Jak jsme kradli kabel Mirek budoval svoji chatièku velkoryse. Dostávala okázalý vzhled vily s gará¾í. V období boomu všeobecného útìku na klidná místa to byl nejoblíbenìjší zpùsob trávení volného èasu. Chtìl také patøit do spoleèenské vrstvy charakterizované stylem ¾ivota na tøi klíèe. Byt, chata, auto. Dru¾stevní byt a auto dostali od rodièù jako svatební dar. Postupnì z rùzných zdrojù si nastøádal materiál, který shánìl, kde se dalo. Jeho shánìní materiálu bylo nìkdy na hranì s trestnou èinností. S tím si starosti nedìlal. Není ¾alobce, není soudce.
Levný pronájem parcely u Štìtí snadno získal od svého strýèka, který byl v blízké obci pøedsedou Místního národního výboru. Zákaz výstavby chat v nìkterých místech tehdy obešli zalo¾ením zahrádkáøské kolonie, které rostly pro velký zájem jako houby po dešti všude. Také se z té doby o Èeších èasto hovoøí jako o národu chataøù a chalupáøù.
Mirkovi nešlo jen o víkendové pøespání a krátké bydlení. Chtìl vyu¾ívat chatu celoroènì a radìji na delší èasový úsek, aby to byl jejich druhý domov. Mimo jeho chytrou a proslulou aktivitu byl skuteènì výborný konstruktér a prùmyslový designér. Mìl ú¾asné, pohotové nápady a dokázal svými rozsáhlými kontakty opatøit cokoliv potøebného, vèetnì drobných, ale výnosných melouchù.
Pracovali jsme s Mirkem v projekci, a nìkdy jsme jeho schopností také vyu¾ívali. Jednou za mnou a Karlem pøišel, abychom mu pomohli nalo¾it opuštìný kabel, zarostlý neprùchodnou trávou, buøení, kopøivami a plevelem podél cesty na Vìtrníku. Jak se o nìm dozvìdìl nám neøekl. Pøíkladnì já bych kolem toho místa chodil bez povšimnutí, dokud by se kabel nerozpadl. Chtìl si do chaty pøivést elektriku kabelem v zemi a ten, co našel, by se mu právì hodil. On dokázal hbitì vyu¾ít ka¾dé odlo¾ené prkýnko, drát nebo le¾ící cihlu kdekoliv.
Trochu jsme se podivili, ¾e pro kabel máme jet pøed pùlnocí, aby nás nikdo nevidìl. Pøijel pro nás pùjèeným pickupem ke stanici tramvaje ve Støešovicích o pùl dvanácté, pøesnì, jak jsme byli domluveni. Vzájemnì jsme se povzbuzovali, proto¾e s takovou kráde¾í, a za co jiného to bylo mo¾né pova¾ovat ne¾ za kráde¾, jsme se nesetkali. Bylo to vzrušivé a zmocnila se nás dobrodru¾ná, veselá nálada.
Na námitky a obavy, abychom neskonèili v pruhovaných uniformách, nás psychicky posiloval motivaèními bonmoty, ¾e nejedeme krást, ale pouze pøemis»ovat, ¾e se nejedná o kráde¾, ale o praktické upotøebení nevyu¾itého materiálu. To jsme kvitovali pøipomínkou, ¾e by se takovéto akce mìly tedy legalizovat, proto¾e jednou, je to jako nikdy, ale dvakrát, to u¾ je u¾iteèný zvyk. Vlastnì jsme šli dìlat prospìšnou práci. Zeptali jsme se ho, jak je to dlouhý. Pøesnì to nevìdìl, ale øekl, ¾e potøebuje sto padesát metrù. Kdy¾ jsme se ho ptali, jak to zmìøí, øekl, ¾e to odkrokuje.
Pøijeli jsme na místo a Mirek zaparkoval auto na konci ulice spoøe osvìtlené jednou dosti vzdálenou lampou. Kabel nebyl vùbec v té trávì vidìt. A¾ kdy¾ jsme pøišli blí¾e, zahledl jsem èerného hada, jak se vine kolem zídky plotu. Bylo znát, ¾e kabel mezi buøení a kopøivami le¾í ji¾ hodnì dlouho. Na první pohled to nebylo mo¾né ani rozeznat, jestli je to nìjaká hadice, nebo skuteènì elektrický kabel. To u¾ ale Mirek zaèal kráèet. Byl pøitom zamyšlený, zøejmì poèítal metry.
Po chvíli, kdy¾ u¾ se ztrácel v šeru, se vrátil a rozbalil vercajk, z kterého si vzal pilku a poprosil mì, abych mu pomohl kabel podr¾et, ¾e si chce tìch sto padesát metrù odøíznout. Odešli jsme na vymìøený konec a zaèali øezat. Uvìdomoval jsem si, ¾e je to moc riskantní a zaèal jsem se rozhlí¾et, kudy uteèu, jestli na nás nìkdo vlítne. Ty zvuky a šustìní pilky se do tmavé ulice nesly dost hlasitì.
Pøiznám se, vrzání pilky mi zpùsobovalo husí kù¾i a svíravý pocit. Probudily se ve mnì pochyby, jestli to Mirek opravdu dobøe promyslel. Pøemýšlel jsem, jak to vùbec z té trávy dostaneme a jak to srolujeme do pickapu. Nìkdy nemusí ani dùkladnì pøipravovaná akce dobøe dopadnout.
Jisté obavy jsme mìli hned, jak jsme tam pøijeli, jen Mirek byl naprosto klidný a jistý. Takový samozøejmý. Jako bychom kradli kabely ka¾dý den. Problém byl v tom, ¾e v pøedešlé noci nìkdo neznámý zastøelil v Podbìlohorské ulici (nebo Bìlohorské) hlídkujícího pøíslušníka VB. Bezpeènost mìla plnou pohotovost a modré škodovky, takzvaní mlíkaøi, jezdily po Praze jako splašené. Vzdálené, pøerušované houkání se nejvíce ozývalo od Vltavy a od ¾eleznièního mostu.
Trochu mì to vzrušovalo pøi pomyšlení, ¾e by nás nìkterá hlídka mohla zahlédnout. Pøece jen tøi chlapi s autem na odlehlém místì o pùlnoci mohou vzbuzovat podezøení. Závidìl jsem Karlovi, ¾e zùstal na zaèátku kabelu. Za ním zaèínala silnice lemovaná køovím, kam se mohl rychle schovat.
Nemohl jsem se doèkat, a¾ kabel povolí a Mirek ho koneènì pøeøe¾e. Byla to síla, pilka se zasekávala, chvílemi s ní Mirek nemohl pohnout a nadával mnì, ¾e to blbì dr¾ím. Pøitom já se sna¾il kabel dr¾et rovnì a klidnì, ale Mirek se mnou cloumal sem tam, jako by øezal ¾ivou krajtu. Nejhorší byly ty zvuky. V tom tichu se zdálo, ¾e jede bruska na koleje.
To, co jsem pøedpokládal se zaèalo vyplòovat. Od vzdálené zatáèky se zaèalo pøibli¾ovat svìtlo. Auto. Ztrácel jsem sílu dr¾et kabel a Mirek nadával. On zatím to svìtlo nevidìl. Zahlédl ho a¾ na mé upozornìní a pøestal øezat. Pilka zùstala zaseknutá a já kabel pustil na zem. Stáli jsme tam oba jako sloupy a nevìdìli, co máme dìlat. Zahlédli jsme v záøi svìtla stojící postavu Karla. Svìtlo zpomalilo, ale dojelo a¾ k nám. To u¾ jsme vidìli modrou škodovku s bílým pruhem a zmocnila se nás panika.
Mirek rychle vytáhl krabièku cigaret a já pohotovì zaèal pøipalovat. Vyta¾ení cigaret z krabièky, vlo¾ení do pusy a škrtnutí bylo tak artisticky rychlé, ¾e jsme ji¾ kouøili, kdy¾ se otevøely dveøe auta a vystoupila mohutná postava v brigadýrce. Pøišel k nám a zaèal si nás prohlí¾et. Opatrným a obezøetným hlasem se nás zeptal:
„Heleïte, ten obèan támhle, patøí k vám?“
Polknul jsem na sucho a podíval se na Mirka, v dùvìøe, ¾e on to spískal, tak to taky vysvìtlí. Mirek nezaváhal:
„Jó, patøí, chtìl nám ukázat pohled na noèní Prahu, tak jsme si vyjeli.“
„Tak mi øeknìte,“ zvìdavì se zeptal pøíslušník, „proè zvedal ruce, kdy¾ jsme kolem nìho jeli. Jako kdy¾ se vzdává. Nìco provedl? A vùbec, pøedlo¾te mi obèanské prùkazy!“
„On se vzdával?“ s nejistotou se zeptal Mirek.
„No, mìl obì ruce nahoøe, jako kdy¾ se vzdává,“ rozhodnì tvrdil pøíslušník.
To u¾ jsem se rozklepal tak, ¾e jsem ani obèanský prùkaz nemohl v ¾ádné kapse najít. Dostal jsem strach, jestli ho vùbec mám u sebe. Vidìl jsem, ¾e Mirek také šmátrá po kapsách. Nemìl ho, ale vzpomnìl si, ¾e ho má u dokladù v autì.
„Moment,“ zakøièel pøíslušník na Mirka, „kam jdete?“
„Já ho mám v autì,“ odpovìdìl pøidušenì.
„To je vaše auto, támhle?“ otoèil se pøíslušník a šel s Mirkem k pickupu.
Mirek pøikývl. Èekal jsem, ¾e Karel vyu¾ije situace a uteèe. Kdepak, on naopak pøišel k nám. Øekl jsem mu, ¾e je blbec, proè se vzdával. Prý se strašnì lekl. Myslel, ¾e u¾ u nás zastavují, dostal strach. Propadl panice. Vzpomnìl si, ¾e se tady blízko v Podbìlohorské støílelo, tak dal ruce nahoru, aby pøíslušníci vidìli, ¾e není ozbrojen.
S Mirkovou obèankou v ruce se pøíslušník vrátil zpátky, uvidìl Karla a hned na nìho vybafl: „Obèanský prùkaz obèane! Proè jste se vzdával, kdy¾ jsme jeli kolem vás?“
„Já se nevzdával, jen jsem se nadechoval.“
„Pøitom jste mìl ruce vzhùru!“
„Jo, já se tak lépe nadechnu.“
„Vy máte potí¾e s dýcháním?“
„Kdy¾ je vlhko, tak se mi tì¾ko dýchá,“ sna¾il se Karel vysvìtlit své podezøelé chování.
Pøíslušník zkontroloval obèanky a byl pøekvapen, ¾e jsme všichni tøi zamìstnáni u jednoho zamìstnavatele. Vojenský projekèní ústav. Zatváøil se nedùvìøivì a bedlivì si nás prohlí¾el pøi svìtle baterky. Kroutil hlavou a tušil, ¾e si z nìho Karel asi legraci.
„Tak pánové,“ pøísným hlasem zavelel, „kdo je øidiè?“
To se ozval Mirek. Pøíslušník naøídil, abychom nastoupili do jejich vozu a Mirek mìl jet za nimi. To u¾ jsem Karla v duchu posílal do horoucích pekel i s Mirkem. Proè já blbec jsem na takovou dobrodru¾nou výpravu vùbec šel. Daleko jsme nejeli, jen na Petøiny, kde bylo obvodní oddìlení Sboru národní bezpeènosti.
Slu¾bu konající operaèní dùstojník nás nechal fouknout do alkohol testeru a zapsal si naše údaje podle obèanky. Chvíli nás nechali èekat v chodbì. Ta chvíle se nám zdála dlouhá, proto¾e jsme nevìdìli, co s námi zamýšlejí. Jestli jsme tam sedìli pùl hodiny, nebo hodinu nevím. Jen jsem slyšel, jak Mirek drtí mezi zuby stále stejná slova: „Ten blbec, on se vzdává. Neví proè. Ten blbec, on se vzdává. To snad není pravda. Ten blbec, on se vzdával!“
Pøece jen vrzly dveøe a vyšel pøíslušník, co nás kontroloval na Vìtrníku. Jejich opatrné poèínání odùvodnil situací pøi pátrání po vrahovi, vrátil nám obèanky a øekl, ¾e øízení je ukonèeno a mù¾eme jít domù.
Já jsem jel s Karlem domù z Petøin tramvají, proto¾e Mirek nás do auta nevzal. Prohlásil, ¾e s takovými bøídily se nedá ukrást ani prázdná flaška pøed samoobsluhou. Nejen¾e jsme kabel neodvezli, ale zùstala tam i zaseknutá pilka, kterou si Mirek koupil a byla úplnì nová a dost drahá. Ještì pøece jen malá pøipomínka. Noèní Praha z Petøínské výšiny je svými svìtly a zvuky krásná a zajímavá.
Pøíslušník zkontroloval obèanky a byl pøekvapen, ¾e jsme všichni tøi zamìstnáni u jednoho zamìstnavatele. Vojenský projekèní ústav. Zatváøil se nedùvìøivì a bedlivì si nás prohlí¾el pøi svìtle baterky. Kroutil hlavou a tušil, ¾e si z nìho Karel asi legraci.