Franz von Pocci – básník a spisovatel, malíø, grafik, hudebník a loutkáø
7. bøezna 1807 - 7. kvìtna 1876
Pro mne osobnì je jeho jméno známo témìø po celý ¾ivot, proto¾e mùj otec byl loutkáø, s maminkou divadlo hráli, a hry pana hrabìte Pocciho patøily do jejich repertoáru. Tatínek, který byl také všeumìlem, si èasto povzdechl: „Copak pan hrabì Pocci – ten mìl zámek a v zámku urèitì místnost pro divadélko, místnost pro muziku, místnost pro malování; a mohl libovolnì pøecházet z jedné èinnosti do druhé. Kdy¾ zámek nemám, v¾dy musím vše z jedné èinnosti uklidit, abych mohl vyndat vìci pro další…“ Pokud se pamatuju, byly Pocciho hry velmi vtipné, velmi dobøe pøelo¾ené, vìtšinou jsme mìli pøeklady historika loutkového divadla Jaroslava Bartoše (1897–1967), který s velkým pochopením a humorem pøekládal Kašpárkovy bonmoty a ¾erty jeho tvùrce – pana hrabìte.
Franz von Poccí mìl pøízvisko „kašpárkový hrabì“ (Kasperlgraf). Ovšem nebylo to mínìno jako posmìšné pojmenování, v jeho pøípadì to byl výraz uctívání celého Mnichova, mezi jeho¾ významné obyvatele v dobì biedermeieru a pozdìji, patøil.
Celým jménem Franz Ludwig Evarist Alexander hrabì von Pocci se narodil pøed dvìma sty pìti lety 7. bøezna 1807 v Mnichovì. Po otci byl italského pùvodu. Jeho otec, Fabricius Evaristus von Pocci (1766–1844), šlechtický dùstojník, pocházel z italského Viterba, odkud pøišel r. 1781 jako panoš ke dvoru bavorského kurfiøta Karla Theodora (1724–1799). V dobì Franzova narození zastával u dvora kurfiøta v hodnosti generálporuèíka funkci vrchního hofmistra bavorské královny Karoliny Bádenské (1776–1841), která byla vdovou po následníkovi Karla Theodora. Maminka, baronka Franciska von Posch (1778–1849), dcera bavorského velvyslance bavorského krále na drá¾ïanském dvoøe, byla krajináøkou, a po nástupu Ludvíka I. Bavorského (1786–1868) na trùn v roce 1825 byla dvorní dámou jeho man¾elky, královny Theresy (1792–1854). Po mamince zdìdil Franz svùj výtvarný talent. Vyrùstal v dvojjazyèné rodinì. Nejdøíve ho uèili domácí uèitelé; kreslení a malbì ho nejdøív uèila maminka, dále medailér a kovolijec J.B.Stiglmayr (1791–1844) a malíø Joseph Schlotthauer (1789–1869).
Pak navštìvoval mnichovské lyceum a po maturitì se rozhodl ke studiu práv. V roce 1825 studoval na univerzitì v Landshutu a od roku 1826 na univerzitì v Mnichovì, kde zaèal svùj pestrý spolkový ¾ivot vstupem do studentského spolku Corps Isaria München (Isaarský mnichovský spolek). Po studiích byl nejdøíve právním èekatelem ve Starnbergu a v Dachau, pak v Mnichovì a roce 1830 byl jmenován mladším šlechtickým komoøím (Kammerjunker) a druhým ceremoniáøem krále Ludvíka I., jeho¾ i korunního prince Maximiliána II. (1811–1864) mnohokrát vyprovázel pøi jeho italských cestách, pøedevším po Alpách.
Franz von Pocci Starnberské jezero
Tehdy pøicházel z túr s plnými náèrtníky; øíká se o nìm, ¾e mìl zázraènou schopnost pamatovat si scény a krajiny dlouhou dobu do nejvìtších podrobností.
Zaèal zaujímat významnou roli v mnichovském spoleèenském ¾ivotì. Byl v roce 1831 spoluzakladatelem Spoleènosti pro staro¾itné umìní „U Tøí štítù“ (Gesellschaft für Altertumskunde zu den drei Schilden), která vznikla s cílem podporovat originální nìmecké umìní, a do které patøili mnichovští šlechtici a významné kulturní osobnosti. Pocci zde byl po nìkolik let prvním sekretáøem.
V roce 1834 se o¾enil s o rok mladší hrabìnkou Albertine Marschall na Burgholzhausenu a Tromsdorfu, se kterou mìl tøi dìti, Marii Elisabeth (1835–1913), která byla malíøkou po otci i po babièce, Friedricha (1838–1899), který byl pozdìji královským komoøím a císaøským nadlesním ve Štrasburku, a Augusta Karla (1845–1925), který pozdìji zastával významné místo v bavorské armádì. Jeden z jeho vnukù Franz von Pocci (1870–1938) byl rovnì¾ královským nadlesním a napsal uèebnici o ba¾antech.
Ji¾ za studií zaèal Pocci s malými hudebními skladbami, napøíklad se uvádí „Kdybych byl ptáèkem“ (Wenn ich ein Vöglein war), ovšem se zcela jinými slovy, ne¾ známe v èeštinì a pravdìpodobnì i s jinou melodií. V období jeho studií a praktikantského období vznikla pøevá¾ná èást jeho skladeb, které ale byly urèeny pøevá¾nì k soukromému provozování. Analogii „Rusalky“, divadelní hru se zpìvy „Undine“ napsal v r. 1829 na námìt povídky romantického nìmeckého spisovatele Friedricha de la Motte Fouqué (1777–1843). U¾ se v ní vyskytoval Kašpárek, jako sluha hlavního hrdiny, rytíøe Huldbranda.
Významný skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847) ho v roce 1832, kdy po nìjaký èas v Mnichovì koncertoval, pobídl, aby napsal zpìvohru, a tak vznikla Pocciho jediná opereta „Alchymista“ (Der Alchymist), kterou napsal pod pseudonymem F. Barth a která byla provedena roku 1840 mnichovskou Dvorní operou. Uvádí se, ¾e ještì další opera „Láska mlynáøská“ (L´amor molinaro), která nebyla veøejnì provedena, vznikla ve spolupráci s dvorním lékaøem, ale také nadaným klavíristou a básníkem Ludwigem Kochem (1806–1888). Zhudebòoval Goethovy básnì, v roce 1834 napsal „Jarní sonátu“ (Frühlingsonate), kterou mu dokonce pochválil významný nìmecký skladatel a klavírista Robert Schumann (1810–1856).
Franz von Pocci: Jupiter a Io
Roku 1835 napsal „Šest staronìmeckých milostných písní jako jarní pozdrav“ (Sechs altdeutsche Minnelieder als Frühlingsgruss). Zaèal pracovat na ilustracích pro tøísvazkový „Stálý kalendáø v obrazech a písních“ (Festkalender in Bildern und Liedern), sepsaný jeho pøítelem, spisovatelem Quidem Görresem (1805–1852), jeho¾ tøetí díl dokonèili v roce 1859. V této dobì se u¾ zaèal vyskytovat Pocciho Kašpárek v rùzných karikaturách. Vyznaèoval se dlouhým nosem, ale s bambulí, ne ale špièatým, jako má Pinnocchio z italské Commedie dell arte. V Mnichovì zaèal Kašpárek pùsobit, jako souèást nìkolika ka¾doroènì, ve stejnou dobu se vyskytujících, jarmarkù na Maximiliansplatzu, zaèátkem devatenáctého století. Pan hrabì se pøiznal ve své korespondenci, ¾e byl v¾dy obdivovatelem této figurky, která ovšem v místì jarmarkù slou¾ila spíš pro pobavení dospìlých, a její¾ ¾erty bývaly více ne¾ peprné. Pro srovnání – Matìj Kopecký (1775–1847) – zaèal provozovat své hry v roce 1820, mo¾ná døíve, a jeho Kašpárek mìl ponìkud jiné provedení i charakter, ne¾ Pocciùv, i kdy¾ to nebyl ještì Kašpárek konce 19. a zaèátku 20. století u nás, který byl pøedstavován malým veselým klukem. Urèitým podkladem pro Pocciho Kašpárka mohl být „Budi¾knièemu“ (Taugenichts) nìmeckého spisovatele Josepha von Eichensdorffa (1788–1857), jakýsi protiklad èeského Hloupého Honzy, dobrosrdeèného chlapíka, který pod pøedstíranou naivitou je všemi mastmi mazaný.
V roce 1837 napsal Pocci báseò ve stylu Clemense Brentana (1778–1842) „Krásná rù¾ièka“ (Schön´ Röslein) a ilustroval nìkteré pohádky bratøí Grimmù. V roce 1839 zaèal Pocci ve spolupráci s mnichovskými „Létajícími novinami“ (Fliegende Blätter) kreslit karikatury a ¾ertovné obrázky a vyslou¾il si ¾ertovné pojmenování „karikaturový Rafael“.
Z Pocciho spolkového ¾ivota je zajímavé jeho èlenství ve Spoleènosti nenucených (Gesellschaft der Zwanglosen), kterou zalo¾il v roce 1837 spolu s mineralogem, spisovatelem i malíøem Franzem von Kobellem (1803–1882), která patøila k staronìmeckým pøívr¾encùm sjednocení Nìmecka a v umìní k odpùrcùm nového umìleckého smìru – realismu. Ve ètyøicátých letech Pocci ilustroval „Pøíbìhy a písnì v obrazech“ (Geschichten und Lieder mit Bildern“, také nìkteré pohádky – jako „Jeníèek a Maøenka“ (Hänsel und Gretel), „Šípková Rù¾enka“ (Dornröschen). Dále ilustroval verše ze sbírky národních písní „Chlapcùv kouzelný roh“ (Das Knaben Wunderhorn), kterou shromá¾dili nìmeètí romantikové Clemens Brentano a Achim von Arnim (1781–1831).
Ponìkud humornìjší je jeho další èlenství v recesistické Rytíøské spoleènosti Humpenburg, co¾ znamená „Korbelový hrad“ – (Rittergesellschaft Humpenburg), jak u¾ sám název napovídá, kde se provádìly kostýmní hry s rytíøskou hudbou. Spoleènost zalo¾ili spolu s pøítelem - sochaøem Ludwigem von Schwanthalerem (1802–1848) v r. 1842. Pøes onen napovídající název, Schwanthaler, pravdìpodobnì nìjak nemocen, popíjel v bujaré spoleènosti jen vodu. Pro návštìvníky Mnichova mù¾e být zajímavé, ¾e Schwanthaler, který byl dvorním sochaøem bavorského krále Ludvíka I., byl autorem mnichovské „vyhlídkové“ sochy Bavaria.
V roce 1842 zaèal Pocci pou¾ívat jako své letní sídlo zámek Ammerland na Starnberském jezeøe. Podle nìkterých pramenù mu ho zapùjèil otec a po otcovì smrti v roce 1844 se stal jeho/majetkem; podle jiných pramenù mu jej Ludvík I. propùjèil jako léno.
Zámek Ammerland
V roce 1843 mu vyšla básnická sbírka „Básnì“ (Dichtungen) s baladami, romancemi, s lesnickými i dìtskými písnìmi, vesele i vá¾nì; také „Staré a nové lovecké písnì“ (Alten und Neuen Jägerlieder) s ilustracemi loveckých zbraní, odìvù i pøedmìtù denní potøeby, v r. 1845 vyšly „Studentské písnì“ (Studentenlieder) a obdobnì pojaté „Vojenské písnì“ (Soldatenlieder).
V roce 1845 byl opìt pouze na královském dvoøe proveden koncert Pocciho písní na slova bavorského libretisty dvorních veseloher Leopolda Feldmanna (1802–1882), vydaný pozdìji jako „Písnì“ (Gesänge). Zajímavý je název dalšího hudebního díla „Volavka“, které bylo provedeno v bavorském dialektu „Der Roaga“, spisovnì „Der Reiher“ na slova Franze von Kobella, uvádìného pod názvem „hudební vlo¾ky“ (musikalische Einlagen).
V letech 1845 a¾ 1849 hrál Pocci pravdìpodobnì hlavnì na svém zámku loutkové divadlo pro své hosty a pøátele. V roce 1845 hrál na motivy komedie básníka Ludwiga Tiecka (1773–1853) pohádkovou hru „Kocour v botách“ (Der gestieferte Kater). Jeho starší dìti u¾ dorostly do vìku loutkových divákù, tak hrál svoje první hry s Kašpárkem. První se jmenovala prostì „Loutkové pøedstavení“ (Die Puppenspiel), druhá byla „v Turecku“ (Kasperl in der Türkei), kde Kašpárek ještì nepou¾il naplno svoje zbranì – výsmìch a ironii – a byl nucen otravného panovaèného sultána zabít.
Zde zaèal Pocci dávat svým postavièkám jména, kterým dìti rozumìly, a u¾íval rùzné slovní høíèky, které jsou mo¾ná lahùdkou pro jazykovìdce, ale tì¾ko pøelo¾itelné. Vìtšinou pou¾íval pøípony „meier“ ve významu „správce“, tak napøíklad „maso“ je „Fleisch“, tedy øezník byl „Fleischmeier“, tedy správce masa. A takto si pohrával s rùznými charaktery a profesemi. Pokud byl dìj hry v nìjaké exotické cizinì, vymyslel si pøíslušnou øeè s velmi jednoduchými výrazy.
V letech 1845 a¾ 1846 kreslil ilustrace k básním básníka Friedricha Wilhelma Gülla (1812–1879) „Vlast dìtí“ (Kinderheimath) a k „Dìtským rýmùm“ (Kinderreimen) od básníka Johanna Traugota Löschka (1820–1880). Bìhem let 1846 a 1847 tvoøil linoryty ke Görresovu èasopisu „Nìmecká domácí kniha“, který byl urèen pro dìti i dospìlé, obsahující modlitby, básnì, citáty významných lidí i pouèné a mravouèné pøíbìhy. V roce 1846 se objevilo dvacet linorytù v anglické kní¾ce Andersenových pohádek, nazvané „Dánská kniha pohádek“ (Danish Story-Book), vydané v Londýnì. Rovnì¾ v této dobì ilustroval Kobellovu kní¾ku v bavorském dialektu „®ertovné písnì a poøekadla (Schnadahüpfln und Sprüchln).
V roce 1847 byl Franz von Pocci jmenován dvorním intendantem pro hudbu, co¾ znamená toho, který odpovídal za hudbu na královském dvoøe. Do této funkce ho jmenoval krátce pøed svou abdikací v r. 1848 ještì král Ludvík I. V dobì jeho dalšího pùsobení bylo na královském dvoøe provedeno asi sto jeho hudebních skladeb, pøedevším písní a komorní hudby. Vyslou¾il si uznání a obdiv svého zamìstnavatele, kterým byl v této dobì král Maxmilian II. Pocci sám miloval hru na klavír a jeho ¾ivotopisci popisují, ¾e èasto hrával své fantazie, které udivovaly pestrostí a hloubkou. Jeho hra prý byla romantická, pøipomínající písnì a pøíbìhy minesengrù, kdy se èasto hudba vzepjala v jakémsi výkøiku, aby se ve smírném akordu opìt ztišila. Prý se inspiroval døevoryty Hanse Holbeina mladšího (1497/8–1543) v jeho knize „Tanec mrtvých“ (Todtentanz). V jeho ¾ivotopisech je zmínka, ¾e právì tak, jako kolísala jeho hudba, kolísala i jeho nálada – od euforií k hlubokým depresím a s èastými migrénami. Dnes by pravdìpodobnì diagnóza znìla: maniodepresivní psychóza…
Další kní¾kou, kterou ilustroval svými døevoryty, byl „Sen Malého Tuka“ (The Dream of Little Tuck) od Charlese Bonera (1815–1870), anglického básníka a spisovatele cestopisù, která opìt vyšla mimo hranice tehdejšího Nìmecka. V roce 1849 zaèal devatenáctiletou spolupráci s „Mnichovskými obrázkovými novinami“ (Münchener Bilderbogen). Pravdìpodobnì v období ètyøicátých let psal a ilustroval pøedevším s ohledem na své dìti kní¾ku modlitbièek „Rù¾ová zahrádka“ (Rosengartlein). V roce 1850 vznikly „Stínohry“ (Schattenspiele) a „Dramatické hry“ (Dramatische Spiele), dále ilustrace ke kní¾ce spisovatele Georga Scherera (1828–1909) „Velikonoèní zajíèek“ (Osterhaas) a dále „Dìtské písnì“ (Kinderlieder) a „Nìmecká dìtská kniha“ (Deutsches Kinderbuch). K masopustnímu veselí 1850 pøipravil Pocci masopustní frašku se zpìvy „Nový Robinson“ (Der neue Robinson), zase ve spolupráci s libretistou Feldmannem, která byla provedena 8. bøezna 1850. V roce 1851 vyšel Pocciho pøeklad esejí francouzského moralisty Josepha Jouberta (1754–1824) „Myšlenky, pokusy a pravidla“ (v originále Pensées, essais a maximes, v Pocciho pøekladu Gedanken; Versuche und Maximen). „Nejnovìjší kní¾ka pøísloví“ (Allerneuestes Spruchbuchlein), „Veselá obrázková kniha“ (Lustiges Bilderbuch) vyšly v roce 1853, „Co chceš“ (Was du wilst) vyšla v r. 1854. Tehdy také vyšla další „abeceda“ – „Zlatá vánoèní abeceda“ (Güldene Weihnachts-A-B-C), ze které pozdìji vznikla pro dìti „Kní¾ka od A do Z“ (Büchlein A bis Z).
Nejvìtším spoleèenským uznáním, ze kterého se nejvíc radoval, bylo udìlení èestného doktorátu filozofie mnichovskou univerzitou, který pøevzal 11. prosince 1854 z rukou rektora Ludwiga von Arndta a významného nìmeckého chemika Justa von Liebiga (1803–1873), který byl v té dobì dìkanem filozofické fakulty.
Roku 1855 vyšla loutková hra „Smrt kmotøièka“ (Gevatter Tod), známá pohádka na motivy pohádky bratøí Grimmù, a byla provedena a¾ 10. prosince 1858 s neobvyklými jevištními efekty, s velmi strašidelnou atmosférou. Dále vyšly nìkteré Pocciho hry ve svazku „Nové Kašpárkovo divadlo“ (Neues Kasperl-Theater). V roce 1856 vyšla jedna z jeho „abeced“ „Selská ABC“ (Bauern-ABC), co¾ byl urèitý vzor pravopisu.
Své neustálé migrény se Pocci pokusil v létì 1856 celkem bezúspìšnì léèit v lázních u Severního moøe. Pøi té pøíle¾itosti poprvé navštívil také Porýní. Dále se støídaly jeho nálady od jiskøivého humoru k umìleckému zpracování „Tancù smrti v obrazech a v poøekadlech“ (Todtentänze in Bildern und Sprüchen) slovem i písmem – podle Holbeinova vzoru, jejich¾ jedna verze vyšla a¾ v roce 1862, ale mnohé varianty zùstaly veøejnosti skryty. Pocci øešil své tìlesné utrpení ironií, se kterou poukazoval na rozporuplnosti ¾ivota. Bylo to dvanáct døevorytù pro „Tanec smrti v obrazech a poøekadlech“. Vycházel ze støedovìké pøedstavy, jak Smrt pøijde na Zemi a nakazí v podobì moru ka¾dého, s kým se potká; jak tuto pøedstavu zobrazil Holbein.
Roku 1857 vyšla další jeho satira na úøedníky. U¾ na zaèátku své spolupráce s „Létajícími novinami“ slíbil redakci podporu slovy i skutky. Pøispíval rùznými satirami, co¾ vyvrcholilo právì figurkou „Státního Hemeroididária“ (Staatshämorrhoidarius), co¾ byl obraz zcela loajálního, peèlivého úøedníka, který tráví za psacím stolem všechen svùj èas, bez jakékoliv tìlesné aktivity. Jeho ¾ivotospráva vede k zácpì a dále k hemeroidùm. Pocci zde pøedstavil úøedníka, který tou¾í po „právnickém nebi“, obìtuje tomu vše a popsal ho se všemi vlastnostmi zkostnatìlých úøedníkù tak, ¾e jeho kniha se setkala s velkým ohlasem. V „Ilustrovaných novinách vyšly pohádky „Pták Nalezenec“ (Fundenvogel) a „Král Ptakobrad“ (König Drosselbart), dále velká „Abeceda“ (Alphabet) a „Násobilka“ (Einmaleins), „Dìtská øíkadla“ (Kindersprüche) a „Poøekadla“ (Sprichwörter).
Pravidelnì pøispíval svými døevoryty pro výtì¾ek pro berlínský dobroèinný bazar a a¾ po jeho smrti se zjistilo, ¾e vìnoval „Mnichovské album“ (Münchener Album), které vyneslo nemalou èástku na stavbu sirotèince. V roce 1858 vydal drama „Michal – sedlák“ (Michel der Feldbauer). Tento rok 1858 nastavil Poccimu novou trasu jeho umìlecké èinnosti.
Kašpárek Láryfáry
V Mnichovì ¾il v té dobì další loutkáøský nadšenec, ¾ádný profesionál – prostý pojiš»ovací agent, pùvodnì vyuèený knihaø, který ale své povolání nemohl ze zdravotních dùvodù provozovat. Byl to Joseph Leonard Schmid (1822–1912), který ve svém bytì hrával loutkové divadélko a také provozoval pøípadnì pohyblivé jeslièky. Pozdìji mu dìti i dospìlí dali laskavou pøezdívku „Papá Schmid“. Pøál si nahradit hrubé zvyklosti u jarmareèních Kašpárkù figurkou, která bude pùsobit na dìti výchovnì, a dospìlé, kteøí budou dìti doprovázet, pobaví. Také chtìl, aby divadlo mìlo stálý a pevný stánek. Napsal 10. záøí 1858 pokornou ¾ádost na „vysokou školskou komisi“, která pochopitelnì zaèala dìlat „štráchy“. „Ouøadùm“ se nelíbilo, ¾e hry by mìly slou¾it i k pobavení dospìlých. Obrátil se tedy na pana hrabìte Pocciho s prosbou o pomoc a podporu. Pan hrabì odpovìdìl laskavì, jako by ani nebyl vysoce postaveným šlechticem: „Jako skromný básník jsem byl v¾dy ochoten nìco takového napsat. Moje malé síly, které Vy sám chcete u¾ít k tému¾, jsou Vám k slu¾bám. V ka¾dém pøípadì by mìlo docházet k tomu, aby se mláde¾i nabízelo jen to zdravé a svì¾í, proto¾e pøemrštìná sentimentalita je pro city stejnì tak škodlivá, jako hrubost jarmareèního Kašpárka…“.
Pøispìním pana hrabìte komise vydala 15. listopadu 1858 povolení k provozování divadla. A 5. prosince 1858 bylo divadlo otevøeno. Tehdy se zaèalo provozovat v Prannerstrasse 11, nedaleko Maximilinplatzu, kde se konávaly jarmarky. Stálou budovu mìlo „Mnichovské loutkové divadlo“ (Münchner Marionetten-Theater), jak bylo tehdy nazváno, a¾ dlouho po Pocciho smrti, na zaèátku 20. století. Pøi otevøení byl nejdøíve proveden „Prolog“ z pera Franze von Pocciho, kde Kašpárek skládá svou poklonu mnichovskému Kindlovi a pøedstavuje mu, jak divadélko bude hrát. Mnichovský Kindel je postava, pøevzatá z mìstského mnichovského erbu, na kterém je znázornìn „mnich“, který se skrývá i v názvu mìsta samotného. Pozdìji se z vá¾ného mnicha vyvinula spíše dìtská figurka, nazývaná zdrobnìle Kindel. Byla to tedy urèitá alegorie pøíslibu obou protagonistù divadélka celému mìstu.
Následovalo pøedstavení pohádky „Princ Èervánek a princezna Lilinka aneb zaèarovaná lilie“ (Prinz Rosenrot und Prinzessin Lilienweiss oder Die bezauberte Lilie), kde princ Èervánek jde osvobodit princeznu Lilinku, kterou vidìl ve snu a která je mezi dalšími šlechtiènami, zaèarovanými do kvìtin, v moci zlého èarodìje Negromantica. Princezny hlídá polidštìný Leopardus, který má mimo jiné povinnost, aby kvìtiny neuvadly, je zalévat kolínskou vodièkou. Princovým sluhou a zbrojnošem je Kašpárek Láryfáry. Na cestì je potká mnoho dobrodru¾ství, ze kterých by nevyvázli, nebýt pomoci víly Militky (Liebinniglich). Princ je toti¾ zaèarován v medvìda a Kašpárek v osla. Potkají i jiné šlechtice, zakleté v další zvíøata za snahu zakletým dívkám pomoci – a víla jim pomù¾e. Nakonec princ Èervánek zabije zlého draka a vysvobodí všechny zaèarované dívky.
Papá Schmid
Tak zaèala spolupráce dvou nadšencù. Franz von Pocci napsal ještì dalších asi ètyøicet loutkových her, nìkteré na klasické motivy jako „Popelka“ (Aschenbrödel) nebo „Èervená Karkulka“ (Rotkäppchen), „Sedm krkavcù“ (Die sieben Raben) a tøeba Modrovous (Blueabart) podle bratøí Grimmù. Tyto klasické pohádky vyzdobil neoèekávanými promìnami a šprýmy Kašpárka, který v nich v¾dy pochopitelnì hrál. Kašpárkovo pøíjmení, v nìmèinì Larifari, je v podstatì hudební høíèkou – slabiky LA, RE,FA pøedstavují noty A, D a F, které mají pøedstavovat akord d-moll- zøejmì na znamení obvyklých Kašpárkových náøkù, ¾e v poušti, v Egyptì, v Turecku, mezi divochy, v dole – a kde všude se vyskytoval, není správná bavorská hospoda s pivem a nìjakou tou klobásou.
Pan hrabì ho také vybavil zajímavým pùvodem: nemá ¾ádné rodièe, byl však jedním èarodìjem zaèarován do zlatého vejce a vysezen jakousi slepicí. Tím se stalo, ¾e nemá vùbec ¾ádnou mo¾nost se setkat s nìkým ze své vlastní rodiny. Dlouhou dobu odpoèíval kdesi v Horním Bavorsku (Oberlandu) s jinými loutkami v krabici, plné bavlny. Nálezci a znalci byli pøi jeho nálezu pøekvapeni, jakou¾e to našli vzácnost. Bývá obleèen do èervené kazajky a ¾lutých kalhot. - Nìkdy s ním ale hraje Kalupinka (Gretel). Stále mluví o jídle, ale není nena¾raný, stále mluví o pití, ale nezpijí se, stále mluví o spaní, ale líný není; jeho slabé stránky jsou spíš popisovány tak, aby ho kvùli tìmto slabostem mìl èlovìk rád.
Pro divadlo dìlal pan hrabì vše: navrhoval, popøípadì maloval kulisy, kreslil plakáty, dokonce vyzdoboval i vstupenky, psal hudební vlo¾ky, prology a mezihry.
Pocciho hry byly veselohry, hry rytíøské, dobrodru¾né. Kašpárek èasto cestoval do exotických zemí. Uvádím nìkteré zajímavé názvy: „Šimpanz, Darwinova opice“ (Schimpanz, der Darwinafe), „Šuryryburyburyšurybimbampuf“ (Schuriburiburischuribimbampuf). Toto podivné jméno slou¾ilo jako heslo k vyvolání dùlního ducha.
Velice pùsobivá a skoro strašidelná je pohádka „Doktor Zimostráz“ (Doktor Sassafras) na motivy známé pohádky o smrti, chycené do pasti. „Tajemná paštika“ (Die geheimnisvolle Pastete) je veselohra, kde Pocci dokazuje, ¾e pokud ïábel pokušení dobøe pøipraví, tak mu èlovìk neodolá. Kašpárek je tím „hadem“ v ráji, který nabádá k porušení pøíkazu. Zde je také krásná figurka èarodìje Koèièourka, jeho¾ nìmecké pojmenování se mi nepodaøilo najít, který mìl svùj pùvod v posvátných egyptských koèkách, ovládal stoleèek „Prostøi se“ a podobné jiné rekvizity, a ten pøipravil past pokušení pro dva poctivé a hodné lidi, kteøí do ní spadli. Romantická a exotická je pohádka „Kalasiris, kvìt lotosu“ (Kalasiris, die Lotusblume). U¾ jen jméno hlavní pøedstavitelky, princezny Kalasiris ukazuje velkou autorovu invenci – „kalasiris“ byl název odìvu starovìkých Egyp»anek, pøipomínající lotos. Pohádka je o princeznì, zaèarované zlým egyptským èarodìjem Tyfonem do lotosu, za to, ¾e si ho nechce vzít. Tyfon ale man¾elku má, je to bohynì noci Neftis, která, proto¾e je ura¾ena man¾elovými zálety, pomáhá Kalasiris osvobodit. Princeznu osvobodí nakonec malíø Leonardo tím, ¾e ji jako lotos vymaluje, proto¾e opravdové umìní je osvobozující.
Tvùrce jmen
Pocci pou¾il i klasické námìty a pro loutkové divadlo je pøepracoval, tak¾e vznikla hra „Kašpárek v Kouzelné flétnì“ (Kasperl in Zauberflöte) apod. Po šedesátém roce vyšla „Veselá spoleènost“, plná drakù, obrù, èarodìjù, rytíøù, divých mu¾ù, èínských mandarínù a trpaslíkù ilustrovaná Pocciho døevoryty. V roce 1861 vyšla další sbírka písní, tentokrát „®oldácké písnì“ (Landsknechtlieder).
V ocenìní za slu¾by, které Pocci vykonal pro jeho rodièe, jej král Ludvík II. (1845–1886) po svém nástupu na trùn v roce 1864 jmenoval vrchním komoøím. V roce 1865 vyšla Poccimu kní¾ka „Tvùrce jmen“ (Namenbilder), co¾ byl popis vzniku jednoho sta jmen svìtcù a tím prùvodce pro ka¾dého pro zjištìní, jak jeho patron pøišel ke svému jménu. Pocci kní¾ku vyzdobil iniciálami.
V roce 1867 vznikly „Podzimní listy“ (Herbstblätter). Zde se spíš projevila autorova melancholie. Jednou z básní je napøíklad „Labutí píseò“ (Schwanensang). Postupnì mezi roky 1859 a¾ 1877 vyšlo šest svazkù jeho loutkových divadelních her pod oznaèením „Veselé kní¾ky komedií“ (Lustiges Komödienbüchlein). Ke konci ¾ivota se zdravotní tì¾kosti zvyšovaly, ale Franz von Pocci skládal dále hry.
K zajímavým pracím posledního období patøí rozmarná høíèka „Violka trojbarevná“ (Viola tricolor) z roku 1875. Zde pan hrabì sbíral v zahradì svého zámku tvarovì zajímavé kvìty macešek, lisoval je a sušil a pak pou¾il jako podklad pro grafiku. Kvítky macešek pou¾il jako oblièeje pro své karikatury, a ještì je doprovodil ¾ertovnými verši. Dílo bylo vystaveno v Americe v roce 1876 na svìtové výstavì ve Filadelfii jako¾to pøíklad barevné litografie, která v té dobì byla „výkøikem módy“.
Dále jsou uvedeny dva pøiklady z této sbírky první má název „Profesoøi fakulty“ (Faculty Professors) a druhý „Malíø a jeho stojan“ (The Painter and His Easel). Verše byly nìmecky a pøibli¾ný význam je zde: Malíø a jeho stojan
Profesoøi fakulty
Zde stojí univerzitní machøi,
ve svých slavnostních talárech.
A domnívá se, plný jistoty, ka¾dý ten uèený trpaslík:
„Ten nejchytøejší zde – jsem já!“
Malíø a jeho stojan
Jak mnoho malíøù prostopášných a zamilovaných
sedí pøed svým obrazem
a praví k sobì plni smutku:
„Ani do posledního velkého tøesku to nikdo nekoupí!“
V posledním období svého ¾ivota si hrabì Pocci upravoval svùj zámek a celkem se mu daøilo po zdravotní stránce lépe. Na vycházce kolem Starnberského jezera dostal 7. kvìtna 1876 slabý záchvat mrtvice, který však byl smrtelný. Zemøel prý tak, jak si pøedpovídal - i sám pøál, dokonce nìkterý z jeho ¾ivotopiscù tvrdí, ¾e vše v zámku bylo na tuto událost pøipraveno i objednáno.
Pochován byl v rodinné hrobce v kostele v nedalekém Münsingu. První hra podzimní sezóny Mnichovského loutkového divadla v roce jeho úmrtí „Král Ptakobrad“ byla pietní vzpomínkou na spoluzakladatele divadla.
Jeho dílo obnáší na šest set hudebních dìl, kolem deseti tisíc kreseb, maleb a grafik. Byl èlenem nìkolika bavorských spolkù, pøispívatelem rùzných mnichovských i jiných novin a èasopisù.
V Mnichovì je Pocci-Straše, kde je i stejnojmenná stanice mnichovské podzemní dráhy. Dvousté výroèí narození pøed pìti lety slavilo Bavorsko s velkou slávou. V Münsingu byla zalo¾ena Pocciho spoleènost (Franz Graf von Pocci Gesellschaft), která se zaslou¾ila o postavení pomníku v Münsingu v ¾ivotní velikosti. Pøedstavuje uculujícího se hrabìte, u jeho¾ nohou sedí Kašpárek, mnoucí si oèi. Druhý pomník je v Mnichovì, nedaleko souèasné budovy Mnichovského loutkového divadla v Blumenstrasse 32. Pøedstavuje scénu z Pocciho „Prologu“, jak se Kašpárek uklání na scénì divadélka Kindlovi, v pozadí a na rámu divadla je Pocciho reliéf.
Franz hrabì von Pocci byl dozajista krásnou osobností, plnou laskavosti, humoru a pøekvapujících nápadù, vzbuzujících i po tak dlouhé dobì radost.
Franz von Pocci: Jupiter a Io
Kašpárek Láryfáry
Papá Schmid
Malíø a jeho stojan