Kdy¾ jsem byla malá, jezdil k mému dìdeèkovi na Jarovì poštovní vùz ta¾ený konìm Ferdou. Èekávala jsem po desáté, kdy¾ jezdíval kolem, na dvorku. Pan poš»ák, v¾dycky pøibrzdil a promluvil se mnou pár vìt. Nìkdy jsem pro Ferdu mìla i mrkvièku, kdy¾ mi ji dala babièka. Nevím, jestli tam ještì Ferda jezdil, kdy¾ u¾ jsem šla do školy a jela poprvé na letní tábor. Ale pohlednice ode mne došla v poøádku, i kdy¾ jsem na ni napsala adresu: mùj dìdeèek a babièka v domeèku na Jarovì.
V první tøídì, roku 1948 øekla paní uèitelka: dìti, uèíte se psát a èíst. Napíšeme nyní malý dopis a nakreslíme obrázek staøeèkùm, kteøí jsou sami a které dopis potìší. Pak jim naše dopisy pošleme poštou. A tak se také stalo. Dopisy šly asi do nìjakého domova dùchodcù. A na nìkteré pøišla odpovìï. Mì dokonce ve vìtší obálce. Byla v ní velká fotografie Tomáše Garyka Masaryka a u ní øádka: Pamatuj, Evièko, ¾e to byl náš první prezident. Paní uèitelka (v první tøídì ještì paní, v druhé u¾ soudru¾ka) byla trochu rozpaèitá, kdy¾ jsem dopis otevøela a obrázek jí ukázala. Hm, to je moc hezké, ale víš, hezky si to doma schovej a nikomu to neukazuj, poradila.
Tomáš Garrigue Masaryk na koni Hektor
Léta jsem o poštì nijak nepøemýšlela. A¾ v dospìlosti, kdy¾ jsem zaèala pracovat ve vydavatelství v Praze, jsem se potkala dokonce s poštou potrubní. Ta byla moc praktická. Strèili jste obálku do jakéhosi pohárku, zmáèkli vyznaèenou adresu a patøièný knoflík. A zásilka u¾ frèela, hnána vzduchem, potrubím k adresátovi.
Jeden èas jsem byla zamìstnaná ve zvláštním podniku. Podnik byl jakýmsi zastøešujícím monstrem mnoha malých podnikù – poboèek. Byla jsem redaktorkou tiskového oddìlení. Jednou byla uspoøádána význaèná konference, na ní¾ se sjeli zástupci tìchto poboèek, aby spolu pohovoøili jak ještì více zlepšit u¾ tak ú¾asné pracovní výsledky. A referáty byly zaøazeny do reprezentaèního sborníku. Trvalo dva roky, ne¾ byl tento klenot zhotoven, vytisknut a pøipraven k distribuci. Mìli jej dostat všichni pracovníci ze všech poboèek jako dárek. Náklad byl masový. A hromadil se na chodbách, na mramorovém schodišti i v kanceláøích. My, z tiskového oddìlení jsme mìli za úkol napsat adresy a posílat výtisky. To jsme èinili a výtisky na poštu vozil podnikový šofér Jarda. Po nìkolika dnech èi týdnech (u¾ nevím) vešel do tiskového a hlasitì prohlásil: Holky, u¾ na to kašlu, dìlejte si s tím brakem co chcete, na poštách s tím mají tolik práce, ¾e u¾ to nechtìjí brát.
Nezbylo, ne¾ se obrátit na našeho nejvyššího, ten je moudrý, jistì poradí. A nemýlili jsme se. Ale dìvenky, dìl laskavì ten mu¾, kdy¾ to nechce pošta, tak to pošlete letecky, ju?. Dodal s úsmìvem, jak to hezky vyøešil. Aha, do Kolína, do Pøíbrami, do Golèova Jeníkova…hm, ale kde vzít letadla…øíkali jsme si u¾ jen potichu pro sebe a pak na nás také padlo moudro: Jardo, je to tvoje od schodù, pøes chodby a¾ do kanceláøí. Ve Sbìrných surovinách snad nebudou remcat, co myslíš? A Jarda si za to tahání tì¾kých krabic s knihami tìch pár korun zaslou¾il.
Pak pøišla jiná doba a šéfová jsem byla já. Sama sobì. Vydávala jsem svùj èasopis, své kní¾ky. A posílala je poštou. A musím øíct, ¾e celou dobu více ne¾ tøiceti let šlo všechno dobøe. Nejprve jsem vše nosila na poštu sama, pozdìji mi pomáhala starší paní Helenka èi mladší Helena. Dámy vìdìly, kdy tam není fronta, kdy tam mohou nosit mno¾ství výtiskù samozøejmì øádnì zabalených a orazítkovaných.
Vùbec si nepamatuji, ¾e by se nìkdy nìco ztratilo, nedošlo.
Moje vydavatelské aktivity se souèasnì s mým vìkem notnì omezily a tak se koncem pošty nemusím moc trápit. I kdy¾ je moc smutné sledovat, jak zase jeden blbec ve vysoké funkci nechává rozkrást a následnì zrušit (po vodì, elektøinì a jiných) další fungující odvìtví.
Louèení s poštou