SeniorTip

Růžena Nasková, herečka a spisovatelka

28. listopadu 1884 - 17. června 1960

Když jsem byla malá, měly jsme doma ještě standardní desky s pohádkou Boženy Němcové „Jak šlo vejce na vandrovku“, kterou četla právě Růžena Nasková. Ale poslouchávaly jsme to se sestrami málo, protože tatínek se o gramofon obával, takže jsme mohly poslouchat, jen když nám to někdo z dospělých přehrál. Kam se desky - protože na jednu pohádku bylo tehdy standardních desek několik - ztratily, to už nevím... Možná se rozbily, protože tehdy to nebyl žádný plast, byly ze šelaku, který byl dost křehký. Růžena Nasková měla krásný, sametový, duši hladící hlas. Z hlediska dnešního přednesu, který se snaží být civilní, působil její projev poněkud pateticky. Na druhé straně byl ale její přednes odrazem toho, jak se hrálo a recitovalo na začátku dvacátého století. Takže si můžeme představit, jak asi přednášeli ti herci, s nimiž nemohly být zachovány žádné nahrané zvukové nosiče.

Byla velmi oblíbená, i když nedostávala vždy role, které by jí patřily. Ze začátku to bylo proto, že byla na svou dobu příliš vysoká a štíhlá; hrávala tedy i mladíky. Potom ztloustla a pak dostávala role obstarožních dam, babiček a tetiček.

Růžena Nasková se narodila 28. listopadu 1884 v Praze - Novém Městě, v ulici Ke Karlovu, v malém domku, který už dávno nestojí, vedle barokního Michnova letohrádku, nazvaném Amerika, ve které je dnes Dvořákovo muzeum. Její otec, Josef Nosek (1829 - 1899) byl v té době magistrátním úředníkem, který měl na starosti trh na Karlově náměstí. Tatínek pocházel z Vysokého nad Jizerou, kam rodina jezdívala na prázdniny. Zamlada přispíval do různých vlasteneckých časopisů. Maminka Josefa Nosková, rozená Bučinová (1846 - 1907) pocházela z Chocerad. O svých rodičích a o jejich osudech velmi hezky Růžena Nasková psala ve své knížce „Jak šel život“.

Růžena Nasková měla starší sestru, spisovatelku Helenu Malířovou (1877 - 1940). Ta se provdala za celkem neznámého básníka a anarchistu Jana Malíře, který po krátkém manželství v roce 1908 zemřel na souchotiny. Později nějakou dobu žila se spisovatelem Ivanem Olbrachtem (1882 - 1952), někdo uvádí, že byli manželé. Helena Malířová byla přesvědčená komunistka, dokonce pomáhala komunistickou stranu zakládat. Růžena Nasková její politické nadšení nesdílela a ono bylo příčinou, že se sestry hádávaly, přes to, že se měly velmi rády.

Jako malá si Růžena vynutila možnost pobývat ve školce. Chodila do ní do Ječné ulice, tam, kde je dnes školka, škola i gymnázium pro děti sluchově postižené; později tam chodila i do obecné školy. Škola patřila ke klášteru svaté Anny, který byl v Ječné ulici č. 33, ve dvoupatrové budově zhruba proti elektrotechnické průmyslovce; v tomto domě je dnes odborná církevní škola. V šedesátých letech dvacátého století tam bývaly prostory elektrotechnické fakulty. Maminka Růženy Naskové i její strýc Ferdinand Bučina měli předplacenou lóži v Národním divadle, takže s divadlem žila Nasková od malinka. Tatínek si ale nepřál, aby jeho dcery byly nějak veřejně činné; až po jeho smrti se obě snažily dělat to, co jim přinášelo radost - Helena - spisovatelství, Růžena - herectví. Avšak i Helena Malířová psala později o Naskové, že se herečkou už narodila. Na střední školu chodila Nasková do Vyšší dívčí ve Vodičkově ulici. Vzpomínala, že tam byla její spolužačkou Vrchlického dcera Milada.

Když koncem devatenáctého století Josef Nosek zemřel, odstěhovala se vdova s dcerami do Řetězové ulice ke svému bratrovi, přibližně proti zadnímu traktu dnešního Divadelního studia DAMU. V souvislosti s tímto bydlištěm vzpomínala Nasková na tři umělce, s kterými se tehdy obzvláště přátelila - na herečku Boženu Durasovou (1886 - 1961), na houslistu Jaroslava Kociana (1883 - 1950) a na malíře Huga Böttingera, který načrtl její portrét, kdy byla ostříhaná po onemocnění tyfem. Velmi často navštěvovala se sestrou spisovatelku Růženu Svobodovou (1868 - 1920), která tehdy bydlela v Žitné ulici. Zde se setkávala s kulturní smetánkou a zde také potkala herečku Hanu Kvapilovou (1860 - 1907), která jí její hereckou touhu rozmlouvala. Tedy se obrátila na další herečku Otilii Sklenářovou-Malou (1844 - 1912), která ji herectví učila devět měsíců a pro zesílení hlasu jí doporučila i hodiny zpěvu. Na hodiny zpěvu chodila Růžena ke staré profesorce konzervatoře.

Růženě Svobodové děkovala Růžena Nasková velice za určitý druh „výchovy“, kdy nenásilně formovala povahu mladé, patnáctileté dívky a seznamovala ji se skvělými lidmi, s vtipnou a duchaplnou společností, představující část naší tehdejší kulturní elity. Paní Sklenářová jí po svém kurzu doporučila, aby zkusila někde hrát. A tak se pokoušela o získání angažmá nejdříve ve větších divadlech - nejdřív v Praze - ve Švandově divadle na Smíchově, v Uranii u Pištěka, ale pak i v různých ochotnických společnostech. Bylo to marné. Když se Růžena Nosková dozvěděla, že lublaňské divadlo Deželno gledališče hledá a angažuje české herce, zanechala studia zpěvu a okamžitě se přihlásila. V roce 1904 byla na základě fotografie přijata pro role milovnic a naivek, ale jen to, že byla smlouva podepsána, ji zachránilo, že se nemusela vrátit do Prahy - totiž tehdejší představy byly, že naivka je drobné stvoření a této představě Růžena neodpovídala. Maminka ji do Slovinska provázela, kdežto Helena, která už byla provdaná, zůstala v Praze.

Deželno gledališče je vlastně slovinským národním divadlem a nás by mohlo zajímat, že jeho budovu navrhovali dva čeští stavitelé - architekt Antonín Hrubý (1863 - 1929) a stavitel a hydrolog Jan Vladimír Hráský (1857 - 1936). Růžena se musela během jednoho měsíce naučit slovinsky, což nebylo jednoduché, přes to, že se jednalo o slovanskou řeč - není češtině příliš podobná. Později dokonce ze slovinštiny i překládala, hlavně díla slovinského rozervaného básníka Ivana Cankara (1876 - 1918).

O prázdninách hrávala v Praze ve Švandově divadle na Smíchově, kde v létě pořádával představení Kruh českých spisovatelů. Růžena Nosková doufala, že najde angažmá ve vlasti, tak se poptávala nejen v Praze, ale i v Plzni, v Hradci Králové i v Brně. Tehdy chodívala také do Novoměstské kavárny, snad tehdy bývala tato kavárna ve Spálené ulici, ale nejsem si tím jista. Chodili do ní i slavní herci a byl tam tzv, „Vojanův stůl“. Zde se také seznámila s Františkem Naskem (1884 - 1959), který studoval malířství u Hanuše Schwaigera (1854 - 1912) na Akademii výtvarných umění.

V Lublani se Růžena Nosková po třech letech účinkování dozvěděla, že Městské divadlo na Vinohradech rozšiřuje svůj divadelní soubor a tak se přihlásila. Přijali ji ředitel František Adolf Šubert (1849 - 1915) a vinohradský dramaturg Jaroslav Kamper (1871 - 1911) a uzavřeli s ní smlouvu. Ale mezitím v divadle Uranie zahrála roli slepé Anny v dramatu „Mrtvé město“ (Città morta) od italského dramatika Gabriela D´Annunzia (1863 - 1938). Byla to role, kterou dramatik psal pro velkou francouzskou herečku Sarah Bernhardt (1844 - 1923). Na představení Růžena Svobodová přivedla režiséra Národního divadla Jaroslava Kvapila (1868 - 1950) a on ještě s divadelním intendantem Jaroslavem Šafařovicem (1866 - 1937) hledali novou herečku. Okamžitě nabídli Růženě Noskové angažmá. Namítala, že je už vázaná jinde, ředitel Gustav Schmoranz (1858 - 1930) ji upozornil, že taková příležitost se nemusí opakovat. Ale ona už měla podepsanou smlouvu s vinohradským divadlem. Byl z toho soud, který slečna Nosková vyhrála, protože smlouvu s vinohradským divadlem nepodepsal s ní i její poručník a mohla začít hrát od podzimu 1907 v Národním. Plnoletosti tehdy člověk dosáhl až ve čtyřiadvaceti letech a jí bylo teprve třiadvacet.

Ale ještě před jejím prvním vystoupením v Národním divadle jí zemřela maminka. Začínala Markétkou z Goethova Fausta, kterou kritika chválila. Sama si pouze postěžovala, že už tehdy byla krátkozraká, takže mívala velkou obavu z příliš otevřené scény. Ke konci života se jí zrak zhoršil mnohem více. Ve své knížce „Jak šel život“ vzpomínala, jak ji nepříliš přívětivě přivítal mezi herci Národního divadla slavný herec Jindřich Mošna (1837 - 1911): „A dovede ona vůbec hrát divadlo? Jestli ne, tak šla domů a nepřekážela.“

Není jasné, kdy si slečna Růženka Nosková sňatkem vyměnila „o“ za „a“ ve svém jméně, ale sama humorně líčila, že když žádal malíř Naske po absolutoriu Akademie výtvarných umění o stipendium na studijní cestu do Anglie, získal toto stipendium za portrét slečny Růženy Noskové a Hanuš Schweiger mu žertem připomínal, „aby si na ni dal pozor“, protože z provedení portrétu poznal malířův vztah k jeho „modelu“. František Naske svoji manželku často vyobrazil v jejích rolích a také jí navrhoval divadelní kostýmy. Manželé Naskovi neměli děti.

Ze začátku byl jejím nejčastějším hereckým partnerem Richard Hammerschlag, vlastním jménem Alois Schlaghammer (1875 - 1917), který prý byl o dost menší, než ona. Hrávala často salónní úlohy nebo i staré ženy, i přes svůj mladý věk. Ale hrála například královnu vil Lesanu v Tylově „Strakonickém dudákovi“ nebo roli Herodias v „Salome“ od Oskara Wilda, která byla na scéně až do roku 1816. Dostávala ale také minirole - například roli anděla v „Haničce“ Gerharta Hauptmanna, Oberona v Shakesparově „Snu noci svatojánské“, roli nazvanou “Zjev bohyně Derketo“ ve Vrchlického „Trilogii o Simsonovi“ nebo roli mluvčí otrokyň v domě Agamemnonově v Aischylově Oresteii.

Možná právě to, že k oněm větším rolím neměla potřebné zkušenosti, bylo příčinou, že už v roce 1909 dostala od Družstva Národního divadla, které tehdy spolu se Společností Národního divadla naši první scénu spravovalo, výpověď, protože pro její zjev nebyly role. Tehdy ji zachránili dramaturg Kvapil a ředitel Schmoranz, že ji budou další sezónu ještě potřebovat, tudíž byla výpověď odvolána. V dalších letech byla obsazována více, ale její role byly opět různého charakteru. Hrála například Blaženu v Shakespearově „Mnoho povyku pro nic“, nejdříve hospodskou a pak Lízalku v „Maryši“ bratří Mrštíků. Ze Shakespeara hrála v „Komedii plně omylů“ Adrianu, a to v nejedné inscenaci, v „Othellovi“ Emilii, Markétu v „Richardu III.“ a v „Kupci benátském“ veledůležitou úlohu Portie. Zajímavé je, že hrávala také v baletech. Do jaké míry to byla činohra a do jaké choreografie, můžeme dnes těžko posoudit. Hrála královnu loutek v Čajkovského baletu „Louskáček“, také v baletu Oskara Nedbala „Princezna Hyacinta“ měla roli Semiramis a v dalším Nedbalově baletu „Andersen“ se představila jako rajská víla.

Z důležitých rolí z období do 1. světové války byly pro Naskovou především nové nastudování Goethova Fausta, kde hrála vedle Markétky v dalších alternacích archanděla nebo zlého ducha. Pak to bylo Schillerovo drama „Valdštejn“, v němž hrála vévodkyni frýdlantskou, Molièrův „Lakomec“, ve kterém hrála roli Mariany, milé Harpagonova syna Kleanta, kterou si chce „lakomec“ Harpagon vzít sám. V další Molièrově hře „Misantrop“ hrála roli Elianty, která patří k důležitým v tomto díle. Vmaloměšťácké tragikomedii polské spisovatelky Gabriely Zapolské „Morálka paní Dulské“ si Nasková zahrála roli příbuzné hlavní postavy - paní Juliasiewiczové, kterou si zopakovala i v pozdějších letech.

Těsně před válkou hrála ve Shakespearově „Večeru tříkrálové,“ Olivii a v dramatu „Romeo a Julie“ hraběnku Montekovou. V Shakespearově „Snu noci svatojánské“ vystřídala dřívější roli krále Oberona role královny Amazonek Hipolyty. V „Hamletu“ hrála královnu Gertrudu, v „Makbethovi“ jednu z čarodějnic. V „Králi Learovi“ hrála druhou „zlou“ princeznu Ragan.
V obsazení z komedie G. B. Shawa „Androkles a lev“ dostala úlohu Androklovy ženy Megery a v jeho parodii na Shakespeara „César a Kleopatra“ hrála úlohu Ftatateety, Kleopatřiny chůvy. Dlouho i po válce se hrál Shawův „Pygmalion“, v němž Nasková hrála paní Higginsovou, což si později znovu v další inscenaci zopakovala.
Mezi role ošklivých stařen patřila role kouzelnice Straby z „Neklana“ od Julia Zeyera. Z českých autorů to bylo nové nastudování Tylova „Strakonického dudáka“, v němž se střídala v rolích Lesany a polednice Rosavy. Hrála také v Jiráskových historických dramatech „Jan Hus“ roli Marty a po válce „Jan Roháč“ roli královny Barbory. V Jiráskově pohádce „Lucerna“ hrála Růžena Nasková mladou kněžnu. V této roli herečku namaloval její manžel. Hrála také roli Radúzovy matky - královny Nyoly v Zeyerově „Radúzovi a Mahuleně“.
Několikrát během svého působení v Národním divadle hrála Růžena Nasková matku Jugovičů z historického dramatu srbského dramatika Iva Vojnoviče „Smrt matky Jugovičů“. Poprvé to bylo v letech 1912 až 1913. Bylo to drama napsané na základě národní písně o smrti matky Jugovičů, které po bitvě na Kosově poli v roce 1398 puklo žalem srdce nad smrtí jejích devíti synů i manžela, když bylo srbské vojsko od Turků poraženo.

Někdy před rokem 1918 Nasková působila i v literárních kabaretech a pro ně napsala i složila několik šansonů. Připomíná se její účast ve společnosti v hospodě „U medvídků“ na Perštýně na Starém Městě v Praze, kde se umělci scházívali. Po dlouhou dobu svého působení v Národním divadle se Růžena Nasková nezdráhala zúčastnit se příležitostného spoluúčinkování v ochotnických představeních.

V roce 1914 poprvé účinkovala ještě v němém filmu „Ahasver“, který natočil režisér Jaroslav Kvapil. Nasková zde představovala hlavní úlohu malířky Sidonie Pimzlíkové, která hledá model pro svůj obraz, který měl zobrazovat postavu Věčného Žida. K zvukovému filmu se Nasková pak vrátila až mnohem později. V době války a krátce po ní byla Nasková dost obsazována i do dost závažných rolí. Byla to například role Roxany z Rostandova Cyrana z Bergeracu nebo role Libuše v dramatu Stanislava Loma „Děvín. Lepší „dámu“ si po válce Nasková zahrála v roli Ljubov Andrejevny Raněvské v Čechovově „Višňovém sadu“. Postavu „matky“ si zahrála v Ibsenově „Nápadnících trůnu“, kde hrála Ingu z Varteigu, matku jednoho z hrdinů - Jarla Hákona. Po válce hrála Růžena Nasková také vyděračku Lady Cheveleyovou z „Ideálního manžela“ Oskara Wildea, ale později v roce 1939 „povýšila“ do role Lady Markby. Hrála také svůdnou Valču Peroutovou ve Šrámkově „Létu“.
Velice si cenila své hlavní role Kateřiny Hübscherové v historické komedii Emila Moreaua a Victoriena Sardoua „Madame Sans - Géne“. V dramatu Victora Huga „Ruy Blas“ hrála ve stejné roli jako slavná Sarah Bernhardt - a to v roli královny.
Královnou Alžbětou byla i ve Vrchlického „Noci na Karlštejně“. V roztomilé Vrchlického romantické veselohře „Soud lásky“ si zahrála renesanční - vůdčí a rozšafnou předsedkyni proslaveného „soudu lásky“ Fanettu z Romainu. U komedie bratří Čapků „Ze života hmyzu je nejnápadnější „postup“ od role krásné „motýlice“ Apatury Iris v letech 1922 až 1924 k poživačné Chrobačce v roce 1932. V „Adamu Stvořiteli“ od bratří Čapků hrála Nasková v letech 1927 až 1929 roli Evy. Podobný byl i „sestup“ v Goethově „Faustu“ - od slavné Markétky na začátku její divadelní kariéry k „první sfinze“ v roce 1928.

Při vzniku Československého rozhlasu v roce 1923 byla Nasková požádána, aby recitovala při prvním přenosu v provizorním stanu v Praze - Kbelích, ale přenos se nepovedl.
V třicátých letech Růžena Nasková zazářila v titulní roli Jiráskovy „M. D. Rettigové“, kde ovšem hrála také roli Rolerové, jedné z litomyšlských měšťanek.
Její manžel ji namaloval v kostýmu carevny Alžběty v historické komedii „Kateřina Veliká“ od francouzského dramatika Alfreda Savoira.
V třicátých letech hrála v Tylově „Fidlovačce“ komickou zbohatlici - máselnici Mastílkovou a v Gogolově „Ženitbě“ tetu nevěsty - Arinu Pantělejmonovnu. Některé z dříve uvedených her měly i reprízy, například „Radúz a Mahulena“, „Soud lásky“, Valdštejn“, „Maryša“, „Smrt matky Jugovičů“, „Strakonický dudák“.

Na fotografii je Nasková v roli matky Jugovičů z této doby. Za svůj herecký projev obdržela v roce 1931 státní cenu. V Jiráskově „Lucerně“ v letech 1934 až 1935 však také Nasková „sestoupila“ od „mladé kněžny“ k „bábě“. V r. 1937 pokračovala její spolupráce s Československým rozhlasem. Kdysi jsem poslouchala její vzpomínku na působení v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, kdy se ještě vysílalo živě - že tedy musela být při vysílání do zámoří v rozhlasovém studiu v noci.
Od roku 1937 vznikaly postupně filmy, kde hrála maminky, babičky a tetičky. První z nich byl film „Kvočna“ v režii Huga Haase o starostlivé mamince a babičce, ke které chodí celá rodina se svými problémy, které často nejsou jednoduché. V roce 1937 to opět byla role moudré babičky Pavláskové ve filmu „Pod jednou střechou “v režii Miroslava Josefa Krňanského na námět Ignáta Hermanna.

V letech 1938 až 1939 se hrála v Národním divadle veselohra Jana Snížka „Příklady táhnou“ o babičce, která se snaží vychovat svou vnučku podle zásad „starých časů“, ale vnučka ji přesvědčí, že je zdraví prospěšný pohyb, spaní v přírodě a podobně. Příběh byl zfilmován v roce 1939 režisérem Miroslavem Cikánem pod stejným názvem a zde se můžeme i my dnes ujistit o umění Růženy Naskové.
Na základě románu Karla Josefa Beneše „Kouzelný dům“ vznikl stejnojmenný film v režii Otakara Vávry. Zde hrála Růžena Nasková laskavou maminku Vilmu Balvínovou, ale roli Marie Ungrové, dívky, která v důsledku leteckého neštěstí ztratila paměť, hrála Adina Mandlová. Je známo, že jí Růžena Nasková velmi radívala v jejích hereckých začátcích. Na začátku války hrála Růžena Nasková plátenici Šestákovou v Tylově „Paličově dceři“, což je role dramaticky velmi působivá. Vzhledem k složité době, byla i tato hra, aby povzbuzovala, v roce 1941 zfilmována v režii Vladimíra Borského.

V roce 1940 vznikly filmy „Pelikán má alibi“ a „Konečně sami“. V „Pelikánovi“, což byla veselohra s detektivní zápletkou na motivy amerických detektivek, hrála Nasková roli tety Kláry. Ve veselohře „Konečně sami“ hrála přepečlivou maminku, která se své právě vdané dceři svou pečlivostí příliš míchá do života i při líbánkách.

Přesně rok po smrti sestry Heleny Malířové vyšla v roce 1941 vzpomínková knížka „Jak šel život“. Jednak v ní Nasková popisovala život svých rodičů před tím, než se poznali, hodně se věnovala vzpomínce na zesnulou sestru. Posteskla si na vrtkavost divadelní štěstěny, jak v době, kdy byla mladá, hrávala staré ženy, a když k nim už věkem dospěla, nevyhovují často představám režiséra či jiného činovníka divadla. Zvláště cenné jsou vzpomínky na herce, jejichž herecký projev nebyl nijak zaznamenán než právě jen svědectvím současníků. Další obrázek je dopis, který napsala paní Nasková mojí babičce jako poděkování za babiččino nadšení nad její knížkou.

Vedle filmu „Paličova dcera“ vznikl v roce 1941 ještě film „Tetička“ v režii Martina Friče, o laskavé slečně Bertě, jejíž příbuzní s malými výjimkami se o bohatou příbuznou starají pouze kvůli jejímu majetku, a jak se tetička Berta s pomocí oddaných přátel a služebných dozví předstíráním své smrti skutečný názor svých příbuzných. V roce 1942 byl natočen film „Karel a já“, v režii Miroslava Cikána, kde hrála Nasková epizodní roli maminky zhrzené nevěsty, a v roce 1943 vzniklo filmové drama v režii Františka Čápa „Tanečnice“, kde měla Růžena Nasková opět roli matky, důstojné dámy z lepší rodiny.

Během války hrála Nasková poměrně méně. Hrála Paulinu v Shakespearově „Zimní pohádce“, Paní Martu Rullovou v Kleistově „Rozbitém džbánu“. V roce 1944 přestala také už jezdit za ochotníky. Z roku 1944 byl film „U pěti veverek“, v režii Miroslava Cikána, kde měla Nasková opět roli maminky Betty Mráčkové. Po válce hrála ještě znovu v Shawově „Pygmalionu“, v M. D. Rettigové“ a jednou z posledních jejích rolí byla Honzova máma v Kvapilově „Princezně Pampelišce“ v letech 1947 až 1948. Po válce, když byl u nás tento titul zaveden, byla jmenována jednou z prvních našich národních umělkyní.

V roce 1947 vyšla její druhá vzpomínková knížka „Malá kronika dnů“ a tehdy se také zúčastnila na příspěvcích pro sborník o spisovatelce Heleně Malířové. V roce 1848 vznikl také poslední film, v němž Nasková hrála. Bylo to Šrámkovo „Léto“, v režii K.M. Walló, kde tentokrát hrála Růžena Nasková slečnu Růženku, hospodyni na faře. Seznam rolí, v nichž Nasková hrála zde není úplný, vyznačeny jsou spíš některé významné role.

Ze zdravotních důvodů už na scéně Národního divadla nehrála, i když jeho členkou zůstala až do roku 1955. Tehdy se věnovala především spolupráci s Československým rozhlasem. Vznikly tak také nahrávky pohádek i například „Babičky“ Boženy Němcové a Jiráskových „Starých pověstí českých“, ale i vlastních vzpomínek hereččiných. Psala do různých časopisů své vzpomínky i články z oblasti hereckého umění. V roce 1853 byla dekorována Řádem práce.

Celkem je velmi málo známo z jejího soukromého života. Zamlada i sportovala, o čem svědčí její portrét v lyžařském úboru, který namaloval její manžel. Spolu s manželem měli rekreační vilku v Ládví u Kamenice ve středních Čechách, kde sousedili s pěvcem Vilémem Zítkem, s nímž se oba manželé velmi přátelili. V padesátých letech získala tuto vilu filmová herečka Věra Ferbasová s manželem.

Malíř František Xaver Naske zemřel v roce 1959 a jeho manželka Růžena Nasková ho následovala 17. června 1960. Pochována byla na Vinohradském hřbitově. Po Růženě Naskové byly pojmenovány ulice v Praze 5 a v Hradci Králové.

Dobromila Lebrová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
18.06. 22:01	Jaroslava
18.06. 16:50	Von
17.06. 12:43	Vesuviana
17.06. 10:36	olga janíčková

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás