HORY. Ètyøi obyèejná písmena. Jen ètyøi. Je to málo. Je to málo na to, co doká¾í dát. Mo¾ná je to a¾ pøíliš na to, co doká¾í vzít. Ètyøi písmena, která za ¾ivot pøeète snad ka¾dý. Ka¾dý po svém. A do ka¾dého se zapíší jinak.
Já je rozeèetla u¾ v dìtství. Tedy spíš mi byly pøedèítány. Vìtšinou proti mé vùli. No, chápete to? Hodiny vás ¾enou nìkam, kde to má být údajnì krásné. A do kopce! Kolem jsou jen šutry. Na záchod jdete do kleèe a máma za vámi mává vlhkým a spláclým toale»ákem, co vytáhla z opravdu nepromokavého batohu. Do kleèe vám pøijdou informace o medvìdovi, co vy¾ral popelnici. Asi chtìli, abych nezdr¾ovala. K obìdu dostanete od táty vysušený salám s dìsnì trapným názvem. Turistický. Máma ho koupila pod pultem, a pak jsme se k nìmu rok ve špajzu modlili. K tomu tøi dny starý chleba, pro zmìnu vlhký a rozpláclé rajèe. To i vìzni se mají líp. Všichni mìli dobrou náladu. Kromì mì. Ké¾ by mì se¾ral medvìd!
Na vrcholu pak našli asi tu jejich krásu. Kde? Já vidím jen šutry. A ještì se po mì chce, abych se usmívala na fo»ák. A» mám prý krásnou vzpomínku. Tak to teï vidíte, jakou krásnou mám vzpomínku. A to jsem po tom focení musela jít ještì hodiny dolù!
Zkrátka jsem nebyla dobrý ètenáø. Byla to pro mì jen ètyøi studená písmena. Dnes jsou do mì vepsaná. U¾ vím, ¾e za tím úsmìvem táty v horách, za ka¾dým tím písmenem, se skrývalo nìco víc.
Tak pìknì popoøádku. HÁÈKO. V nìm je schovaná lavièka u chaty. Vidíte ji? Sednete si na ni jako v divadle a sledujete, co vám jevištì nabídne. Kolikrát celý den nevíte, co bude veèer na programu. Rosnièka se mù¾e jít vycpat se svou pøedpovìdí. Hory si scénáø píší samy.
Teï ale máte štìstí na pìknou podívanou.
S pøimhouøenýma oèima pozorujete zapadající slunce. Èekáte, jestli to cinkne, a¾ se dotkne vrcholu hory. Kdy¾ se za ním zavøe masivní opona, tmavá plachta dlouhých stínù hory promìní. A vás obalí jemným chladem. To nevadí, vezmete si deku. Na scénì toti¾ ještì zùstaly mraky. Tak šup zpátky na lavièku!
Po moøském nebi pluje línì mno¾ství bílých lodí vyrobených nejspíš z kokonu bavlny. Závidíte jim, ¾e nikam nespìchají. S trochou fantazie v jednom z nich poznáte oblièej svého šéfa. Ale no tak, co to øíkám, ten do téhle hry nepatøí. HÁ jako hloupost. Chce to delší dovolenou na odpojení se od práce. Tak hop do chaty. HÁ jako horký èaj s citrónem a ono to pùjde. Tedy. Rozeznáte v jednom z mrakù tøeba letícího motýla. Tohle si musíte dát hned jako tapetu na monitor. Ale no tak, poèkejte, tohle u¾ se zítra nemusí opakovat.
Podívejte na tu práci horského kadeøníka. Pan Vítr uèesal trávu na jednu stranu a kvìtinám vyfoukal trvalou. Projít se po takové peèlivé práci vám teï pøipadá jako otvírat sáèek bonbónù v Národním divadle. Pst! Nerušit! Nerušit nic z toho, co teï máte. HÁ jako hluchonìmé herce. Ptaèí sbor nepoèítám, ten mívá premiéru ráno. Nyní máte HÁ jako hladinu ticha.
Jejda! HÁ jako hlad! Ten zdravý hlad, který cítíte, kdy¾ si hory vezmou èást vaší energie. A ten hlad po horách, který vám øíkal, kdy¾ jste hodiny bušili do klávesnice, ¾e je nejvyšší èas se horami nasytit.
HÁ jasnì zobrazuje èást ¾ebøíku. A ¾ebøík u¾ je vìtšinou trochu výš od té romantiky. Jakmile na nìm stanete, dám krk za to, ¾e ve vás nebude ani kousek herce a veškeré umìní zalo¾íte na improvizaci. Ve vteøinì se stanete pouhým zemìmìøièem. V hlavì vám budou naskakovat spoèítané metry pod vámi a mo¾ná i vzorce na výpoèet rychlosti a dráhy v èase. A rozhodnì si budete vyèítat tu kachnu k obìdu. Ale mù¾eme tomu stále øíkat romantika. Proto¾e tam nahoøe je mnohem krásnìjší hledištì. A uslyšíte tam potlesk. Zapomenete na ¾ebøík. Zbydou vám jen ta motýlí køídla, tøepotající se štìstím v bøiše. A ta kachna teda.
Jak jinak se do mne mohlo zapsat O ne¾ jako pleso. Pleso je takové zrcadlo, kterému horské masivy tvoøí rám. Kdy¾ se hory pøed pøedstavením upravují do co nejkrásnìjší podoby, zrcadlo zleniví, aby se v nìm hory dobøe vidìly. Pak mù¾ete pozorovat z lavièky divadelní hru v alternativním zpracování. O jako obrácenì. A sem tam vám do obrazu skoèí ¾ába.
Pokud vám jde pouze o to Óóó, umìní a potlesk bez velké døiny, zapište si: Na fotce musí být scenérie hor s plesem. A pokud se do toho divadla vyvezete lanovkou, zapište si hlavní úèinkující. Alespoò název toho plesa. A» to pochvalné Óóó má nìjaký obsah.
A prosím vás, nekoupejte se mi v tìch plesech kvùli jedné fotce. ®ába a já stejnì víme, ¾e pøed tou umìleckou fotkou jste jeèeli: O jako "Odstraòte ze mì toho chameleona!".
Nula. Tak mám taky óèko zapsáno. Ve vyšších horách jsem si pøipadala jako nula. Ocitla jsem se v Cimrmanovì høe Hodina pravdy, v jejím¾ závìru se hlavní hrdina dozvídá hroznou pravdu. Ten hlavní jsem tam byla já. Tak, jak musí být na lanì hlavní ka¾dý sám pro sebe. Hrdina však nikoliv. Alternoval mì Vìèný Strach. O jako obavy. O to, jestli mì ten ledovcový pøevis unese. Jestli tenhle chyt je ten, za který se vytáhnu. O jako obavy, ano. Jednoznaènì nejspolehlivìjší indikátor nebezpeèí, informátor pøipravenosti a lezeckých dovedností. Tedy té pravdy, pro kterou si tam chodím neustále.
Skonèilo to happy endem. Kdy¾ nepoèítám tu zara¾enou maèku v ruce. A snì¾nou slepotu. A tu láhev v trhlinì ledovce. Zkrátka zálo¾ní hru Vichr z hor jsem nezaøadila. Pokud neznáte tento slavný kus našeho velikána Járy Cimrmana, právì jste pøišli o vtip. Pravda toti¾ na konci té hry nebyla hrozná, ale opojnì krásná. Netrvala však hodinu, ale tøi dny.
R to je èlovìk s batohem na dvou nohách. Bì¾ný turista víc nepotøebuje. Pouze se spolehnout na svoje nohy. A mozek se taky hodí. Tøeba na to, abyste poznali, ¾e ty vaše nohy nejsou Hillaryho. To mi pøipomíná: O jako odvá¾ných jsou plné høbitovy. Je taky dobré, aby vám mozek pøipomnìl, ¾e tady jste nad moøem tisíce metrù. Tak¾e ty ¾abky z Chorvatska nechte kvákat doma. Tady se v nich dokvákáte pøinejlepším k distorzi hlezna. Zbytek vám dovysvìtlí horští záchranáøi na místì.
Takové R taky upouští páru v exponovaném terénu. Je to takový mùj verbální projev strachu. Vyskytuje se bohu¾el v mnoha vulgarismech.
Tak schválnì. Co vás napadne, kdy¾ visíte sami na lanì, pod vámi je prostor jen pro ptáky a vy jste závislí jen na tom, co teï máte? Tak tøeba: Jejdanánku? Šmankote?
Ale rychle, dlouho se tu neudr¾ím. Špièka nohy na plotnì u¾ mi vibruje. Sakra! Ne, tenhle chyt je mìlký. Ale kde je další? Sak na ryby, koš na raky! ®ádný další tu není. Krucipísek! Ale já musím nahoru. Kam asi jinam, ty trumpeto. Doprèic, co tady na ledovci dìlá moucha? Zatrolená potvora! Dìlej, krucinál, vytáhni se, nedìlej zagorku. Nejhùø spadneš do lana. Kristepane, ale to se strašnì zhoupnu. Heršvec! A tamhle na té skále se odrazím. Nerozhlí¾ej se, dr¾ hubu a lez! ®e já, kráva, sem lezla.
Pardon, ale ne¾ byste to vymysleli, sundával by mì vrtulník. To koukáte, co? Tolik slov s písmenem ER. Další si hravì doplníte sami, a¾ tam budete viset.
A ypsilon? To se do mì vepsalo jako odmìna. Kdy¾ ho dobøe pøeètìte, uvidíte stojícího èlovìka s rukama vzhùru. Máte to? Ale prosím vás! Ne, nevzdává se. Ypsilon je tvrdé Y. Stejnì tvrdé jako hory. Nekompromisní. Nechcete to vzdát. Chcete zvítìzit.
Já jsem se nauèila, ¾e ER je tvrdá souhláska. Tedy nemohu jinak, ne¾ za nìj napsat tvrdé Y. Tohle Y se nevzdává. Zvedá vítìznì pa¾e. Takhle pocítíte tu jedineènou svobodu prostoru. A provìtrané podpa¾í. A i kdy¾ jste nad moøem tisíce metrù, taky slanou vodu v oèích. Proto¾e víte, ¾e ten pøevis dole byl nad vaše síly. Ale jste tady. A ta lávka! Tu jste si prostì museli prodýchat, ne¾ jste udìlali první krok. Ale jste tady, sakra práce! Jen mrtvola by tu byla bez emocí.
Ano, ètu ty zvednuté pa¾e jako Vé. Je to gesto vítìzství. Vítìzství sama nad sebou. Jak¾e? Vítìzství nad horami? Nechte mì dosmát, a» to dopíšu.
Mù¾ete klidnì udìlat hrubku a dosadit si za ER mìkké I. Proè ne. Dáte si prochajdu, horské divadélko a foteèku u plesa. A jestli bude mít ten váš Hillary ambice na ¾ebøíèek nebo lano, nechte ho. On se vám tam uklidní. Jeho ER spolehlivì uslyšíte a¾ v dolinì. A veèer spolu shlédnete film Jára Cimrman le¾ící, spící. A» nepøijdete pøíštì o vtip. Poèítejte ale s tím, ¾e váš Hillery dá po tom výkonu jen úvodní titulky. Na romantiku rovnou zapomeòte. A mrknìte do atlasu zvíøat. Chameleon v Tatrách?
Tak to bychom mìli ta písmena. Ale co se skrývalo za tím tátovým úsmìvem v horách, viïte? To "nìco navíc". Já myslím, ¾e jsem se k tomu doèetla. Ale neøeknu. To by byla celá abeceda. I s háèky. K tomu se ka¾dý musí doèíst sám. Ale kdy¾ v tìch horách dojdete k sobì, budete u¾ hodnì blízko. Hlavnì prosím vás, ne v tìch ¾abkách, ano?!
ÈTYØI PÍSMENA .jpg)
Teï ale máte štìstí na pìknou podívanou..jpg)
.jpg)
.jpg)