Smysl ¾ivota
Loudavì zasedli k rodinnému stolu. Jeden po druhém. Jako by nebyl sváteènì prostøen, jako by je netìšilo, ¾e jsme si s mámou dali tak zále¾et. Nebo je odrazovalo moje mraèení?
„Táto, na tebe zase leze tvoje depka?” ozval se syn a hledìl na mì zpod svých kadeøí. Cosi jsem zabruèel. Nandal si na talíø a vìnoval se mu. Mrzelo mì, ¾e se o pøíèiny mého stavu u¾ nikdo nezajímá. Tak rád bych jim to všem vyklopil!
„Jaký má tenhle ¾ivot smysl? Èlovìk se plahoèí...” ubrekl jsem do ticha. Kluk zakoulel oèima a ustálil je na stropì. Man¾elka výstra¾nì vystrèila bradu.
„Jo, za války...” zdánlivì bez souvislosti poznamenal dìda. Babka ho š»ouchla.
„Nech mì!” øekl dìda pøehnanì nahlas, tak, jak to èiní všichni nahluchlí. „Nìkdo to té mláde¾i musí øíct!”
„Dìdka zase dneska v noci pronásledovala celá Rudá armáda, ” vysvìtlovala babka.
„Tak pokud se jedná o smysl ¾ivota, tak je tøeba zaèít od otázky, co vùbec ¾ivot je,” zaèal kluk.
„®ivot jsou narcisky na zahradì,” øekla moje paní a dala na talíø i Elišce. Dìda u¾ obslou¾il jak babièku, tak hlavnì sebe. Na zahradì za okny se nesmìle probouzelo jaro, o pár týdnù pozdìji ne¾ v letech jiných. Snì¾enky, krokusy, pár slabouèkých narcisek, ale jinak jen holé stromky a nimravá loòská tráva.
„Tak ¾ivot je pøedevším to, jaký smysl mu dáme,” pokusil jsem se i já.
„To nejde,” øekl syn, „to u¾ je o nìèem jiném. Co je to ¾ivot sám?”
„Tak já myslím, ¾e to je skuteènost, ¾e tady jsme,” prohlásila mamina.
„Jak víš, ¾e tady jsi? ®e se ti to jenom nezdá?” vyøídil svou nebohou matku syn. „Nebo ¾e nejsi pøedstavou nìkoho jiného? Pouhým pøeludem? Myšlenkou?”
„A to tvoje jídlo je taky pøelud? Tak ho dej zpátky!” vrátila mu to máma. Tenhle filosof asi zemøe hlady – pomyslel jsem si.
„Èlovìk se tady ani nemù¾e svobodnì vyjádøit,” zahudroval syn a pøidr¾el si talíø levaèkou.
Bavili jsme se dost dlouho. Argumenty byly pádné, ze ¾ivota i z uèených knih. A pak, v jedné chvíli, jsme všichni zmlkli a podívali se na Elišku. Ta neøekla dosud nic. „A co ty si myslíš? Co je ¾ivot? Pouhý pøelud? Myšlenka? Abstrakce? Nìco, co bez obalu není nièím?” chtìli jsme vìdìt, ale nikdo to neøekl. Eliška odlo¾ila l¾ièku, odsunula od sebe šálek i talíøek, odkašlala si a øekla, jak na nadanou filolo¾ku, ponìkud nešikovnì: „®ivot je kdy¾...”
Zmlkla, a rozpaèitì hledìla z jednoho na druhého. Pak zkrabatila èelo, nasadila zarputilý výraz a rozhodným pohybem sáhla do kapsy. Vytrhla z ní kus tuhého papíru a plácla ním o desku stolu. Všichni na nìj upøeli svùj zrak.
Zaèalo mi svítat. Pohlédl jsem na syna. Ten tìkal z papíru na Elišku, pak zase zpìt, a sna¾il se vyèíst aspoò nìco z jejích èerných oèí. Ale ta je klopila a dívala se jen na ten papír. Byl to snímek, na kterém bylo vidìt mnoho teèek a jeden tmavý stín. Uprostøed šedého pùlmìsíce nìco jako shluk bunìk. Koneènì mi to došlo, a klukovi zøejmì také.
„Eliško, ty jsi...” vykoktal jsem ze stáhnutého hrdla.
„Ano, dìdeèku,” usmála se na celé kolo. První vyskoèil syn a padl jí kolem krku. Pak jsem vystøelil od stolu já, ale já pádil do kuchynì. Pro ubrousky.
Pradìdeèek pøe¾vykoval, pomrkával na prababièku, a potmìšile se usmíval.
Smysl ¾ivota
Zmlkla, a rozpaèitì hledìla z jednoho na druhého. Pak zkrabatila èelo, nasadila zarputilý výraz a rozhodným pohybem sáhla do kapsy. Vytrhla z ní kus tuhého papíru a plácla ním o desku stolu. Všichni na nìj upøeli svùj zrak.