Jen jeden bude v¾dy panovat
Bájný zakladatel pøemyslovského rodu zrovna oral pole ve Stadicích, kdy¾ k
nìmu dorazili poslové knì¾ny Libuše. Vyzvali ho, aby pøijal panství, které je jemu i jeho potomkùm souzeno, a o¾enil se s nejmladší Krokovou dcerou. Prostého rolníka kupodivu tento ¾ivotní obrat nijak nevyvedl z míry. Otku, èili silnou hùl, zpravidla okovanou, na oškrabávání hlíny z radlice, vetknul do zemì a vypøáhl volky. Ti po jeho výzvì, aby odešli, odkud pøišli, nav¾dy zmizeli. Pøemysl ovšem na kní¾ecí stolec nepospíchal, podle prvního èeského kronikáøe Kosmy napøed posnídal plesnivý chléb a kus sýra. K této chudé hostinì pøizval i zara¾ené vyslance mu¾ù, kteøí nechtìli, aby jejich spory nadále rozsuzovala ¾ena. Líska se zatím zazelenala. Dvì ratolesti uschly a pouze tøetí se hnala do výšky. Pøemysl vylo¾il tento pohanský zázrak tak, ¾e z jeho rodu vzejde mnoho pánù, ale jen jeden bude v¾dy panovat. Pak sbalil lýkovou mošnu a støevíce, pøevlékl se do kní¾ecího roucha a odjel vládnout. Tato povìst, která se ústnì tradovala po generace, v sobì skuteènì nese odkaz pøedkù, kteøí naše území osidlovali v dobì stìhování národù. Pøemysl toti¾ nestál za pluhem jen pro vìtší úèinek vyprávìní o prvním èeském kní¾eti.
Putování praotce Èecha
„Druhové, kteøí jste nejednou snášeli se mnou tì¾ké trudy cesty po neschùdných lesích, zastavte se a obìtujte obì» pøíjemnou svým bù¾kùm, jejich¾ zázraènou pomocí jste koneènì pøišli do této vlasti, kdysi osudem vám pøedurèené,“ pravil prý praotec Èech na hoøe Øípu, kdy¾ po strastiplné pouti pøivedl svùj kmen do nového domova. Alespoò mu tato nadšená slova pøisoudil kronikáø Kosmas. Nemýlil se v tom, ¾e pøesun obyvatel po tehdy hustì zalesnìném území byl skuteènì velmi obtí¾ný. Naši slovanští pøedci se k odchodu z pùvodních východních sídel, nejspíše nìkde mezi Vislou a Dnìprem, odhodlali zøejmì pod tlakem pøírodních podmínek. Hlavním dùvodem nejspíš nebyl útìk z domova pod náporem koèovných kmenù, jak se obèas objevuje v literatuøe. Podle historikù se tehdy zhoršilo klima a vyèerpaná pùda ji¾ nedokázala u¾ivit rostoucí poèet obyvatel. Jednotlivé rody se tedy vydávaly hledat úrodnìjší kraj. Nešlo tedy o nìjaké ta¾ení velkého zástupu, jak by se dalo podle povìsti o Èechovi soudit, ale o postupné osidlování krajiny, kde Slované nenarazili na vìtší sídlištì jiných kmenù a na odpor silné ústøední moci.
Tuto podmínku Èechy splòovaly. Kosmas sice napsal, ¾e „tato zemì za tìch èasù le¾ela nedotèena rádlem a do té doby ještì do ní nevešel èlovìk, který by se jí dotekl,“ ale nelze se v tomto pøípadì divit, ¾e døívìjší osídlení pominul èi neznal. Za jeho èasù, na pøelomu 11. a 12. století, zesiloval tlak øímských králù a císaøù na èeské kní¾ectví. Bylo zapotøebí jim odpovìdìt, ¾e tato pùda odpradávna patøí Èechùm. Jen¾e kdy bylo ono pradávno?
V hledání písemné odpovìdi na tuto otázku moc mo¾ností neexistuje. Prakticky se odborníci odvolávají jen na dva autory. Prvním je byzantský dìjepisec Prokopios z Kaisareie, který sepsal dílo O válce gótské. Jako písaø doprovázel vojevùdce Belisara a zaznamenával vše, co mu pøipadalo dùle¾ité èi zajímavé. K roku 512 popisuje dlouhé putování germánských Herulù ze støedního Podunají, kde byli pora¾eni Gepidy, do pùvodní vlasti ve Skandinávii. Táhli prý tehdy i »pøes všechny slovanské národy«. Badatelé se sna¾ili rekonstruovat tuto trasu a neshodli se, zda vedla pøes Èechy, Moravu nebo karpatskými prùsmyky na Slovensku. Ka¾dopádnì však tato Prokopiova poznámka potvrzuje, ¾e ve støední Evropì ji¾ v té dobì ¾ily slovanské kmeny.
Podruhé se o nich dovídáme od stejného autora z období bojù o langobardský trùn. Jeden z uchazeèù byl zavra¾dìn a jeho syn Risiulf našel útoèištì u Slovanù. S jejich pomocí bojoval na stranì Gepidù proti Langobardùm. Doplatil na pøímìøí, po nìm¾ hrozilo, ¾e ho Gepidi vydají svým bývalým nepøátelùm. A tak utekl znovu do slovanského útoèištì. Oblíbenou pasá¾í citovanou z Prokopia je Risiulfovo ta¾ení roku 548 ke Gótùm v severní Itálii, kdy stál v èele šesti tisíc slovanských a germánských bojovníkù a úspìšnì deptal byzantské vojsko. Rozborem rozmístìní sídel všech stran zúèastnìných na tomto konfliktu došli vìdci k závìru, ¾e pøátelé bojovného Langobarda sídlili asi nìkde na slovenském nebo moravském území. Vìtší podrobnosti o sídlu Slovanù sice uvádí druhý autor Iordanis, pùvodnì èlen dru¾iny gótského krále Gunthigise, poté knìz pùsobící v okolí Solunì, kde v polovinì 6. století psal své práce o øímské a gótské historii. Jen¾e nìkdy i pøesný název místa je matoucí. To, co pokládali souèasníci za samozøejmou znalost, my nedoká¾eme umístit, proto¾e dávná sídlištì zavál èas. V tomto pøípadì jde o zásadní bod zemìpisného urèení - Mursijské jezero, které mohlo být podle odborníkù hned na nìkolika místech Evropy. Stopa po Slovanech, o nich¾ psal Iordanis, se ztrácí v dohadech.
Sláva ošklivých hrncù
Ozbrojení Slované bojující po boku neuspokojeného dìdice trùnu Risiulfa by mohli svádìt k pøedpokladu, ¾e bájného kní¾ete mohli poslové najít spíš s kopím v ruce. Jen¾e vìtšina obyvatel, kteøí se trousili na území Èech, kde bylo jádro budoucí pøemyslovské domény, ¾ila zcela jinak. Usazovali se v malých osadách na úrodných bøezích øek a v potu tváøe obdìlávali svá políèka. Nadøeli se opravdu hodnì, proto¾e jedno zaseté zrno jim dalo zpravidla jen dvì nová, v mimoøádnì úrodných rocích a¾ ètyøi. Dobytek se popásal v lese a nehnojená pole brzo pøestávala rodit. Rodina musela nechat pùdu odpoèinout a primitivními nástroji si pøipravit nové polnosti. „To jest ona, to jest ona zemì, kterou jsem vám - jak se pamatuji - èastokrát sliboval, zemì nikomu nepoddaná, zvìøe a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývaní pøíjemná,“ jásal podle Kosmy „starosta“ Èech. Vlastnì Bohemus, proto¾e náš první kronikáø psal latinsky a v této øeèi se zemì nazývala podle keltského kmene Bójù. Jazykozpytci samozøejmì tou¾í zjistit, jak vùbec slovo Èech, kterým se obyvatelé ve své øeèi nazývali, vzniklo. Jedna pravdìpodobná verze hovoøí o tom, ¾e jsme si z indoevropského prajazyka pøinesli slovo, jeho¾ základ znìl kupodivu »kel« a znamenal pokolení èi rod. Slované si ho zmìnili v prùbìhu vìkù na „èel“ a z nìho se vyloupl jak èlovìk, tak tøeba èeleï. A po pøidání tzv. domácké pøípony -ch se vyklubal Èech. Jen¾e právì Pøemysl jím nebyl. Do kmene, který pozdìji ovládl zemi a sjednotil stát, se podle báje pøi¾enil. Oral pøece ve Stadicích, èili na území kmene Lemuzanù. Mýtická svatba však nijak neubrala na autoritì tohoto dynastického pøíbìhu. V¾dy» vytvoøená personální unie dvou území rozdìlených bojovnými Luèany ukazovala cestu jak dosáhnout klidného øešení expanze. Sòatkovou politiku vyu¾ívali mnozí vládcové, i kdy¾ se ani válkám v neklidném støedovìku vyhnout nemohli a mnohdy ani nechtìli.
Našeho údajného praotce jsme si tedy pojmenovali sami a jaksi dodateènì, abychom se nepøipravili o vzpomínku na stìhování národù, která nás pøivedla do zemì zaslíbené. Ve skuteènosti hlavnì potem vlhnoucí. ®ivot v novém domovì byl toti¾ velmi tvrdý. Archeologické výzkumy naznaèují, ¾e dùle¾itou okolností ale opravdu bylo to, ¾e poutníci narazili pouze na podobné samoty pøedchozích germánských obyvatel. Øídké zemìdìlské osídlení jim dalo šanci najít domov ve støedu Evropy bez bojù. O postupu slovanských osadníkù však lépe ne¾ vzdálení »váleèní zpravodajové« informují nevzhledné hrnce. Podle hlavního nalezištì dostaly název keramika pra¾ského typu. Pøemyslovi pøedci je hnìtli v ruce a zdobením se nezdr¾ovali. Jednoduché nádoby však vypovídají o tom, kde se nacházela první slovanská sídlištì a umo¾òují zkoumat tehdejší zpùsob ¾ivota. „Také nikdo neznal slovo mé, nýbr¾ po mnišském zpùsobu, vše, co mìli, za naše ústy, srdcem i skutkem prohlašovali,“ líèí tehdejší ¾ivot Kosmas. Kupodivu nebyl daleko od pravdy. Spoleènost šestého století na našem území ještì nebyla majetkovì rozdìlena. Ošklivé hrnce pou¾ívali všichni tak, jako shodnì obývali stísnìné polozemnice s kamennými píckami. Koøeny Pøemyslova rodu sice sahají do této doby, ale ta ještì nemohla zrodit bájného kní¾ete. Vývoj však pokraèoval a za zhruba sto let prodìlala staroslovanská spoleènost na našem území prudký skok k sociální diferenciaci, která se v 7. století projevila ve výstavbì prvních hradiš» urèených samozøejmì pro místní mocenskou špièku.
Vymyslel si Kosmas bájného zakladatele?
S praotcem Èechem to byla vskutku spíše touha zdùraznit pradávné právo na její ovládnutí, co vedlo Kosmu k jeho vyprávìní. Nìkteøí lidé proto mìli tendenci ho podezírat i z toho, ¾e si zrovna tak vymyslel i Pøemysla. V¾dy» pøece psal kroniku jako oslavu panujícího kní¾ecího rodu. A mnohdy se rád blýsknul znalostí antických autorù. Zdá se však, ¾e povìst o oráèi má mnohem delší tradici a tentokrát ji pra¾ský dìkan jen rozvedl. V obecné podobì se báje objevuje v Kristiánovì legendì z 10. století. „Ale Slované èeští, usazení pod samým rem a oddaní uctívání model, ¾ili jako kùò neovládaný uzdou, bez zákona, bez kní¾ete nebo vládce a bez mìsta, potulujíce se roztroušenì jako nerozumná zvíøata, toliko širý kraj obývali,“ píše autor legendy, který pøíliš netíhne k oslavì dávných èasù. Mimochodem jeho obrat pod Arkturem znamená pod jednou z hvìzd Velkého vozu, tedy na severu. A¾ epidemie (tedy nikoli vzpoura mu¾ù) zpùsobila, ¾e se obrátili k hadaèce o radu a podle ní se zaøídili. Po zalo¾ení Prahy postupovali podle jejích dalších pokynù: „Potom nalezše nìjakého velmi prozíravého a dùmyslného mu¾e, jen¾ se jenom orbou zabýval, jménem Pøemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaèèina kní¾etem nebo vladaøem, davše mu za man¾elku svrchu øeèenou pannu hadaèku.“
Proti košatému Kosmovu podání se zdá toto zaznamenání pøemyslovské legendy dost ochuzené. Vedle nìho je však dalším podpùrným argumentem pro starobylost legendy i výzdoba znojemské rotundy, která vznikla Arktunedlouho po dokonèení kroniky. V tamním cyklu zaujímá dùle¾ité místo rovnì¾ orající Pøemysl. Stì¾í by se na zeï dostal, kdyby byl pouhým novým výmyslem pra¾ského dìkana. Kdy a jak se tato povìst zrodila, se u¾ nikdy nedovíme. Z dnešního pohledu se nám zdá neuvìøitelné, ¾e se v pøemyslovském rodu udr¾ela po stovky let. Poznatky historikù z výchovy knì¾icù a kralevicù na všech evropských dvorech však vypovídají o tom, ¾e znalost rodokmenu vèetnì bájných pøedkù patøila k tradièním lekcím. Budoucí panovník z nìho èerpal pøesvìdèení, ¾e jeho moc má hluboké koøeny.
Kronikáøi Kosmovi nelze upøít, ¾e legendu ovìnèil nauèeními, která mìla nabádat Pøemyslovy potomky k odpovìdnému vládnutí. Bájný kní¾e prý lýkové støevíce uschoval kvùli tomu, aby kní¾ata nikdy nezapomnìla, odkud vzešla. A z pýchy nepromrhala majetek i èest. „Tím se stává, ¾e se svìtská hodnost, je¾ bývá nìkdy k slávì, ztratí k hanbì. Ale chudoba, pøekonaná ctností, neskrývá se pod vlèí ko¾í, nýbr¾ svého vítìze, jej¾ zprvu strhla do hlubin, povznáší k hvìzdám,“ údajnì øeènil Pøemysl.
Tak to u¾ si jistì Kosmas doplnil podle své pøedstavivosti. Nicménì základ povìsti je mo¾né hledat v pøeva¾ující èinnosti starých Slovanù, kteøí se na našem území usadili jako zemìdìlci. Je vlastnì spravedlivé, ¾e kní¾ete si v bájích vybrali ze svého støedu a vybavili ho ctnostmi, kterých si sami pova¾ovali. Vtìlili do jeho postavy touhu po tom, aby vládce znal jejich døinu a mìl pochopení pro bídu, v ní¾ ¾ili. Pøesto¾e se odstìhoval za Libuší na hradištì mocných. Vtiskli kní¾eti do rukou svùj pluh, aby si ho museli pøipomínat i Pøemyslovi potomci.
Vybrala Kamila Jurková
Zdroj: Haló noviny
