Byl mrazivý zimní den. Vloèky snìhu poletovaly vzduchem jako bílé peøí z roztr¾ené peøiny. Stromy obalené snìhem praskaly mrazem a krajina byla pøikryta silnou snìhovou vrstvou, místy dosahující dvou metrù. Chaloupkám u lesa v ®imrovicích vyèníval jen vršek støechy a komín, ze kterého stoupal pás bílého kouøe k nebesùm. Byla to malá vesnièka, èítající jen pár chaloupek, obývaných pøevá¾nì rodinami døevorubcù. Ke ka¾dé z nich vedla úzká, prohrnutá cestièka. Èas pokroèil a zaèalo se šeøit, tu poèaly problikávat mihotavá svìtélka louèí, které vesnièce dodávaly pohádkový ráz. Z nejvzdálenìjší chaloupky, která stála na pokraji lesa, vybìhla ¾ena a rozhlí¾ela se po okolí. Studený vítr ji zahnal záhy zpìt do chalupy. Byla to chaloupka døevorubce Sojky. Uvnitø chalupy byl stùl, pár lavic, police, truhla a almara. U ohništì sedìla staøena, která nìco míchala v kotlíku a druhou rukou kolébala v døevìné kolébce asi roèní batole.
S návratem mladé Sojkové vehnal poryv studeného vìtru do chalupy proud snìhu. Sojková setøásla ze sebe snìhovou pokrývku a obrátila se k matce: „Matièko, mám zlé tušení. Jakub se mìl z lesa ji¾ dávno vrátit, snad se mu nic nestalo?“
Stará ¾ena po chvíli mlèení odpovìdìla: „Není divu, v takové slotì a prokousat se závìjemi snìhu, zabere mnohem více èasu ne¾ obvykle. Nemaluj èerta na zeï!“
Sotva dopovìdìla, nìkdo zabušil na dveøe. Sojková bì¾ela otevøít. „To jsi ty, Martine? A kde je mùj mu¾?“ Mladý mu¾ stál nehnutì, jen rozpaèitì ¾dímal v ruce beranici. „Tak povìz, co se stalo!“ Vyhrkla rozèilenì mladá ¾ena. „Stalo se neštìstí. Jakuba zabil v lese padající strom.“ ®ena zoufale zalomila rukama: „Pane Bo¾e, já to tušila!“ a skácela se v mdlobách na hlinìnou podlahu. To se ji¾ do chaloupky hrnuly sousedky, které mladou ¾enu køísily a poèaly ji utìšovat. „Co já nebohá si sama poènu s malým dítìtem a starou matkou?“ Lamentovala procitnuvší ¾ena. „Kdy¾ je nouze nejvyšší, pomoc Bo¾í nejbli¾ší“ prohodila jedna ze sousedek, její¾ mu¾ dìlal lokaje na hradì.
„Zimu s naší pomocí pøeèkáte a na jaøe ti slu¾bu u vrchnosti se¾enu. Hradní páni shánìjí pradlenu.“ Sojková se trochu uklidnila a vøele za nabídnutou pomoc sousedce dìkovala. „Víš, milá, tak to v ¾ivotì chodí. Nikdo z nás nezná dne ani hodiny, kdy nás pán Bùh k sobì povolá“ pokraèovala sousedka. „Je to jen jeho vùle, pán Bùh dal, pán Bùh vzal!“
Zima, i kdy¾ toho roku byla zvláš» krutá, netrvala dlouho. S tajícími ledy se vydala mladá vdova na hrad ¾ádat o slu¾bu. Vrchnost ráda pøijala do slu¾by statnou mladou ¾enu. Ne darmo se øíká, ¾e èas je na rány nejlepším lékaøem. Na hradì bylo práce více jak dost a tak se mìla co ohánìt.
Jednoho krásného letního dne prala prádlo u ¾imrovického jezu. ®enu zabranou do práce vyrušil náhle hromový hlas. „Chceš jít ke mnì do slu¾by?“ Leknuvší se ¾ena vyskoèila od práce a v tu chvíli by se v ní krve nedoøezal. Nad ní stál rytíø v èerném brnìní, s èerveným chocholem na pøilbici, se stáhnutým hledím tak, ¾e mu nebylo vidìt do tváøe a opìtovnì se tázal. „Chceš jít, ¾eno, ke mnì do slu¾by? Nebudeš litovat, bohatì se ti za vykonanou práci odmìním tak, ¾e po zbytek ¾ivota budeš ¾ít v hojnosti i se svou rodinou.“
Chvíli stála s otevøenými ústy, jak Lotova ¾ena, ale v zápìtí jí tahle lákavá nabídka rozvázala jazyk a s tøesoucím se hlasem se zeptala: „O jakou slu¾bu ¾e se jedná?“ Rytíø odvìtil: „Následuj mne a záhy sama uvidíš!“ Sojková souhlasnì pøikývla a jala se sbírat vyprané prádlo, je¾ bìlila na trávì. Rytíø ji zarazil.“Všeho zanechej a následuj mne. Jestli ti nebude slu¾ba u mne po chuti, mù¾eš se kdykoli vrátit!“ Sojková jako omámená poslušnì rytíøe následovala k blízké skále na pokraji lesa, zvaného Hanuše. Kdy¾ stanuli pøed skálou, rytíø pozvedl pravici a skála se rozestoupila. Prošli klenutou bránou dovnitø a skála se sama za nimi zavøela.
Ocitli se v nádherné síni, v ní¾ podlahy a klenby byly z bílého mramoru. Po bocích stáli osedlaní konì a u nich spící rytíøi v plné zbroji. I kdy¾ se nacházeli ve skalních prostorách, síò byla ozáøena neznámým svìtlem. Rytíø se k vdovì obrátil se slovy: „Kdy¾ zde øádnì uklidíš, bohatá odmìna tì nemine.“ Vdova zvyklá tì¾ké práci, pustila se s chutí do díla. Netrvalo dlouho a jeskynì záøila èistotou. Rytíø vdovì podìkoval a odmìnou jí podávával naplnìnou nùši s tím, ¾e nùši nesmí otevøíti, do ní nahlédnouti døíve, ne¾ bude doma.
Sojková byla jako na trní z obavy o dítì, které zanechala u své matky. Spìšnì pøislíbila a rytíø ji vyvedl ze skály. Ještì jednou jí pøipomnìl, a» nùši za ¾ádnou cenu neotevírá døíve, ne¾ bude doma. I kdy¾ ¾ena spìchala, první její kroky vedly k øece, podívat se na prádlo, ale jaké bylo její zdìšení, kdy¾ na louce místo bílého prádla, pár špinavých cárù le¾elo. Nemohla tomu uvìøit, ¾e za jeden den, co ve skále uklízela, bylo prádlo znièené.
S obavami pospíchala domù. Nùše, kterou nesla, se jí zdála být nìjaká lehká, pøemohla ji zvìdavost a nùši otevøela. Místo slíbené odmìny bylo v nùši suché listí. Zaèala bìdovat. „Co si já nebohá poènu, panské prádlo znièené, místo odmìny kupa suchého listí.“ Vysypala nùši a s hrùzou bì¾ela domù. Ve vesnici na ni sousedé hledìli, jako na pøízrak. Nikdo ji¾ s jejím návratem nepoèítal, nebo» od jejího odchodu uplynul právì rok.
Neš»astná ¾ena vbìhla do chalupy a plaèíc vyprávìla matce, jaké neštìstí ji potkalo. V návalu hnìvu uchopila nùši a mrštila s ní do kouta. V tom nìco zazvonilo a po podlaze se kutálely zla»áky. Zøejmì v nùši trochu listí zbylo. Zla»ákù bylo dost na to, aby ¾ila s rodinou v blahobytu a¾ do konce ¾ivota.
