Kdysi dávno, ještì na základní škole, jsme mìli skvìlého uèitele kreslení. Byl to akademický malíø Stanislav Holeèek (1900 - 1976), který nás uèil vedle základních malíøských dovedností i základy rùzných malíøských slohù a stylù. - Pamatuji se, jak nám, sám velký ctitel díla Julia Maøáka, pøedstavoval jeho dílo: „On se narodil v dobì, kdy u¾ zaèal realismus, ale jeho dílo je ještì prodchnuto romantismem.“
Francouzský realismus v krajinomalbì, na který Maøák navazoval, zaèal kolem r. 1830 nedaleko vesnice Barbizonu, kde se usadili francouzští krajináøi, vedení Théodorem Rousseauem (1812 - 1867); krajiny malovali venku v plenéru. Ovlivnily je malby starých holandských mistrù a anglický malíø John Constable (1776 - 1837). Pøes to, ¾e se Juliu Maøákovi nikdy nepodaøilo, i kdy¾ si to velice pøál, se do Francie dostat, byl umìním tìchto malíøù znaènì ovlivnìn.
Julius Edvard Maøák, jak zní celé umìlcovo jméno, se narodil 29. bøezna 1832 v Litomyšli. Jeho otec byl hospodáøským úøedníkem valdštejnského panství; dìdeèek z otcovy strany byl poduèitelem na vojenské škole. Maminka Julia Maøáka, rozená Heømanová, byla dcerou majitele místní vinárny, kde se setkávali litomyšlští vzdìlanci. Julius Maøák pocházel z deseti dìtí, kterým se dostávalo vzdìlání jak hudebního tak výtvarného. Hudbì jej uèil uèitel Antonín Chmelík, který také uèil Bedøicha Smetanu (1824 - 1884).
V r. 1848 Valdštejnové panství prodali a Maøákùv otec zakoupil statek ve Mstìticích u Prahy, kam se s rodinou, s výjimkou Julia, který zaèal studovat na místním gymnáziu, odstìhoval. Syna Julia dal do péèe svým pøátelùm - rodinì Faltysovì, která mìla také dva syny. Otec pøedpokládal, ¾e by syn mohl být lékárníkem, ale v rodinì Faltysovì byl Julius ovlivnìn malíøem ¾ánrových obrazù Antonínem Dvoøákem (1817 - 1881), který docházel do rodiny oba syny uèit. Hudbu sice Maøák také miloval, ale Dvoøák ho ovlivnil natolik, ¾e se rozhodl po maturitì studovat malíøství. Dal se zapsat v r. 1852 na pra¾skou malíøskou akademii, kde ale pod vedením profesora Maximiliana Haushofera (1811 - 1866) studoval pouze jeden rok - do r. 1853. Rozhodl se toti¾ studovat malíøství sám pozorováním a pøírody a jejím zobrazováním.
Otec však z neznámých dùvodù statek ve Mstìticích vymìnil za dva domy v Praze znaènì zatí¾ené hypotékou - a bohu¾el v bouølivém roce 1848 cena nemovitostí znaènì poklesla, tak¾e byl nucen oba domy prodat. Naštìstí dostal jako zkušený hospodáøský úøedník mo¾nost pracovat v novì zøízeném tzv. vyvazovacím fondu. Vyvazovací fond byl instituce, která vznikla po zrušení roboty v roce 1848 a mìla dohlí¾et na to, aby sedláci spláceli svým bývalým šlechtickým pánùm „dluh“, který mìli v dùsledku døívìjších robotních povinností, a tím se z roboty “vyvázali“. Sedláci museli splácet nemalé èástky, aby byla pùda skuteènì jejich.
Práce Maøákova otce zanesla na rùzná místa a syn ho doprovázel a maloval tam. Hodnì byl otec zamìstnáván v okolí Vyššího Brodu; tedy tam poznal mladý Maøák jihoèeskou krajinu i Pošumaví.
Pøi svých cestách se Maøákùv otec seznámil s majitelem vlèického panství baronem Theerem ze Silbersteinu, který mu nabídl místo hospodáøského úøedníka v Heømanovì Sejfì, nyní je to obec Rudník u Hostinného. Tam mohl Maøák poznat zase jiný typ krajiny - Krkonoše, Podkrkonoší i Èeský ráj. Pøi svých cestách ale nachladl a uhnal si revmatoidní artritidu, neboli, jak se døívì øíkalo hostec, v dùsledku èeho¾ pak trpìl bolestmi kloubù po celý ¾ivot.
Své výtvarné vzdìlání chtìl Maøák ukonèit v cizinì, odešel v roce 1858 do Mnichova, i kdy¾ nìkteré prameny uvádìjí døívìjší datum. Studoval tam u krajináøe - profesora Leopolda Rottmanna (1812 - 1881). Obrazy Rottmannovy mají jednu nápadnost, kterou mù¾eme vidìt pozdìji u Maøáka, hlavnì v jeho obrazech pro Národní divadlo - mají velmi výraznì zpracovánu hloubku, - to, èemu malíøi øíkají „vzduch“. Druhým Maøákovým uèitelem v Mnichovì byl samouk Edward Schleich (1812 - 1874), který vycházel z maleb pøístupných v mnichovské Pinakotéce, pøedevším melancholických krajin holandských mistrù. V Mnichovì pobyl Maøák do roku 1860, i kdy¾ by rád svá studia prodlou¾il, ale finanèní mo¾nosti rodièù mu to u¾ nedovolily.
V té dobì se Maøák zabýval také grafikou - vyryl asi 30 leptù. Ve svých kresbách a leptech vyjadøoval nálady lesních interérù velmi detailnì. Pou¾íval v nich pro zdùraznìní šerosvitné techniky - kontrastu svìtla a stínu. Jeho grafiky, kresby, pøedevším kresby uhlem, a malby lesních zákoutí vìtšinou navozují snivou náladu a jakýsi vnitøní pocit poslechu symfonie nebo symfonické básnì. Praha mu ale po návratu nemohla zaruèit odbyt pro jeho práci, odešel tedy do Vídnì a ¾ivil se pøedevším vyuèováním kreslení v pøedních vídeòských rodinách. V roce 1860 se usadil ve Vídni trvale. Baron Silberstein však v roce 1861 zemøel, pravdìpodobnì bez potomkù, proto¾e vìtšinu svého jmìní odkázal chudým. Maøákovi rodièe se tedy pøistìhovali do Vídnì k synovi, který velice horeènì pracoval. Svou únavu z práce kompenzoval hrou na klavír.
Vedle vyuèování zaèal mít Maøák mo¾nost ilustrovat vídeòské èasopisy „Ûber Land und Meer“ (Nad zemí a moøem) a „Waldheims illustrierte Monatshefte“ (Waldheimovy ilustrované týdeníky), co¾ byly rodinné zábavné èasopisy. - Tím se ponìkud opìt zlepšila jeho finanèní situace, i kdy¾ v tehdejší technice reprodukce se jeho umìní doslova ztrácelo. Zasílal také své obrázky do pra¾ských významných èasopisù “Kvìty“ a “Svìtozor“.
V roce 1866 namaloval Maøák obraz „Èapí snìm“, ve tøech barevných tónech - zeleném, hnìdém a tmavomodrém - vše pomocí podtrhnutí pomocí svìtla a stínu. V roce 1868 dostal objednávku od francouzské firmy Goupil & Kaeser na kresby uhlem „Ètyøi roèní a ètyøi denní doby“, které významný nìmecký rytec Edward Willmann (1820 - 1870) pøevedl do rytin, které Maøákovi získaly povìst i za hranicemi. Roku 1868 zaèal také Maøák vyuèovat malbì sleènu Idu Pffefermannovou, dceru vídeòského zubaøe, rodem z Budapešti, do které se zamiloval. Velmi dobøe si rozumìli pro spoleèné zájmy o hudbu a umìní, ale mladá dáma byla velmi køehkého zdraví. Svatba byla 10. èervna 1871, nevìstì bylo dvacet tøi let, ¾enich byl o šestnáct let starší. Nejdøíve bydleli mladí man¾elé s rodièi ¾enicha, ale to nedìlalo dobrotu, zvláštì, kdy¾ nevìsta nepøinesla velké vìno, a rodièe ¾enichovi se tedy odstìhovali se svými zbývajícími dìtmi jinam.
Mezi lety 1872 a¾ 1875 ¾il Julius Maøák s man¾elkou v Tyrolsku; hodnì cestovali, po Èechách, Moravì i Slovensku, dostali se a¾ do Dalmácie. Maøák z cest dìlal skicy. Ty pak zpracovával ve svých kresbách uhlem, grafikách i obrazech. V roce 1875 se man¾elé vrátili do Vídnì, kde se jim narodila dcera Josefina (1875 - 1907), které se øíkalo Pepa.
V této dobì namaloval Maøák pro výzdobu vídeòského nádra¾í Franze Josefa obrazy Plznì a Èeských Budìjovic, které se staly po vzniku Èeskoslovenska majetkem èeskoslovenského státu - patøily misterstvu ¾eleznic, ale souèasné prameny se o jejich osudu nezmiòují. Výsledkem Maøákových prací byly v té dobì cykly obrazù „Lesní samota“ o 12 listech, kreslených uhlem. Cyklus byl doprovázen básnickým textem od rakouského básníka a spisovatele Josepha Victora von Scheffela (1826 - 1896). Z této doby pocházejí také další Maøákovy lepty.
Druhý cyklus, nazvaný „Rakouské lesní charaktery“ byl velkým úspìchem Maøákovým. Cyklus byl objednán pøímo císaøem Franzem Josefem I. Za nìj získal Maøák od vídeòské malíøské akademie Reichelovu cenu a cyklus byl zaøazen do sbírek dvorního muzea ve Vídní (Hofmuseum, nyní Kunsthistoriches Museum). Cyklus byl odmìnìn i znaènou finanèní èástkou.
V této dobì vydala pra¾ská Umìlecká beseda jako prémii pro své èleny Maøákovu kresbu „Jelen“ na text Rukopisu královédvorského, ale tento poèin nebyl èleny Umìlecké besedy pøijat pøíznivì. V roce 1875 zakoupil panství v Gamingu v Dolním Rakousku baron Albert Salomon Anselm von Rothschild (1844 - 1911) a nabídl Maøákovi nìkdy po této dobì mo¾nost kreslíøských studií nedotèené alpské krajiny.
Po po¾áru Národního divadla a pøi jeho obnovì byl Maøák vyzván, aby pro královskou ló¾i namaloval obrazy èeských a moravských památných míst. Byly to obrazy „Øíp“, jako¾to mýtická pøedstava poèátku èeských dìjin; „Blaník“, hora, ukrývající své vojsko blanických rytíøù, „Hradèany“, sídlo èeských králù; „Tábor“ a „Doma¾lice“, pøipomínající dobu husitskou; „Vyšehrad“, pøipomínající Smetanovu stejnojmennou symfonickou báseò, „Velehrad“ opìvující pøíchod slovanské vzdìlanosti k nám a „Hostýn“ a „Radhoš»“, jako¾to propojení s Moravou. Práce na obrazech trvala Maøákovi tøi mìsíce.
Spolupracoval rovnì¾ na zemìpisné encyklopedii „Õsterreich- Ungarische Monarchie im Wort und Bild“ (Rakousko-uherské mocnáøství slovem i obrazem), která vycházela pod patronací korunního prince Rudolfa, co¾ mu zpùsobilo velké odsouzení doma. Pro jemnou duši umìlcovou to byly velké rány. ®il tedy více pro svou rodinu a pro své umìní. K tomu, ¾e se lidem spíše vyhýbal také pøidalo to, ¾e on i jeho ¾ena i dcera nemìli dobré zdraví. Mìli tedy ve Vídni velmi málo pøátel. Z Rakušanù to byl napøíklad pra¾ský rodák básník Karl Egon Ebert (1801 - 1882), který napsal mimo jiné báseò „Das erste Veilchen“ (První fialka), kterou zhudebnil slavný nìmecký skladatel Felix Mendelsohn- Bartholdy (1809 - 1847). Dalším rakouským pøítelem byl øeditel dvorní vídeòské obrazárny, malíø August, rytíø von Schaeffer (1833 - 1913). Z èeských pøátel to byl malíø Jan Nowopacký (1821 - 1908), lékaø Eduard Albert, profesor univerzity v Insbrucku, který propagoval ve Vídni èeskou literaturu . Další osud Maøákùv ovlivnilo pøátelství se stavitelem a pozdìjším mecenášem Josefem Hlávkou (1831 - 1908), který Maøáka podporoval u¾ ve Vídni, kupoval jeho obrazy do své sbírky a který r. 1882 pøešel do Prahy a zaøídil, aby byl Julius Maøák povolán v roce 1887 k práci profesora krajinomalby na pra¾ské akademii výtvarných umìní, kterou Hlávka také finanènì podporoval.
Na akademii pøišel Maøák souèasnì s jiným èeským malíøem Maxem Pirnerem (1854 - 1924). Tím se ponìkud zlepšila finanèní situace Maøákovy rodiny. Pro akademii to byl š»astný poèin, proto¾e se obìma profesorùm podaøilo vzbudit ohlas akademie na veøejnosti, dokonce Maøák sám upozornil tehdejšího ministra kultury Paula Gautsche von Frankentherm (1859 - 1918) na obrazy èeských malíøù Vojtìcha Bartoòka (1859 - 1908) a Luïka Marolda (1865 - 1898) a ten zakoupil pro státní sbírky obrazy „Rekruti“ od Bartoòka a „Vajeèný trh“ od Marolda, které jsou nyní v majetku Národní galerie v Praze.
Obìma profesorùm se podaøilo i získat i dary od jednotlivcù, které umo¾nily studentùm výlety do zajímavých míst pro práci v plenéru. Jsou známé fotografie rùzných Maøákových ¾ákù z tìchto výletù.
Hlávka také inicioval vznik akademie vìd a umìní a zestátnìní akademie výtvarných umìní. Podle nìkterých pramenù se stal Maøák i èlenem této Èeské akademie císaøe Františka Josefa pro vìdy, slovesnost a umìní. Zestátnìním akademie výtvarných umìní v roce 1897 se opìt ponìkud zlepšila Maøákova finanèní situace.
Zaèátek devadesátých let devatenáctého století znamenal pro mnohé umìlce pøíle¾itost pro upozornìní na svou práci. Bylo to v dùsledku chystané První jubilejní výstavy v Praze v r. 1891, pro kterou Maøák pøipravoval pøehlídku svých prací a prací svých ¾ákù. Výsledkem jeho pedagogické práce na akademii je øada zvuèných jmen èeských krajináøù, jejjich¾ díla se stále tìší velkému zájmu umìnímilovné veøejnosti. Jejich práce jsou souhrnnì oznaèovány pojmem „Maøákova malíøská škola“. Jejich seznam je velice rozsáhlý, jsou mezi nimi zvuèná jména - Alois Kalvoda (1866 - 1941), František Kaván (1866 - 1941), Antonín Slavíèek (1870 - 1910), Antonín Hudeèek (1872 - 1941), Oldøich Bla¾íèek (1887 - 1953), Ota Bubeníèek 1871 - 1962, Ferdinand František Engelmüller (1867 - 1924), Otakar Lebeda (1877 - 1901), Jaroslav Panuška (1872 - 1958), Stanislav Lolek (1873 - 1936) a Josef Ullmann (1870 - 1922). Z tìch ménì známých jsou to napøíklad Bohuslav Dvoøák (1867 - 1951), Josef Bárta (1864 1919), Karel Nejedlý (1873 -1927), Antonín Raimund Wolf (1865 - 1924), Roman Havelka (1877 - 1950), Josef Holub (1870 - 1957), Jan Honsa (1876 - 1937), František Peèínka (1869 - 1917) a Åudovít Csordák (1863 - 1956).
V roce 1896 uzavøel Maøák smlouvu na výzdobu schodištì tehdejšího Zemského, nyní Národního muzea v Praze. Výzdobu provádìl se svými ¾áky. Pùvodnì mìlo jít pouze o ètyøi obrazy, ale vzhledem k rozmìrnosti stìn schodištì jsou na ka¾dé stranì schodištì dva triptychy. Námìty byly opìt, jako v pøípadì Národního divadla, význaèná místa naší kultury a mytologie. Tehdy byl malíø u¾ dost nemocen a z jeho ¾ákù mu nejvíce pomáhal Bohuslav Dvoøák i s malíøovou dcerou Pepou. Nad pravým køídlem schodištì jsou to jako první triptych Libušín, Tetín, Øíp, a pak druhý triptych Budeè, Vyšehrad a Levý Hradec. Nad levým køídlem schodištì jsou to Hasištejn, Sázavský klášter, Brandýs nad Orlicí a pak Èeský Šternberk, Podìbrady a Èeský Krumlov. Obrazy v pravém køídle byly dokonèeny v kvìtnu 1899 a instalovány v èervnu 1899. Obrazy v levém køídle byly nainstalovány zøejmì a¾ po smrti malíøovì. Julius Maøák zemøel 8. øíjna 1899 a byl pochován na vyšehradském høbitovì v Praze.
Ulice s názvem Maøákova jsou v mnohých našich mìstech; jen není v¾dy jasné, vá¾ou-li se ke jménu tohoto slavného malíøe nebo jménu jeho neménì slavného synovce - pìvce Národního divadla Otakara Maøáka. Obrazy Julia Maøáka patøí k milovaným a oblíbeným obrazùm právì pro jejich tajemno, ale pøitom realistické provedení nádhery pøírody.
ezna 1832 - 8. øíjna 1899
