SeniorTip

Slušnost není slabost, ale síla (2)

Ke zhrubnutí doby a oslabení etikety značnou měrou přispěl právě i internet a jeho anonymní prostředí, lehce zneužitelné k dehonestujícím a lživým útokům či nejrůznějším negativním akcím. Říct někomu cosi ošklivého přes klávesnici a pod falešnou identitou přece jen nevyžaduje takovou porci chrabrého hrdinství, jako totožnou či i jen mnohem jemnější variantu téhož vyslovit nahlas mezi čtyřma očima nebo dokonce před svědky. Jakkoliv platí internet za geniální vynález, v některých oblastech zrovna nejvíc prospěchu lidem neodvádí. I když jak se to vezme – vždyť pouze poodhaluje naši přirozenost a dává prostor bezpočtu hrdinů se projevit. Skutečně slušný člověk ctí etiketu, ať už se mu to hodí, nebo nehodí, ať je všem na očích, nebo zůstává vskrytu, veřejně i na internetu. A nezapomínejme, že sociální sítě proměnily svět natolik, že se díky nim může kdokoliv stát veřejně známou osobností, která může šířit své názory (jakékoliv) efektivně, rychle a mezi tisíce a miliony dalších lidí s dříve netušeným, omračujícím dosahem a vlivem.

Být člověkem je proto velmi zavazující, a i když si to kolikrát ani neuvědomujeme, naše jednání ovlivňuje druhé lidi včetně těch úplně cizích, které třeba ani nikdy osobně nepotkáme. A to mnohdy v míře mnohem větší a zásadnější, než jsme si ochotni přiznat. A proto se k sobě, prosím, chovejme slušně. Čím větší máme vliv a moc, tím větší máme i zodpovědnost. A i ten sebenepatrnější člověk v sobě ukrývá velkou moc – úžasnou moc rozhodnout se být slušným člověkem. Ano, jednat v souladu se slušností je otázka volby. A ačkoliv v mnoha ohledech nevládneme nad svými životy, v tomto ohledu disponujeme svobodnou vůli – každý z nás se rozhoduje, na jakou stranu se přikloní, zda k laskavosti a soucitu, slušnosti a mravnosti, nebo k bezohlednosti, hrubosti, sobeckosti a nevychovanosti.

Proto ještě jednou, pro mnohé naivní apel: lidé, chovejme se slušně. Vždy, když to jde. A s trochou dobré vůle to (skoro) vždycky jde… A pokud už jednáme s hulvátem bez sebereflexe, nemusíme být přehnaně milí, vlastně nemusíme být milí vůbec, ale také nemusíme klesat na jeho bahnitou úroveň. Člověk může jednat věcně a slušně i bez hřejivých projevů sympatie. Pokud se ale chovám jako dobytek, ubližuju tím v první řadě sobě. Někdy si také můžeme říct, že právě tito hrubiáni bez špetky sebereflexe, zapšklí mrzouti, neurvalí vidláci a kopa dalších, na které všichni denně narážíme vícekrát, si od nás vlastně zaslouží zvýšenou dávku vlídnosti. Proč právě oni? Ono řada z nich pod neurvalou slupkou skrývá hluboce nešťastné lidi, jedince neschopné vypořádat se s jizvami na duši, starými traumaty ani osobními selháními a ranami osudu. Nosí v sobě zraněné dítě, které neumí vyléčit, a jejich utajovaná bolest plodí zlo. Trocha nezištného dobra v nich může zažehnout malou svíci naděje. Možná. A možná od ní zahoří druhá, pak třetí, čtvrtá… A tisíce svící nakonec prozáří tmu. Rozhodně však temnotu neprojasní ještě větší tma. Zlo se zlem nenapraví, nýbrž posílí. Otázka zní, zda v některých lidech nesídlí tolik tmy, že ani jas a žár slunečního povrchu by ji neroztrhal? Zda někdo prostě není jenom zlý bez příčiny? Otázka pro filosofování a i když nám dějiny podsouvají kladnou odpověď, osobně si netroufám soudit nikoho, jehož boty jsem nenazul… Každopádně jsme každý odpovědný sám za sebe, každý se zpovídáme sami sobě, když pohlédneme do zrcadla. A každý bychom se měli snažit neklesat na dno lidskosti, a naopak stoupat k jejím vrcholům bez ohledu na okolí.

Naše chování a přístup patří ke stěžejním faktorům, které určují fungování a formují pomyslnou „náladu“ společnosti. A i když sami nemáme den a chybí nám energie i optimismus, kdo a co nám dává právo kazit den ostatním? „Blbá nálada“ se řetězově šíří jako pandemie. A protože se ráno chytnu kvůli jakési hlouposti s manželkou, obořím se v práci na podřízeného, ten si svou frustraci vyleje zase na svém podřízeném, který pro změnu při obědě seřve kvůli naprosté banalitě servírku v restauraci… Ano, včera nad stejnou drobností mávnul rukou, možná si ji dokonce ani nevšiml, ovšem dneska, když ho tak nespravedlivě natřel ten kretén z obchodního… A nebohá servírka pak doma vyhubuje dceři za špatnou známku z diktátu, i když se jindy sotva podívá do žákovské, holka následovně- Stačí, ne? Je to nekonečný příběh, nekonečně dlouhá a propletená pavučina zbytečných negativních emocí. Každý z nás bývá do jejich tenat opakovaně lapán, a teď si vezměme, že přitom každý z nás má moc ten koloběh utrpení a zloby zpřetrhat! Ať už byl dlouhý několik jedinců nebo tisíc duší, my ho můžete v jediné sekundě zastavit! Je to jen na nás. Stačí jen tu negativitu a zlo odložit stranou a neposílat dál a místo nich šířit úsměv, pochopení a laskavost.

Vždycky si představím situaci, kdy malé dítě stojí u nějaké pro něj lákavé atrakce, třeba kolotoče na zavřeném dětském hřišti, a najednou se za ním vynoří správce a spustí: „Ahoj, kluku, chtěl bys se projet, co? Tohle je fakt pěkná věc, oblíbená. No, dneska už je hřiště zavřený, ale myslím, že se pro jednou nic hroznýho nestane, když se tu ještě deset minut povozíš, co ty na to?“ A nebo ho seřve, co leze, kam nemá, co tak blbě čumí a ať kouká vypadnout dřív, než… Všichni jsme někdy byli takovým nesmělým chlapcem na hřišti. A potkali jsme hodné i zlé správce. A jak nás ta jednotlivá setkání poznamenala, že…? Tak se na moment zastavte a představte si svůj život, všechny lidi, se kterými vstupujete do různých interakcí a hraní sociálních rolí, jak spolu jednáte a komunikujete slušně. Hovoříte laskavou řečí – bez urážek, vulgarit, posměšků, sarkasmů, ironie, pomlouvání, lhaní, ubližování slovy, obtěžování druhých… Nejste permanentně ve střehu a nečekáte věčně problémy, hádky, frustraci a jedovaté emoce. Všichni se prostě jen chovají slušně. Tak nějak – přirozeně.

Jistě, je to naivní. Nereálné. Snad až hloupé? Ano, vím, nikdy se to nestane. Ale přemýšlejme proč? Proč se ke svému okolí, nejenom lidem, ale i živé a neživé přírodě, nemůžeme chovat laskavě, ohleduplně a empaticky? Není to nic, za co bychom museli utrácet peníze navíc, vynakládat na to zvýšené úsilí nebo investovat další čas. Stačí jediné – chtít. Tak proč nechceme? Proč se miliardy lidí napříč kontinenty a vyznáními upínají k posmrtné existenci v blaženosti, místo toho, aby se soustředili na pozemskou přítomnost? Proč, když touží jít do nebe, tak místo toho, aby vytvořili ráj hned teď na zemi, dělají z ní peklo sobě i druhým?

Existuje ještě jedna příčina, proč jsme s etiketou dnes na štíru. Jedná se o naše pohodlí – dosáhli jsme totiž vysokého civilizačního stupně (ne však mravního) a spolu s tím jsme si navykli trávit všechen možný čas v komfortní zóně, která je oproti předchozím generacím a staletím vskutku vysoce komfortní. Stali jsme se sobeckými, zpovykanými a leckdy i rozmařilými. Jenže etiketa, umění slušnosti a ohleduplnosti vůči druhým, nejde vždy ruku v ruce s naším osobním pohodlím. Mnohdy nás přímo vyzývá k tomu, abychom se vzdali toho lepšího ve prospěch druhých (společensky významnějších osob) nebo dokonce úplně opustili zónu svého pohodlí (třeba v oblékání). A to se mnohým prostě nechce. Přibližně před rokem jsem se dovolil otázat se žáka devátého ročníku základní školy, proč přišel na výuku v teplákách (a teď pomiňme to, že některé „tepláky“ stojí víc než kalhoty k obleku, byť si o tom můžeme myslet své). Úplně ho to vyvedlo z míry. „No to jako pardon, ale já tady musím bejt dneska sedm hodin, tak tu přece nebudu sedět v něčem nepohodlným neasi?“ A aby podtrhl význam svých slova, ještě si hodil nohy na volnou židli před sebou. Takhle vypadá společnost, kterou chceme tvořit? Nebuďme líní chovat se slušně.

Pokud máme hledat cestu k nápravě, je třeba etiketě přisoudit význam, který si zaslouží, vnímat ji jako důležitou hodnotu a ceněnou ctnost, o kterou se musíme snažit na základě vnitřní motivace každodenními činy. A to je o každém z nás. A změnou jedinců se pozvolna promění celé společenství. Ta cesta vyžaduje silnou vůli, přesvědčení, vytrvalost a ochotu něco obětovat. Je však dosažitelná. A povězte, copak byste nežili raději ve světě, kde daný slib zavazuje, kde na sebe nepliveme urážky a navzájem spolu jednáme důstojně a férově? Chovejme se proto ohleduplně, laskavě a soucitně. Slušnost není slabost. Naopak – je to mocná síla, která umí vyčarovat úsměv stejně jako zhojit hluboké rány. A neubývá sdílením, tak s ní nešetřete. Prosím.

Tomáš Zářecký

Datum	Jméno	Téma
03.10. 03:54	sv
30.09. 08:25	Tomáš Zářecký
27.09. 22:49	Vesuviana
27.09. 18:16	Von
27.09. 18:12	Von
27.09. 10:35	Ivan
27.09. 08:16	Přemek

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás