Podivná sebevra¾da Schylovalo se k veèeru a mohutná ministerská budova na nábøe¾í se vyprázdnila. Okna postupnì potemnìla nudnou prázdnotou, nádvoøí osiøela, vìtšina slu¾ebních automobilù ji¾ byla za sta¾enými roletami gará¾í. Zùstávalo jen nìkolik úøedních opozdilcù a slu¾ba na vrátnicích, kterou dr¾eli pøíslušníci Ozbrojené strá¾e ochrany ¾eleznice.
Obvyklý ruch zùstával jen v pøízemních místnostech pohotovosti, kde bdìli nad celým rozsáhlým areálem údr¾báøi a obsluha ústøedny. Spolu s nimi sedìli v dru¾ném rozhovoru støídaèi pohotovosti, øidièi a gará¾mistr, který si psal nìjaké poznámky. Slu¾bu dr¾el také pohotovostní øidiè dispeèerù a další oso¾áci.
Pestrá spoleènost lidí, kteøí se vzájemnì dobøe znali, vìdìli o sobì z vyprávìní mnoho ¾ivotních historek. Nìkteøí hráli šachy, èetli kní¾ky, noviny, vzduchem vonìl turek a omamující obláèky kouøe z cigaret. Èas jim poklidnì ubíhal uprostøed vyprávìní o souèasné situaci. Vìtšinou se probírali drby z pracoviš» a události z politiky.
„Nìjak mi zase blbnou šlajfy,“ vešel do místnosti neèekanì rázovitý øidiè námìstka ministra zvaný Mufna, „èest vaší práci, bloumáci!“
Mufna se mu øíkalo od doby, kdy stále shánìl na zahrádku, nìjaká kolínka, spojky a rozboèky a nemohl je sehnat. Ostatní jen zvedli hlavy a pokývali na pozdrav, jeho¾ èást se stala povinnì všeobecnì pou¾ívaná. Staèilo však pou¾ít jen zaèátek, èest, o práci vìtšinou nešlo.
„Vidìli jste vèera toho øeditele z investic,“ obrátil se s otázkou na ostatní Karel Hlaváèek, jeden z oso¾ákù, který slou¾il na vrátnici.
„Kolik vlastnì tomu dìdkovi je,“ zeptal se gará¾mistr Koliba, „v¾dy» on u¾ sotva vyleze tìch pár schodù pøed budovou.“
„Von prej slou¾il na ministerstvu ¾eleznic u¾ za první republiky,“ pøidal se údr¾báø Zelenka, „mo¾ná ještì za Rakouska.“
„Pøedstavte si, ¾e pøednosta personálního pøišel do práce v na¾ehlených montérkách,“ dodal s úsmìvem Hlaváèek, „a na hlavì mìl rádiovku.“
„Tahle sympatie s dìlnickou tøídou mu u¾ asi nepomù¾e. Dìdek má strach vo dobrý bydlo,“ s jakýmsi opovr¾ením prohlásil Mufna, „tyhle bejvalí lidi prej budou muset stejnì všichni odejít. Budou se provìøovat.“
Zmínka o provìøování zasáhla debatu jako blesk z èistého nebe. Nebylo proè se divit. Utichaly události v Maïarsku a vládnoucí elita, pouèena výsledkem se zaèala cítit velmi znepokojenì.
Skuteènì tehdy Politické byro ÚV KSÈ rozhodlo o provedení tøídnì politických provìrek. Šlo velmi jednoduše o to, odstranit politicky a tøídnì nespolehlivé zamìstnance z øídícího a mocenského aparátu a z vìdeckých a pedagogických institucí. Provìrky probíhaly v roce 1958 všude. Postihlo to tehdy mnoho lidí. Vyøizovaly se pøitom i osobní úèty a soupeøení o lepší pozice. Nejvíce odstranìných bylo na centrálních úøadech a ve výzkumu.
Mezi lidmi, kteøí se léta znali a mnozí z nich to byl uznávaní odborníci, se najednou vytvoøila obava o existenci, strach, ztráta jistoty.
Docházelo k pøekvapením, kolik lidí se ztrácelo, pøetrhávala se pøátelství, zaèala pøeva¾ovat nedùvìra.
„Chlapi, to víte, ¾e Lojza dostal padáka?“ vyhrkl Mufna.
„Kterej Lojza?“ zeptal se údr¾báø Piòïa.
„Co jezdí s Homolou,“ vysvìtlil Mufna, „prej má švagra v západním Nìmecku. Ségra mu u¾ umøela, ale s ním si furt píše.“
„Tak to je kamarádi vo hubu,“ vnesl do debaty nejistotu jeden z oso¾ákù, „dyk nìkdo ani nemusí vìdìt, ¾e má známý, nebo nìjaký vzdálený pøíbuzný nìkde v tramtárii a vypadne.“
„No je to napnutý,“ øekl gará¾mistr, „vèera dokonce z budovy vyvádìli nìjakýho in¾enýra ze SUDOPu. Kdoví, co mu našli.“
„Já si myslím,“ ozvala se dosud jen mlèící Markéta z ústøedny, „¾e to nezachrání ani náš lidoveckej ministr. Zase vám ale øeknu, ¾e nìkterý lidi, který sem málem nosí na nosítkách, by opravdu u¾ do tý penze jít mìli. Chodí si to sem odsedìt, co si budem povídat. Maj to vyslou¾ený. Je to samej vrchní rada, ministerskej rada, sekèní šéf, ale práci za nì dìlaj referenti, co si budem povídat.“
Do místnosti náhle vpadl pobledlý Roman Brèko, oso¾ák, který byl na pravidelné obchùzce.
„Chlapi, prosím vás, pojïte se mnou nìkdo! Ve tøetím patøe se asi zase nìkdo vìší. To je hrùza, já u¾ u toho byl tenhle mìsíc dvakrát, to není nic dobrýho, to mi vìøte. Já u¾ to sám nezvládnu. Minule, kdy¾ jsem jednoho odøezával, tak jsem se poblil, proto¾e byl posranej. Pojïte prosím vás!“
"Kde to je?“ vyhrkl Koliba.
„Ve tøetím patøe, jako do Klimentský,“ stále s roztøeseným hlasem upøesòoval Brèko místo sebevra¾dy.
„Deme na to,“ rozhodným hlasem vyburcoval ostatní gará¾mistr Koliba k záchranì neš»astníka s obavou, jestli ho ještì stihnou uøíznout, „kdo má kudlu?“
Gará¾mistr s Mufnou a Brèkem rychle vybìhli do tøetího patra a Brèko jim ukázal dveøe kanceláøe, odkud pøed tím slyšel nìjaké podezøelé zvuky. Malou chvilku poslouchali, s napìtím, co se dìje, a skuteènì se ozývalo jakési tupé kopání a slabé chroptìní.
„Otevøete to!“ poruèil Koliba Brèkovi.
Pobledlý a vystrašený Brèko zkoušel otevøít, ale klíè do zámku tøesoucí rukou nemohl zasunout.
„Ještì se motá, slyšíte, jako chroptí nebo co,“ poslouchá Mufna s uchem na dveøích.
„Dìlej s tím zámkem, u¾ asi dodìlává,“ povzbuzuje ho Koliba.
„Hele Romane, máš plíšek?“ zeptal se Mufna a sebral mu klíèe z ruky, „dej to sem.“
Mufnovi se podaøilo dveøe otevøít velmi rychle. Otevøel dveøe a všichni zùstali u¾asle zírat na bílou oválnou skvrnu osvìtlenou svìtlem z chodby. V té tmì byl vidìt svìtlý odraz jakési koule, která se náhle smrš»ovala.
„Rozsvi»,“ zvolal Koliba.
„Néé,“ ozval se zoufalý výkøik, „zhasnìte, jsem obna¾en, jsem obna¾en, zhasnìte!“
„Je¾íšmarjá,“ zaøval Brèko, „voni tu šoustaj. Já se zblázním, u¾ toho mám dneska dost. Nejdøív vodøezávám sebevrahy a teï tohle. Do prdele, já u¾ se z toho snad zcvoknu. Tady jsem doslou¾il.“
„Jen klid Brèko,“ utìšoval ho gará¾mistr, no tak si to rozdali v pøesèase.“
Pro zachránce to byl takový šok, ¾e stáli u dveøí a strnule pozorovali nahou mu¾skou postavu v pøedklonu u stolu, které kolem hlavy ènìly dvì štíhlé dlouhé nohy. Nikdo se nemohl odhodlat zhasnout, aèkoliv obna¾ený mu¾ stále ¾adonil, aby zhasli.
První se vzpamatoval Koliba, následovaný Mufnou. Otoèili se, Mufna vrátil Brèkovi klíèe a øekl: „Tak u toho bejt nemusím, padám!“
Oba rychle sebìhli po schodech do pøízemí a nechali tam Brèka samotného.
„Tohle Brèko musí zvládnout sám,“ øekl Koliba, sednul na zem hned vedle dveøí è.13 a zaèal se smát. Co smát, øval smíchy a¾ se zajíkal.
„Ty vole, dyk mi ani nevíme kdo ten tlus»och byl,“ rozpomnìl se Mufna, „a co to tam mìl za babu.“
„To je mi jedno,“ øekl Koliba, „ale já si teï vzpomnìl, co tam asi teï Brèko vyvádí. Jesli se z toho nezhroutí, tak od zítøka bude urèitì marod.“
Situaci v kanceláøi se podaøilo Brèkovi kupodivu zvládnout dobøe. Pøedevším se nechal uprosit, aby zhasnul. Stál stále u dveøí, zhasnul svìtlo, ale rozepnul si pro všechny pøípady tøesoucí se rukou pouzdro pistole.
„Pane strá¾ný,“ ozval se pokorným, tichým hlasem mu¾, který se rychle soukal do kalhot, „kdy¾ dovolíte, já vám vysvìtlím, co jsem zde s man¾elkou dìlal.“
Tato jakási omluva Brèka notnì pøekvapila, ale zùstával stále pøipraven u dveøí, odhodlaný zakroèit. Vysvìtlení, co zde mu¾ dìlal nepotøeboval. Zaujala ho ovšem zmínka o man¾elce.
Kdy¾ mu¾ dokonèil obleèení, podaøilo se obléci i jeho domnìlé man¾elce, která se za ním celou dobu chytøe skrývala. Brèko rozsvítil a zùstal na dvojici, která se cítila pochopitelnì trapnì, zírat ještì více rozpaèitì ne¾ oni na nìho.
„Vy jste tady, jako tento, spolu, tó, s man¾elkou?“
„Ano,“ dopovìdìl mu¾, „nebudete tomu vìøit, já vím, ale kdy¾ vám øeknu proè, tak snad pochopíte.“
„Je¾íšmarjá, co mi to tady øíkáte,“ nevìøícnì na to reagoval Brèko, „proè se s man¾elkou mazlíte v kanceláøi po pracovní dobì a né doma, nebo jinde?“
„Uka¾te mi obèanské prùkazy,“ pøišel na nápad Brèko, jak jeho tvrzení odhalit. To pochopili i man¾elé, rychle vyhledali obèanky a podali je Brèkovi.
„Sednìte si,“ zavelel Brèko, otevøel jejich obèanky a pod svìtlem si je zaèal dùkladnì prohlí¾et. Byli to opravdu man¾elé. Brèko zaváhal a zkoumavì si je dál prohlí¾el. Získával èas na to, jak se rozhodnout.
„Tak mi øeknìte, proè to dìláte tady a né doma.“
„Pane strá¾ný, máme malý byt, šestiletého chlapce,“ zaèal zvolna odøíkávat své vysvìtlení mu¾.
„Teï se k nám ještì nastìhovala man¾elova maminka,“ jemnì plaètivì, skoro vyèítavì vpadla man¾elovi do øeèi jeho man¾elka, „nemáme chvíli o samotì. Vùbec se k sobì nedostaneme, všechno je slyšet, ani chvíli nejsme sami, co máme dìlat.“
„Pøišli jsme na to, ¾e si dopøejeme trochu soukromí tady v práci,“ pokraèoval man¾el, „u¾ mìsíc nám to vycházelo. Nic jsme nepoškodili, ani neumazali, byli jsme opatrní.“
„Vy vypadáte tak slušnì a rozumnì,“ navázala na man¾ela jeho paní, „a máte u¾ taky léta, zkušenosti, tak¾e jistì víte, jak chybí to lidské pohlazení, trochu té lásky.“
Brèko znaènì znejistìl. Vrátil jim obèanky a zaèal se na nì dívat takovým otcovským, smíølivým pohledem. Na jednu stranu byl rád, ¾e nešlo o ¾ádnou sebevra¾du a nemusí zase nìkoho odøezávat. Byl si ale vìdom, ¾e jde, vlastnì o co jde? Nepovolený vstup do budovy? To asi ne, proto¾e by je u vchodu bez povolení nikdo nepustil. Zakázaná èinnost? Nedovolené laškování. Najednou nemohl najít kvalifikované oznaèení jejich konání.
„Pane strá¾ný, prosíme vás, pus»te nás ven, buïte tak hodný, my to tady u¾ zkoušet nikdy nebudeme,“ uprošovala s pokornou tváøí Brèka dopadená man¾elka.
„To vám mù¾eme slíbit,“ pøidal se její man¾el, „èestné slovo.“
„Dobrá, dobrá,“ pøišel na nápad Brèko, jak z toho ven.
„Pojïte se mnou.“
Zhasli, zamkli a poslušnì následovali Brèka do zadní èásti budovy na nádvoøí, kde byla místnost pohotovosti vedle boèního vchodu pro vjezd a výjezd automobilù. Provinilce nechal stát pøed dveømi.
„Poèkejte tady,“ pokynul Brèko a sám šel do místnosti, kde byli ostatní. Šlo mu o to, ¾e si nebyl jistý, jestli malér nerozšíøili Mufna s Kolibou.
Jen vešel, bylo mu jasné, ¾e u¾ to vìdí všichni. Jejich smích a poznámky, jejich zvolání a dotazy, jestli se nepøidal a neu¾il si taky, ho zarazily.
Otoèil se, a s pevným rozhodnutím odešel.
„Pojïte se mnou,“ tentokrát zavelel jaksi vztekle.
Zavedl je ke strá¾nici u výjezdu, pozdravil kolegu a vypustil man¾ele z budovy.
„Nedìkujte, nechte si to na horší èasy a zmizte. Hlavnì to nikomu neøíkejte!“
Man¾elé ji¾ na nic neèekali a dali se na spìšný únik ulicí k Florenci.
Brèko se vrátil zpátky mezi ostatní. Nadšení a zábava, se ji¾ zklidòovala, ale pøesto musel Brèko vysvìtlit, co se vlastnì stalo a hlavnì byli všichni zvìdaví, kdo to byl. To Brèko neprozradil a vymluvil se, ¾e jde o vysokého úøedníka, èlena KSÈ a upozornil ostatní, aby se o tom nikomu nesvìøovali, proto¾e by to mohlo být pro nì nebezpeèné. Jeho upozornìní vyslechli všichni pozornì a pøedchozí nálada tím znaènì ochladla. Zvítìzila zkušenost nad opatrností.
Po dvou odøíznutí a jednom pøisti¾ení mìl Brèko sto chutí na ministerstvu skonèit a nechat se pøelo¾it tøeba na nádra¾í Praha Støed. Jeho pøání bylo splnìno jen èásteènì. Oso¾ák Brèko, vlastním jménem Roman Bílinský mìl v jeho pøípadì štìstí. Skuteènì na ministerstvu doslou¾il. Nejen to. On skuteènì doslou¾il i u útvaru Ozbrojené strá¾e ochrany ¾eleznic. Ve slu¾bì toti¾ také nosil støelnou zbraò, a proto¾e jeho rodièe emigrovali v roce 1949 do Rakouska, dostal po tøídnì politické provìrce padáka, jako nespolehlivý zamìstnanec.
V usnesení ÚV KSÈ bylo uvedeno výslovnì, ¾e úèelem provìøení je oèistit státní a hospodáøský aparát od všech politicky nespolehlivých ¾ivlù a zabránit tomu, aby se nedostaly na jiná dùle¾itá místa. V pøípadì Brèka bylo postupováno velmi nekompromisnì a dùslednì.
Pøemysl Èasar
* * * Anotaèní foto: Ministerstvo dopravy, https://commons.wikimedia.org/wiki
Kolá¾ Eva Rydrychová, https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy Zobrazit všechny èlánky autora
bevra¾da
