Prozraï mi zrcadlo, jaký jsem (2/2) Chtìli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedineènou pøíle¾itost. Pohlédnìte do své duše, a tak nìjak ji vyzpovídejte.
Je to urèitì výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto pøípadì mo¾né utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, ¾e tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, ¾e prostor není omezen ani místem ani èasem. A tak se ptejte zrcadla a pøinu»te ho vyprávìt…
Tìšíme se!
Václav a Ludmila
***
Tomáš Záøecký - povoláním uèitel, spisovatel a úspìšný autor magazínu SeniorTip
Zrcadlo: Jaký smysl pak mìly v dìjinách všechny nábo¾enské války a konflikty? Tomáš: Jako mnoho z toho, co dìlali lidé dnes i døíve, samozøejmì ¾ádný. Lidé však vynikají obdivuhodnou schopností maøit ¾ivoty své i druhých, fauny i flóry, a svou bezohledností a sobeckostí nièit celé civilizace, a dokonce i planetu, která je pøitom nejenom jejich domovem.
Zrcadlo: Tím se dostáváme zase o kus dál. Vìøíš, ¾e lze zvrátit souèasný trend a – nevím, jaké vhodné slovo pou¾ít – „zachránit a napravit“ souèasné globální problémy a rizika? Tomáš: Ne. Proto¾e tu chybí dostateèná politická i obecnì lidská vùle nìco zachraòovat a napravovat. Lidstvo ¾ene od prùmyslové revoluce planetu do zkázy, co¾ u¾ trvá zhruba dvì stì let, a øeknìme si upøímnì, ¾e poslední cca padesát let to u¾ víme jako fakt, naše západní civilizace posedlá osvícenským dìdictvím to má všechno hezky vìdecky podlo¾ené, dneska u¾ se dokonce silnì potýkáme s èetnými fatálními dùsledky naší hlouposti, ale co se dìje? Místo abychom brzdili, šlapeme ještì víc na plyn. Tak¾e asi tak.
Zrcadlo: Ale proè? Tomáš: Proto¾e to zajímá pøíliš málo lidí, pøíliš málo lidí reálnì chce nìco dìlat a nìco dìlá, a pøíliš mnoho lidí nedìlá nic nebo ještì naopak škodí. Ohromná èást populace planety si jednoduše ¾ije nad pomìry – ne své, ale obecnì nad pomìry ¾ivota a mo¾ností planety. A u¾ teï je pozdì, ale stále se nic nedìje. A dít se zaène teprve ve chvíli, kdy se nebudeme øítit vstøíc katastrofì, ale kdy¾ u¾ budeme v ní. Teprve potom dojde dostateènému mno¾ství lidí, ¾e je tøeba nìco dìlat. Ale to u¾ bude pozdì na záchranu.
Zrcadlo: A stane se co? Tomáš: Bude se hrát o to, zda planeta zùstane obyvatelnou, resp. zda lidstvo nìjaký zpùsobem, tøeba i expanzí do vesmíru, bude dál existovat. Ale minulost se neotoèí, vyhynulé druhy neob¾ivnou, klima se neochladí, zneèištìní nezmizí… A to u¾ zastavit nelze, to se dìje. Lze pouze omezovat dopady škod, ale ani to se bohu¾el nedìje. Ne ve smysluplném mìøítku, proto¾e jsme zpohodlnìná a zhýèkaná rasa, která se nevzdá svého komfortu. A domnívám se, ¾e kdybychom lusknutím prstù mohli pøenést souèasné lidstvo o deset tisíc let zpátky, vìtšina lidí by velmi rychle zemøela. Tak jsme zlenivìli a zhloupli navzdory (nebo právì kvùli?) všem „chytrým“ technologiím, ¾e bychom nepøe¾ili „ani“ v pravìku odkázaní sami na sebe. Faktem je, ¾e nerozumíme svému ¾ivotnímu prostøedí a ¾ivotu, proto¾e jinak bychom si dobrovolnì a systematicky nenièili svùj domov. Chybí nám pokora, láska, soucit a empatie. Jsme nestoudní sobci a hlupáci. Nejenom vùèi veškerému okolí, ale i vùèi vlastnímu druhu a krvi, vùèi našim dìtem, jejich dìtem…
Zrcadlo: Je pro všechny tyto problémy a krize nìco urèujícího a spoleèného tøeba i s jinými krizemi v minulých staletích? Lze vypozorovat urèité spoleèné rysy? Tomáš: Za mì ano. A» se bavíme o velké depresi tøicátých let 20. století nebo globálních zmìnách klimatu, jde podle mì v¾dy v prvé øadì o krizi mravní a krizi hodnot. Mimochodem právì o ekonomické krizi se stejnì vyjádøil i Tomáš Ba»a. V¾dycky za tím hledej lidi a jejich morálku.
Zrcadlo: Pojïme ještì k Tvé profesi – tedy té, která Tì ¾iví – pedagogice. Jak dlouho u¾ uèíš? Tomáš: Deset let.
Zrcadlo: Poøád Tì to baví? Tomáš: Moc dobøe víš, ¾e tuhle otázku si kladu ka¾dý rok. Ta práce s mladými lidmi mì baví a naplòuje, ale vìtšina dalších vìcí kolem mì rozèiluje. Stejnì však zatím v¾dycky pøevá¾í to, ¾e chci dál uèit.
Zrcadlo: Vsadím se, ¾e vím, jaká hláška Tì zaruèenì rozèílí. Uèitelé mají poøád jen samé prázdniny… Tomáš: A víš, ¾e u¾ ani tolik ne? Dalším z mých problémù je choleriènost, a na ní se sna¾ím pracovat – tak, jak jen to s temperamentem jde. Flegmatik ze mì nebude nikdy, ale u¾ nevybuchuju pøi ka¾dé pøíle¾itosti. Nenièím si tak svoje zdraví.
Zrcadlo: Tak¾e u¾ Tì to neštve? Tomáš: Ale to víš, ¾e jo, proto¾e to je projev lidské hlouposti a závisti. Já také nehodnotím práci jiných, nedávám rozumy o tom, èemu nerozumím. Tohle neøekne nikdo, kdo pracoval i jen chvíli ve školství. Mám osm týdnù øádné dovolené, kterou si ale nemù¾u vybrat, v¾dy se mi vyèerpá kompletnì v létì. Do toho pár dní samostudia a svátky. Všechno. Abych zvládal veškerou agendu kvalitnì, pracuji kolem padesáti hodin týdnì a dobøí kolegové, které znám, jsou na tom plus mínus podobnì. Být uèitel neznamená jen oduèit hodiny, udìlat si na nì pøípravy, dr¾et nìjaké dohledy a konzultace, je to i spousta ubíjející byrokracie a papírù, nekoneèných schùzek, zaøizování, øešení krizových situací, sociálnì deviantních jevù… Je to permanentní práce s mnoha rùznými lidmi rùzných zájmù, potøeb a povah, kdy uèitel musí skloubit po¾adavky svých nadøízených, rodièù, ¾ákù, ale i svoje osobní dohromady ve funkèní celek. A pokud to chceš dìlat dobøe, ne si jen udìlat èárku splnìno, je to èasovì i psychicky nároènìjší profese, ne¾ se na první pohled zdá. Nefunguje to tak, ¾e si èlovìk udìlá pøípravu a tu recykluje tøicet let – pokud tedy chceš být dobrým uèitelem. Ka¾dý asi za¾il typ uèitele: dvacet minut zkoušení, kdy se zbytek tøídy fláká, a pak dvacet minut monotónní výklad formou diktátu a pøíštì hodinová písemka… Mimochodem znám kolegyni z gymnázia, která takto uèí u¾ skoro padesát let a není jediná. Jen¾e to je s odpuštìním úplnì jiná práce, ne¾ jakou dìlá dobrý uèitel. Velký rozdíl dìlá také pøístup. Jestli bereš ¾áky pouze jako nìjaké èíslo do statistky, kus masa, nebo ke ka¾dému máš individuální pøístup, emoènì se anga¾uješ, nejsou ti osudy druhých jedno.
Zrcadlo: Dají se problémy èeského školství shrnout nìjak struènì? Tomáš: No zrovna píšu esej o tom, jak má vypadat dobrá škola a v mnoha bodech to je dost v konfliktu s bì¾nou praxí èeského školství…
Zrcadlo: Kolik stránek? Tomáš: Nìco kolem osmdesáti. Zatím.
Zrcadlo: Zatím? Tak¾e to nìjak zjednodušit asi nepùjde? Tomáš: Ale víš, ¾e ano? Èeské školství trápí milion vìcí, nìkteré jsou pochopitelné a nará¾í na nì i jinde, proto¾e vychází z paradigmatu doby, jiné jsou zase dané tím, ¾e jsme tu v nìkterých ohledech zamrzli kdy¾ ne za Marie Terezie, tak na poèátku 20. století… Ale stejnì se to dá shrnout do dvou bodù.
Zrcadlo: Za prvé… Tomáš: Chybí koncepce, jasný smìr, vize, co vùbec chceme. Zrovna letošní rok jsem poèítal, ¾e od Sametu máme u¾ asi dvacátého tøetího ministra školství. Za tøi dekády! A kolik z nich lze oznaèit za odborníky? Za lidi z praxe? Ministr je politická, ne odborná funkce, co¾ je samo o sobì špatnì. A ta fluktuace? To je a¾ absurdní. A z jakých všech politických stran vzešli? Tady prostì není ¾ádná kontinuita, smìr ani zámìr… Proto se nemù¾e nikam posunout, proto se plácáme ode zdi ke zdi, jednou se nadchneme pro tenhle model a jezdíme se uèit do zahranièí tam, za ètyøi roky zase jinam, chvíli prosazujeme to a to, klidnì i pøes mrtvoly, abychom od toho za pár let tiše couvali… Školství nemù¾e být politická hraèka a korýtko, které se pøerozdìluje po volbách. Takhle se prostì nikam systematicky neposuneme. Zrcadlo: A za druhé… Tomáš: První byla rovina „tìch nahoøe“. Ta druhá je rovina ka¾dodenní praxe. Dobré školství podle mì nebude nikdy o metodì, nýbr¾ o pøístupu. Potøebujeme vytvoøit takové paradigma školy, kam budou chodit jak ¾áci, tak uèitelé, tak rodièe rádi a bez stresu, kde budou pracovat na základì vnitøní motivace a ne ze strachu. Škola, kde bude panovat laskavost, soucit a empatie, respekt a spolupráce, ne konkurence, sobeckost, honba za výsledky. A tahle zmìna se musí odehrát v hlavách jednotlivých aktérù edukaèního procesu, to nezajistí sebelepší ministr, to prostì musí chtít ti konkrétní lidé. Chovat se k sobì s respektem, ne vyu¾ívat mocenské pøevahy, vidìt v sobì partnery se spoleèným cílem, ne nepøátele.
Zrcadlo: A o tom je ta esej o dobrém školství? Tomáš: Mimo jiné. Navrhuji tam dvaadvacet konkrétních bodù, co a jak dìlat, aby škola byla skuteènì dobrou školou, dílnou lidskosti, jak psal Jan Amos Komenský. Byl bych rád, pokud by se to nìkdy povedlo dát do tištìné podoby, proto¾e to vnímám jako takový svùj pedagogický odkaz. Nìco, co mù¾u pøedat dál a èím být právì u¾iteèný.
Zrcadlo: A myslíš, ¾e by to pøineslo zmìnu? Tomáš: U nìkoho snad ano… Ale mnozí lidé pøíliš nefandí zmìnám. A u¾ vùbec ne tìm, u kterých se po nich ¾ádá aktivní zapojení.
Zrcadlo: Jsi známý svými vysokými nároky. Hodiny máš postavené tak, ¾e uspìje ne ten, kdo ví nejvíc, ale ten, kdo pracuje. Tomáš: A tím pádem mù¾e uspìt ka¾dý, ne jen pár vyvolených. Bez pracovitosti prostì nejde nic a to se sna¾ím také vštípit svým ¾ákùm jako hodnotu. Chceš uspìt? Tak makej. Nezále¾í na tom v èem. Ale v¾dycky makej. Všechno dìlej nejlíp, jak umíš, a dej do toho všechno.
Zrcadlo: A pak uspìješ? Tomáš: Nìkdy ano, nìkdy ne. Spoustu faktorù neovlivníme. Ale mù¾eš mít èisté svìdomí, kdy¾ udìláš maximum.
Zrcadlo: Kdybys mohl v èeském školství zmìnit jednu konkrétní vìc, a dr¾me se trochu pøi zemi, co bys udìlal? Tomáš: Vidíš? Mo¾nost volby je tak tì¾ká… Samozøejmì mì hned napadlo pìt, šest vìcí, které jako ¾e urèitì a další dva tucty se hlásí o slovo za nimi, ale tak a» splním zadání, jen jednu… Zrušil bych klasické známkování a nahradil ho formativním hodnocením
Zrcadlo: Škola bez známek? To pøece nejde! Tomáš: A proè ne?
Zrcadlo: No proto¾e… To prostì ke škole patøí! Škola bez známek by byla… Tomáš: Školou bez stresu? Bez tlaku na výkon? Bez srovnávání se? Bez úzkosti? Bez konkurenèního prostøedí? Napsal jsem o tom jednu hezkou esej podlo¾enou názory ¾ákù.
Zrcadlo: Na to ti kdekdo vmete, ¾e by to byla anarchie, ¾e by to nefungovalo… Tomáš: Ale víš, ¾e na spoustì škol a spoustì uèitelùm to funguje? Já jsem známky v hodinách zrušil pøed ètyømi lety a dávám známky jedinì na vysvìdèení. Tak¾e dvì za deset mìsícù. Zrcadlo: A funguje to? Tomáš: Jak víš, škola nespadla, znalosti, dovednosti a pracovitost ¾ákù šly prokazatelnì nahoru oproti pøedchozím roèníkùm, v hodinách panuje vìtšinou pohodová atmosféra a za ty ètyøi roky si nepamatuju snad jedinou stí¾nost, ¾e by pøišel ¾ák nebo rodiè s tím, a» zase známkuju, ¾e se mu stýská po známkách.
Zrcadlo: Jsi workoholik a perfekcionista, dá se oèekávat, ¾e nebudeš mít rád lenochy. Jsou ještì nìjaké další lidské vlastnosti, které moc nemusíš? Tomáš: Hloupost a omezenost, nepøejícnost, závist, vìèné stì¾ování si, nevychovanost, sobeckost, nedodr¾ování slova…
Zrcadlo: Dost, dost, u¾ chápu, proè máme tak málo pøátel. Vlastnì skoro ¾ádné… Být s tebou, tedy s námi, není zrovna lehké. Tomáš: Ale má ¾ena to vydr¾ela u¾ pomìrnì dlouho.
Zrcadlo: Proto¾e je stejná. Ale mnozí lidé se chlubí spoustou pøátel, kde¾to ty jsi takový morous a vlk samotáø… A teï nemyslím ty tisíce u¾ivatelù na Facebooku a dalších sociálních sítí. Tomáš: Ale jak definuješ skuteèné pøátelství? Podle mì ka¾dý mù¾e mít jen pár opravdových pøátel. Pro mì pøítel není èlovìk, se kterým si jen tak popovídám o banalitách, èlovìk, který tì poplácá po zádech, kdy¾ se ti daøí, nìkdo, kdo se staví na kafe na návštìvu, kdy¾ má cestu kolem. Pøítel je pro mì nìkdo, kdo zná Tvoji temnotu, a pøesto tu je, kdykoliv potøebuješ, kdo nezradí ani v nejt쾚í hodinì, kdo ví, kdy má mluvit a kdy mlèet. Pro mì existuje jednoduché kritérium pro to, koho poèítat za skuteènì blízkého èlovìka a kdo je „pouze“ kamarád.
Zrcadlo: O tom jsme spolu ještì nemluvili. Tomáš: Je to èlovìk, kterému bych svìøil to nejcennìjší, co mám, a pøesto necítil strach a plnì mu vìøil.
Zrcadlo: Svùj ¾ivot? Tomáš: Ne. ®ivoty svých dìtí. A takových lidí najdeš v ¾ivotì jen pár a musíš být vdìèný za ka¾dého z nich. Lepší jeden opravdový pøítel ne¾ stovka iluzorních.
Zrcadlo: Kdy¾ jsme u tìch dìtí… Jak se to dá vlastnì všechno stíhat? Máš celkem tøi a oba víme, jaké jsou, do toho tvrdíš ¾e pracuješ nìjakých padesát hodin týdnì, píšeš eseje, knihy, staráš se o nároènou zahradu, máš psa… Tomáš: …a tím to nekonèí. Jen¾e kdy¾ to chceš nebo potøebuješ stihnout, tak to stihneš. Lidé podle mì v základu mají jen dva druhy mentalit. Ti, co chtìjí, pracují, hledají øešení, vítìzí i prohrávají, ale nikdy to nevzdávají, a pak ti druzí, okopávaèi kotníkù, vìèní stì¾ovatelé a vymlouvaèi, ti, na které jsou všichni ostatní oškliví, svìt jim hází klacky pod nohy a tak dále… Chtìl bych stíhat mnohem více vìcí, ale dìlám aspoò to, co doká¾u. Vìtšinou píšu po nocích na úkor spánku, proto¾e i pokud je nìkdy èas pøes den, tak klid rozhodnì není. V noci pak ale zase mnohdy chybí psychická pohoda, èerstvost a inspirace. Ale stejnì si èlovìk najde cestu. Musí, pokud to nehodlá vzdát.
Zrcadlo: Will Shakespeare mìl také tøi dìti, tak si nestì¾uj… Tomáš: A co toho zvládnul napsat. Však ještì – doufám – nekonèím. Teï jsem dokonèil rukopis páté knihy a nabízím ho, rozdìlanou mám šestou, do toho nìkolik pomìrnì dlouhých a nároèných esejí, k tomu s pár lidmi chystám projekt internetového magazínu.
Zrcadlo: A o tom jsi mi chtìl øíct kdy? Tomáš: A¾ bude co øíct a co ukázat. Nemám rád plácání prázdné slámy. Èlovìk nìco naslibuje a pak to z nìjakého dùvodu krachne, který tøeba neovlivníš a pak vypadáš jako lháø nebo blbec… Proto se øídím heslem, ¾e je lepší pøijít a¾ s hotovým a neslibovat, o èem nevíš, ¾e to splníš. Náš online magazín je ale u¾ v docela pokroèilé fázi, tudí¾ to snad u¾ nevyhoøí.
Zrcadlo: Jestli tomu rozumím, nudíš se? Máš a¾ pøíliš volného èasu, ¾e se pouštíš do takového nároèného projektu? Tomáš: Èasu nemám nazbyt a kdy¾ krátce odboèím, právì èas je vìc, která mì dost dìsí. Máme ho všichni tak málo. ®ivot tak neskuteènì rychle utíká. Rád bych stihnul tolik vìcí...
Zrcadlo: Ehm… Tomáš: Oukej, zpátky k tématu. S tou nudou je to tak trochu pravda. Potøebuju mít ve svém ¾ivotì poøád nové výzvy. Nebaví mì jen tak pøešlapovat na místì. Ubíjí mì stereotyp. I kdy¾ jezdím do práce na kole nebo kolobì¾ce, pravidelnì si hledám nové cesty, i kdy¾ to znamená jezdit tøeba delší dobu, ale potøebuju tu zmìnu, tøeba i jen kilometr jinak, ne jezdit deset mìsícù ka¾dý den stejnì.
Zrcadlo: Hádám, ¾e za tím online magazínem ale bude i nìco víc, ne? Tomáš: Lze to tak øíct. Poslední asi rok, dva, vzpomínám na èasy, kdy mi Václav ®idek dal šanci v Pozitivních novinách a posléze v CzechFolks PLUS. Vzpomínám na oba magazíny a na tu dobu moc rád. Tehdy jsem za sebou nemìl ¾ádnou knihu, ¾ádné desítky publikovaných textù, a hledal jsem, kde publikovat. Ale u¾ tehdy nebylo moc zajímavých a smysluplných pøíle¾itostí a teï mi to pøijde ještì horší. Èasto ètu skvìlé úvahy svých ¾ákù, vidím, ¾e toho mají tolik co øíct k souèasnému svìtu, jen¾e se souèasnì ptám – a kde, zatracenì? A tak jsem zaèal pøemýšlet o vlastních novinách, o tom, jak navázat na tradici tìch výše zmínìných… A ještì jedna vìc. Pozoruji na sobì, jak stárnu.
Zrcadlo: No to mi oba. Jak to s tím ale souvisí? Dochází Ti nápady na vlastní tvorbu? Tomáš: Naštìstí vùbec, to musím zaklepat. Mimochodem, vìdìl jsi, ¾e to je starý keltský zvyk?
Zrcadlo: Samozøejmì. Pøece vím všechno, co ty. A víš, ¾e znakem stárnutí je to, ¾e nezvládneš udr¾et nit tématu? Tomáš: Víš, dostal jsem se do fáze, kdy cítím, ¾e jsem dosud hodnì ze svìta bral a teï bych mu chtìl zase zaèít nìco dávat nazpátek. Dostal jsem svou šanci, publikoval na stovky textù, vydal pár knih, které zaznamenaly slušný ohlas, a u¾ mi není dvacet, tak¾e teï bych zase já rád pomohl dalším najít prostor, kde se ukázat, a souèasnì mi prostì bytostnì chybí víc míst na internetu, kam by se dalo bezpeènì jít bez stresu z toho, co na èlovìka z té stránky vyskoèí za samé pesimistické zprávy sršící negativismem, záplava senzacechtivých titulkù usilujících jen o kliknutí, hromady otravných reklam a texty pochybné kvality, texty, u kterých je hromada gramatických chyb, kdy prostì vidíš, ¾e to nemá pra¾ádnou úroveò. A tak jsem si øekl, jen neseï, nelituj starých èasù, a pojï s tím zkusit nìco udìlat.
Zrcadlo: Pùjde pouze o texty? Tomáš: Rád bych postupnì pøidával i originální ilustrace a fotky.
Zrcadlo: Co èasový výhled? Tomáš: Pokud vše klapne, rozjede se to do konce letošního roku. A pak bych to vidìl na dva a¾ tøi roky systematické mravenèí práce, po které si s pár lidmi, kteøí do toho pùjdou se mnou, mù¾eme povìdìt, kam jsme došli, jestli nám to dává smysl a zda máme chu» a vizi pokraèovat dál. Znáš mì, víš, ¾e mì projekt musí oslovit, a pak tomu obìtuju všechno, nebo konec, nezájem. Neumím dìlat vìci napùl a nemám u¾ zapotøebí se nutit do nìèeho, co mì nebaví.
Zrcadlo: A kdo za tìmi novinami bude stát? Financovat jejich provoz a další vìci? Tomáš: Já. A to mì na tom v tenhle moment baví a láká. To mi toti¾ dává svobodu a nezávislost. Za¾il jsem u¾ hromadu projektù, a» u¾ v práci nebo v soukromém ¾ivotì, které ztroskotaly nebo mì znechutily rùznými omezeními, doporuèeními, anga¾ovanými osobami, politickou korektností, rùznými kompromisy… Však to znáš. Kdy¾ si nejsi svým pánem… Tady nebude ¾ádná cenzura, ¾ádná brzda. To mì motivuje to zkusit.
Zrcadlo: Pokud to ovšem klapne… Tomáš: Pokud to klapne. A kdy¾ ne, svìt se nezboøí. Dalších projektù mám v hlavì spoustu. Nejsem vázaný tím, ¾e bych s nìèím konkrétním spojoval své štìstí a neštìstí.
Zrcadlo: To mì ani nepøekvapuje vzhledem k tomu, co jsi povídal. Najde se na literárním poli nìco, co bys si ještì rád splnil kromì rozjetí tìch novin? Tomáš: Tak urèitì… Tøeba aby mé knihy vycházely v obrovských nákladech s obøí reklamou, nemusel jsem roky shánìt nakladatele, poøád desítky autogramiád a besed, aby mi nakladatelé sami rvali rukopisy od ruky, jen co dopíšu, abych vydìlal tolik penìz, ¾e zajistím svou rodinu a budu moct dát v práci výpovìï…
Zrcadlo: Myslel jsem to vá¾nì. Tomáš: Já taky… Teda kdybychom tenhle rozhovor vedli nìkdy, kdy¾ mi bylo osmnáct a myslel jsem si kdoví co. Teï mám úplnì jiné priority. Ale a» odpovím upøímnì, co se týèe psaní, pøál bych si, abych mìl èas a klid napsat v¾dy jednu knihu a tøeba pìt, šest esejí za rok, abych mìl nadále ètenáøe, které bude bavit to èíst a nacházel kanály, jak to k nim dostat. O co bych se rád jednou pokusil a co se mi zatím nepodaøilo, je napsat divadelní hru. To mì v uplynulém roce zaèalo lákat. Mimochodem jsem velký milovník divadla a jedná se asi o jedinou kratochvíli, kdy si dovolím zmizet od rodiny.“
Zrcadlo: Hospoda ne? Tomáš: A co bych tam jako vìtšinový abstinent, který pije pøevá¾nì vodu, dìlal? Zrcadlo: Promiò. Co ta hra? Tomáš: Tøeba nìkdy. Zatím nemám tu správnou inspiraci. Píšu, a» u¾ knihu èi fejeton, jen kdy¾ jsem skuteènì pøesvìdèený, ¾e mám co napsat a ¾e to je také nosné, ne se plácat s jednou myšlenkou na desítkách stránek a nic vlastnì neøíct… No a kdyby sem tam i nìco vyšlo i na papíøe a ne pouze online, bylo by to skvìlé, a» zakonèím tvou otázku na literární ambice. Ale kdyby ne…
Zrcadlo: …je Ti to jedno. Chápu. Zmìnil jsi se. Døív jsi tou¾il po úspìchu, slávì, bohatství… Tomáš: …a místo toho jsem našel štìstí. Jako lidstvo jsme toti¾ ztratili pokoru a hranice a neuvìdomujeme si, jak ú¾asným darem je jen to, kdy¾ se ráno probudíme do nového dne a pøed sebou máme tisíce mo¾ností, jak s tím dnem nalo¾it. Jak pro¾ít svùj èas, a ne ho promarnit. Mám kde spát, doma teplo a sucho, mám co jíst, z kohoutku mi teèe pitná voda, narodily se mi tøi fantastické a šílené dìti.
Zrcadlo: Po tatínkovi nepochybnì… Tomáš: Jak jinak. Mám skvìlou ¾enu, která mì i po tìch mnoha letech stále miluje a podporuje mì, chodím do práce, která mì baví a ve které jsem fakt dobrý, navíc mì i jak¾ tak¾ u¾iví, objevil jsem v sobì literární talent, jsem relativnì zdravý, moji blízcí taky, ¾iji zatím ve svobodné zemi, mám hodného psa, zahradu, kterou jsem si doslova semínko po semínku vypìstoval a teï v ní nacházím duševní odpoèinek… Tak mi øekni, jestli by nebylo bezuzdné rouhání si pøát ještì nìco víc? Copak lze vùbec usilovat o víc?
Zrcadlo: Ale je Ti jasné, ¾e to nepotrvá vìènì? Staèí jedna sekunda a… Tomáš: Pøesnì proto si èlovìk musí u¾ívat ka¾dou sekundu naplno. Pøed nìkolika lety jsme tragicky ztratili fenku Berušku. Jedna hloupá sekunda… a konec. Minulý rok jsem málem ztratil ¾enu i syna. Staèilo málo, tak málo… Ale tentokrát bylo štìstí na naší stranì. S Beruškou ne. Tak to je. Vìøíme, ¾e jsme pány svého osudu, ale spíš jsme jen to pírko unášené vìtrem. A proto je tøeba mít rád svìt, mít v sobì dostateènì velkou zásobu lásky, aby èlovìk pøeèkal i ta špatná období, která stejnì jako ta dobrá pøijdou a zase odejdou.
Zrcadlo: Hádám, ¾e za tím online magazínem ale bude i nìco víc, ne?