U¾ jsou tady!
„Vidím, ¾e jste všichni v dobré náladì, to mám radost,“ uvítal Zdenìk své podloubníky, „dnes byl den jak vyloupnutý za slunovratu. Teplouèko a ¾íznivo.“
„To víte Zdeòku, u¾ jsme se tìšili na naší tankovou plznièku, která zase nabrala na mincovní váze, hezkejch pár halíøù,“ odpovìdìl mu s trochou ironie in¾enýr Doubek.
Jejich klub však plnou úèast zatím nemìl. Chybìl fotograf Chudoba, který byl jindy u stolu jako první a na tomto zvyku si dával zále¾et. Také skoro nikdy na spoleèných veèerech nechybìl.
„Nìco mu do toho asi vlezlo,“ pokusil se ho omluvit svým bruèivým hlasem pan Váša.
„Snad nemyslíte na nìjaké brouky v hlavì?“ doplnil ho drogista Bouèek, „Von je poslední dobou samá starost.“
„U nìho v hlavì urèitì ne,“ ozval se redaktor Kolda, „to spíš mo¾ná nìkde v bytì. Vzpomínám, ¾e pøed èasem øíkal, ¾e jim snad v domì lezou nìjaký brouci.“
„Co¾e jim tam leze?“ nedùvìøivì se zeptal doktor Kárný, který se pøi zmínce o hmyzu v domì celý roztøásl.
Mezitím Zdenìk neèekal a pøinesl první rundu napìnìných pùllitrù. Vyu¾il jejich rozverných hlášek na adresu Chudoby a nabídl chutné menu paní Al¾bìty, bramborový guláš s klobásou, masovo-zeleninovou smìs po mexicku, bramboráèky s králièí smìsí a vepøové kotletky s anèovièkami.
Všichni si objednali guláš, jen doktor Kárný se odvázal a na svou dietu si dal masovo-zeleninovou smìs po mexicku.
Ne¾ staèil Zdenìk s Rachotou pøinést další piva, otevøely se ráznì dveøe a vstoupil udýchaný Chudoba. Ve tváøi mìl tajemný skleslý výraz, s pøimhouøenýma oèima a úzce sevøenými rty. Krákoravým hlasem spoleènost pozdravil: „Jen dál!“
Na hromadnou odpovìï klubovým pozdravem zdìšenì vyhrkl:
„Pánové, u¾ jsou tady!“
Všichni zùstali jak zdøevìnìlé loutky. První se probral in¾enýr Doubek, který to nevydr¾el a s pocitem svého místa pøedsedy se Chudoby dùle¾itì zeptal:
„Kdo je tady prosím vás, nelekejte své pøátele. Ji¾ tak jsme mìli starosti, co je s vámi, ¾e nejdete.“
„U¾ jsou tady,“ odmlèel se a znovu významnì opakoval, „rusové!“
„To nám tedy chybìlo,“ sklesle zamumlal školský inspektor Hanák, „já myslel, ¾e je definitivnì vyprovodil ten muzikant Kocáb, a oni jsou tu zas?“
„Jó, jsou u nás,“ dotvrdil Chudoba s úsmìvem tragéda, který špatnì probodl soka.
„No tì pic, to se máte na co tìšit,“ jistým hlasem dodal redaktor Kolda, který pochopil, ¾e se jedná o hmyz, „tìch se jen tak nezbavíte.“
„Snad nejde o šváby?“ polekanì se zeptal doktor Kárný, který ke své dietì mìl ještì silnou alergii na domácí hmyz.
„Ale né,“ upøesnil Chudoba, „opravdu jsou u nás v domì rusi. U sousedù se rojí jak mravenci, u mì jsem zatím chytil dva, ale prej se to rozmno¾uje jako vši.“
Chutný bramborový guláš s klobásou podloubníci hojnì zapíjeli plznièkou, aby spláchli první odporný dojem z broukù. In¾enýr Doubek se ujal své funkce a navrhl, ¾e všichni Chudobovi pomù¾ou. Ustanovil tøi dvojice, dohodli se na termínech. Se¾enou si prostøedky pro boj a budou ka¾dou noc hlídat a likvidovat lezoucí mršky.
„Pøece nemù¾eme kamaráda nechat v nouzi. Pøipravíme byt a ateliér pro zásah, a to by bylo, abychom ty rusáky nezlikvidovali. V sobotu na to vletíme!“
„Mìli bychom také zajiš»ovat pravidelný pøísun piva v plechovkách, abychom byli ve správné pohotové náladì,“ doporuèil drogista Bouèek.
Proto¾e další debata vázla a nerozvinula se ani vzpomínkami na Fandu, rozešli se tentokrát podloubníci brzy, ani si nezazpívali „Jen dál, . . .“
Následující sobotu, jak bylo dohodnuto, hlídala u Chudoby v ateliéru první dvojice, školský inspektor Hanák a redaktor Kolda. Všechny kouty vystøíkali biolitem, rozmístili lapací pasti a po desáté hodinì zhasli. Ticho rušily jen zvuky otevíraných plechovek s plznièkou. Chudoba sedìl u vypínaèù a po pùl hodinì náhle rozsvítil. Všichni vyskoèili a upøenì se rozhlí¾eli po všech koutech a škvírách. Nikde nic. Hlídku ukonèili a spokojenì se rozešli.
Druhý den byli na hlídku vysláni pánové Váša a Bouèek. Situace se opakovala, ¾ádného rusa domácího nezahlédli. Další noc s in¾enýrem Doubkem a doktorem Kárným byla také stejná.
Pøi dalším setkání byla zhodnocena pøijatá opatøení. Chudoba se dostal dokonce do podezøení, ¾e si celou akci s rusama vymyslel, aby byla legrace.
„Pánové,“ vá¾ným hlasem zaèal redaktor Kolda, „nìkde je chyba. Rusové nejsou blbci. To musej bejt mazaní brouci a musíme na nì jinak.“
„Jak byste na nì chtìl jít,“ znechucenì se zeptal in¾enýr Doubek.
„Podívejte se,“ pokraèoval Kolda, „kdy¾ nejsou po rozsvícení vidìt, mù¾ou bejt i po tmì slyšet.“
„Takovej sluch s pøihlédnutím k našemu po¾ehnanému vìku nemáme,“ namítl drogista Bouèek, „to nemù¾e zabrat.“
„Ale mù¾e,“ nenechal se odradit Kolda, „v redakci máme zapùjèené špioná¾ní poslechové zaøízení od vèelaøského klubu Jitøenka, které se jim velmi osvìdèilo pøi poslechu vèel v úlech. Je to fantastický zvukový zesilovaè. Rus leze a my ho uslyšíme. Co potom? Rozsvítit a bác! To je pøece jednoduchý. Zítra to mù¾eme vyzkoušet.“
„Sakra redaktore, vy ste hlava,“ zaradoval se in¾enýr Doubek, „jestli by se to osvìdèilo, tak si mù¾ete zalo¾it svou firmu a zaškolit dezinfektory. Víte kolik je domácností, které by vás na rukou nosily?
Bylo rozhodnuto. Další dvojicí byli Kolda s panem Vášou. Zaøízení pøipojili do zásuvky a stojan namíøili reflektorem na kuchyòskou linku. Kolda si nasadil sluchátka a zpozornìl. Dohodli se, ¾e jakmile Kolda zaslechne plazícího se rusa, dá pokyn, Váša rozsvítí a vrhne se na nìho. Neuplynulo mnoho èasu, Kolda se vrtìl, jako by nìco slyšel. Nevydr¾el a strèil do Váši. Ten bleskovì rozsvítil a vyskoèil. Nic, nikde ¾ádnej rus.
Zaøízení nezklamalo. Skuteènì bylo slyšet slabé skøípání a chrastìní, prokládané jemným sípáním. Jen¾e se ukázalo, ¾e to byly zvuky vydávané panem Vášou z prùdušek zpùsobené jeho dušností. Proto¾e podobnými potí¾emi trpìli skoro všichni, byl nakonec špioná¾ní pøístroj vrácen redakci Èeského vèelaøe a øešily se další mo¾nosti v boji proti rusùm.
Drogista Bouèek navrhl pou¾ití dýmovnice Dobol Fumigator na hubení hmyzu, štìnic, vší, blech a lezoucího hmyzu, kterých mìl na krámì nìkolik druhù.
„Poslyšte Chudobo, já bych vám doporuèil naprosto bezpeènou, ale velmi úèinnou vìc. Jedná se o dýmovnici.“
„Kdepak pane Bouèku,“ zalekl se Chudoba, „to nejde. Já vím, co taková dýmovnice doká¾e. Na vojnì jsme pøi nich zkoušeli masky. To bylo na cvièáku ve stanu, ale tady jde o ateliér, pochopte. Pøece si neznièím drahý materiál.“
„To se nebojte, dýmovnice Dobol je aktivovaná vodou, ¾ádné nebezpeèí po¾áru nehrozí, ¾ádný stopy na stìnì, nebo nábytku nedìlá. Je to jen suchý kouø, leze to do všech škvír.“
Nakonec se Chudoba nechal pøemluvit a pøíští den odpoledne v kuchyni zavøeli dveøe, utìsnili okna, otevøeli šuplíky a dýmovnici spustili. Podle návodu rychle opustili byt a šli na veèeøi za paní Al¾bìtou do podloubí. O riskantním zásahu vìdìli i ostatní podloubníci a oèekávali, ¾e je budou Bouèek s Chudobou informovat, jak dopadli.
„Víte, co je na celém tom boji s brouky zajímavé?“ zeptal se in¾enýr Doubek, „Od té doby, co jsme zahájili boj s Chudobovými rusy, se ¾ádný neobjevil. Nevím, èemu za to mù¾eme vdìèit.“
„Mo¾ná je to tím,“ pøiznal se Chudoba, „¾e u sousedù mìli na to firmu, a oni zašli také ke mnì a nìco tam støíkli.“
„Tak to je jasný, proto jsme nikdy ¾ádného rusa ani nymfu nevidìli. Zneškodnila je firma a my jsme byli jen pro smích. To se povedlo pane Chudobo, to se povedlo.“
Pokud poslední akce s dýmovnicí pomohla definitivnì s rusy skoncovat, bylo dobøe. Horší to bylo s pøíjezdem hasièù, které zavolali uèitelé z protìjších základní školy, kdy¾ zpozorovali pøes ulici podezøelý èoud za okny fotoateliéru pana Chudoby. Mìl štìstí, ¾e za jejich výjezd nemusel nic platit.
Dlouho ho mrzelo, ¾e se vùbec k rusùm pøiznal. Na veèerech podloubníkù byl v¾dy všeteènì dotazován, jestli u¾ jsou tady. Jen dál.
Ukázka z knihy Malostranský podloubníci, kterou autor vydal vlastním nákladem ve STUDIU N Praha v roce 2022 a ji¾ je rozebraná.
