírá se pøed tebou nový svìt a já ti pøeji, aby se ti tam daøilo. On vìdìl, ¾e u¾ nebude dokumentaristou, ale bude mu staèit, kdy¾ bude dr¾et v ruce kameru. Odchod si plánoval dlouho, se všemi si podal ruku, i kdy¾ jim neøíkal, ¾e odchází. Já jsem jeho odchod tì¾ce nesl, proto¾e pro mne byla naše spolupráce velmi dùle¾itá. Nikdy jsem mu to nevyèítal, ani v tìch nejhorších chvílích, kdy mi bylo tì¾ko.
Já vyznávám filosofii, ¾e všechno zlé je pro nìco dobré.
I moje filosofie je stejná. Mám tendenci zlo obrátit v dobro a proto se pova¾uji za š»astného èlovìka. Sedìl jsem tøikrát v blázinci s hlavou strèenou v rohu a myslel jsem, ¾e je konec. Bylo to tì¾ké, ale kdy¾ je èlovìk trpìlivý a kdy¾ má v sobì vnitøní nadìji, která je snad rodovì zakotvena, a ve mnì urèitì je, tak to jde. S Jirkou jsme dostali úkol dìlat vzdìlávací poøady. Všichni se nám smáli. Jen¾e já jsem se zaèal podle tìchto poøadù øídit. Seriál Nebezpeèný svìt kalorií, s MUDr. Rajko Doleèkem mi pomohl zhubnout o 24 kg. Poøad o rakovinì - Vesmír, mì pøinutil pøestat kouøit, u¾ nikdy jsem nevzal cigaretu do ruky, a kdy¾ jsme vyrábìli Recepty pro miliony, zaèal jsem bìhat a ubìhl maratón. To všechno jsem dìlal s Jirkou Vro¾inou a najednou jsem zùstal sám, bez par»áka.
Štìstí však stálo za dveømi.
Ano. V roce 1983 pøišel za mnou profesor Krejèík s námìtem s tím, ¾e mohu dát tomuto námìtu podobu. Vùbec jsem námìtu nevìøil - co je to "prùmyslová architektura"? Zaprášené kovadliny, prázdné továrny! Opravdu jsem tomu nevìøil. Pan profesor Milan Krejèík však byl nadšenec a nakonec jsem se jím stal i já. Uvìdomil jsem si, ¾e právì v polovinì osmdesátých let je tøeba ukazovat minulost. ®e netkví jen v kulturních památkách, v divadelnictví, v písemnictví, v malbì, v literatuøe, ale, ¾e je i v øemeslech, v tom, co hmotného po sobì lidé zanechali. Pochopil jsem a dal se do práce s obrovskou vervou. Byly to nádherné ètyøi roky. Kdy¾ jsme vyjí¾dìli natáèet první díl, byla skoro hotova kní¾ka s názvem " Svìdkové minulosti". Natoèili jsme 42 dílù, seriál mìl premiéru v roce 1986, byl dvakrát reprízován a teï jsem se dovìdìl, ¾e se bude opìt vysílat. To je výborné.
Máš seznam všeho, co jsi vyrobil?
Ne, to se nedá spoèítat, v¾dy» jsme roènì vyrobili na osmdesát poøadù a já jsem byl v televizi dvacet sedm let! A teï píšu kní¾ky!
Která etapa byla pro tebe nejnároènìjší?
Po Jirkovì odchodu jsem byl pøeøazen do redakce umìlecké tvorby. Já sice smysl pro humor mám, ale byl jsem postaven do situace, kdy jsem mìl moderovat zábavné poøady a já na to nebyl pøipraven, bylo to hrozné.
Neustále hovoøíme o tvé práci, ale pojïme k tvému soukromí. Ty jsi se velmi mlád o¾enil, studoval ¾urnalistiku a vychoval tøi dìti. V lednu ti bylo šedesát.
V roce 2005 tomu bude ètyøicet let, co jsem se o¾enil. Obrovská poklona patøí mé ¾enì. Je lékaøkou - primáøkou neurologie. Obdivuji ji za to, ¾e to se mnou zvládla. Ve chvílích, kdy jsem na tom byl špatnì zdravotnì, kdy jsem se krèil v rohu, dennì za mnou jezdila do Opavy - pøi tom práce, dìti, nemocná tchýnì a pes. Všechno opravdu zvládla a já ji za to obdivuji. Dìti mì tolerují a berou s humorem. Já jsem ve Sborníku severomoravských spisovatelù uveden jako spisovatel. Kdy¾ k nám pøijde syn Martin s vnuèkou Terezkou a zazvoní u vrátek na zvonek, který po mì ulila Laeticie Ditrichová, o ní¾ jsem také napsal kní¾ku, tedy, kdy¾ na nìj zazvoní a já jdu v trenýrkách otevøít, øíká syn Martin: "Terinko, podívej se jak vypadá tvùj dìdeèek - sepisovatel"!
Milane, ty jsi u¾ delší dobu nemocen, ale stále optimista.
Øeknu vìtu - ano, mám rakovinu. Je to tì¾ká situace, ale já o tom vùbec nepøemýšlím, jsem š»astný a neberu si to. Mám kolem sebe zdravotníky, kteøí mì ujiš»ují, ¾e tady stále je nedìje. V šedesáti ¾ivot nekonèí! Ví»a Dostál, s ním¾ jsem napsal knihu "Š»astná planeta, jednou, kdy¾ u¾ byl na pokraji sil, øekl: Nikdo neví, co bude za další zatáèkou! A tato vìta mu pomohla na kole objet svìt. Já mám plány, ale hlavnì chu» pokraèovat dál, stále je ve mì síla naplòovat své poslání - lidem ukazovat krásy svìta.
Rozhovor s Milanem Švihálkem jsem zaèala kdysi dávno v autì, kdy¾ jsme jeli navštívit Jana Neulse do Rýmaøova. U pøíle¾itosti Milanových šedesátých narozenin jsem jej koneènì dokonèila.
Hana Juraèáková
Foto zleva: František Neuls s man¾elkou, Hana Juraèáková, Milan Švihálek