Retro¾ivot aneb Uhlí za totáèe Døíve se topilo v mìstech ponejvíce uhlím. Na rohu ulice byl malý krámek s názvem Prodej uhlí. Èlovìk tam vešek s taškou, vysázel na pult nìjaké peníze a odnesl si brikety. Nebo do kyblíku nasypané uhlí odnesl si v tašce.
Domácnosti si také mohly uhlí objednat. Tøeba deset metrákù na zimu. Pøijel nákladní vùz, vyskoèili z nìj dva chlapi s plechovou putnou na zádech. Z korby náklaïáèku nabrali do puten uhlí a vysypali ho takovým umným smrštìním zad pøes svou hlavu na chodník. Nìkdy, kdy¾ si èlovìk asi pøiplatil, sypali obsah puten rovnou do sklepa jakýmisi okny èi otvory na dolní stranì domu. Vìtšinou však pøibìhl objednavatel s lopatou, kbelíkem a musel si uhlí do sklepa odnosit. Také jsme to tak mìli. U¾ v dìtství jsem se uhelné zále¾itosti úèastnila. Ono bylo také nutné odklidit uhlí z chodníku co nejdøíve. Jednak by mohlo brzy zmizet do cizích kamen a jednak chodník musel být èistý. Ve sklepì se uhlí ulo¾ilo do patøièné kóje a vše se zamklo. A podle potøeby si pro nìj èlovìk chodil s kyblíkem.
®ena se èiní s lopatou, druhá s dìckem asi èeká pøímo u sklepního okénka, a¾ jí uhlí dovezou.
V naší rodinì jsem to èasto byla já. Bylo to pro mì v dìtství i pak v mládí dost útrpné. Do tmavého sklepa jsem šla s roz¾atou svíèkou, pozdìji s baterkou. Bála jsem se tam chodit, ale musela jsem. U¾ tøeba proto, ¾e doma byla zima, rodièe v práci. Zatápìlo se u nás – na dnešní dobu dost nebezpeèným zpùsobem. Avšak na tehdejší dobu to byl zpùsob dost moderní. Kousek vedle kamen byl vývod plynu. Do toho se zastrèila hadice, na jejím¾ konci byl dutý ¾elezný hoøák. Pustil se plyn, hoøák se zapálil sirkou. Pak se vsunul pod uhlí pøipravené v kamnech a to kdy¾ chytlo, plyn se vypnul. Vsadila bych se, ¾e dnes by takový zpùsob zatápìní v rodinách asi neprošel. Zvláštì, kdy¾ jsme to èinily my, dìti.
Ale v té dobì byl spíš vìtší spoleèenský problém nedostatek uhlí. Leckdo ještì pamatuje uhelné prázdniny. Školy zavøené na týden, dva èi déle. Dìti i školníci se radovali, uèitelé? Nevím. Mo¾ná té¾.
Nedostatek uhlí si pamatuji nejen z doby, kdy byla škola zavøená a my dìti jsme s jásotem vzaly sáòky, ly¾e a hurá na zasnì¾ené kopce a kopeèky. Ale i z doby pozdìjší, kdy jsem sama byla matkou dvou malých dìtí. Jedna moje kamarádka mìla také malé dìti a mìla nápad. ®e odjedeme do podnikové chaty jejího man¾ela, ¾e zima pomalu odchází a dìti budou na èerstvém vzduchu. Bylo to poblí¾ Mirošovic. Chata byla spíš chatièka a byly jsme tam samy s dìtmi. Dny byly hezké, ale rána a noci ještì velmi chladné i mrazivé. Bylo tøeba aspoò veèer, kdy¾ bylo dìti tøeba vykoupat nebo aspoò umýt, trochu zatopit. Uhlí tam bylo na pøídìl. Na chatku a den malý kyblík. Byly jsme dost zoufalé a baba, co rozdávala ten pøídìl neoblomná a nepøíjemná. Marnì jsme ¾adonily, ¾e nám dìti nastydnou. Mùj man¾el Václav za námi jezdil o víkendu. Dnes by tomu asi nikdo nevìøil. On mìl na zádech batoh s uhlím! Pøed oèima vidím, jak s ním tì¾ko šlapal v blátì do kopce.
