Kdyby tak soudruh vedoucí vìdìl…
Kdo nemìl v dobì rozvinuté socialistické spoleènosti známosti, mohl se jít, jak se øíká, zahrabat. V¾dy» tehdy si bez dobrých kontaktù èlovìk, s prominutím, ani neutøel zadek. Toaletní papír byl toti¾ nedostatkovým zbo¾ím, a tak kdy¾ pøišlo do papírnictví nové zbo¾í, odnášeli si celé krabice tohoto sortimentu zadním vchodem kamarádi a kamarádi kamarádù, a jen to, co zbylo, se objevilo druhý den ráno v regálu. Ovšem a¾ poté, co byla ve skladu ještì vytvoøena rezerva, kdyby si náhodou pøišel kolega vedoucí z elektry nebo si poslal soudru¾ku sekretáøku soudruh tajemník.
Pro okam¾itì se vytvoøivší dlouhou frontu ty ¾alostné zbytky staèit nemohly, aè soudruh vedoucí nalepil na dveøe ceduli „TOALETNÍ PAPÍR JEN PO DVOU KUSECH!“
Ka¾dý obchod mìl nìjaké takové nedostatkové zbo¾í. Situace byla nìkdy tak vyhrocená, ¾e by se chtìlo øíci, ¾e to byl v nábytku nábytek, v odìvech odìvy a v potravinách potraviny. Ve skuteènosti se jednalo o výbìrové zbo¾í: v elektøe barevné televizory, v ¾elezáøství rošty do kotlù, ve stavebninách cihly, v øeznictví lahùdkové párky, v zeleninì ananasy. Jakmile nìkdo uvidìl, ¾e u vchodu do skladu nìjakého obchodu vykládají krabice z náklaïáku, zaèala se u¾ po sedmé hodinì ranní tvoøit pøede dveømi fronta. „Co mají?“ znìla otázka novì pøíchozích a ji¾ èekající odpovídali: „Nevím, ale pøivezli zbo¾í.“
V obchodech s nápisem OVOCE ZELENINA, z nìho¾ se s oblibou ztrácelo první písmeno E z druhého slova, se tak stávalo, ¾e „frontoví bojovníci“ po hodinì èekání zjistili, ¾e v onom novì pøivezeném zbo¾í nebyly ani ký¾ené mandarinky, banány, kokosové oøechy èi buráky, ale jen kubánské pomeranèe, které se spíš ne¾ k jídlu, hodily jako zelenohnìdé koule do biliáru.
V souvislosti s frontou na mandarinky se mi vybavuje jedna historka. Tehdy jsem byl zamìstnán v kulturním domì. Proto¾e v úètárnì pracovaly jen dvì ¾eny – úèetní a pokladní – mìly k ruce penzistu Frantu Filipa, který zajiš»oval všechny pochùzky. Nosil dopisy na poštu, vybavoval potøebné zále¾itosti na úøadech a také chodil do banky s tr¾bami, pøípadnì pro hotovost na výplaty. Jednou dostal ráno od úèetní podepsaný výbìrní lístek na tøicet tisíc korun na výplaty a pøedvánoèní prémie pro všechny zamìstnance, sedl na kolo a jel do banky. Peníze vyzvedl, vlo¾il je do látkové tašky, povìsil na øidítka… Cestou si všiml tvoøící se fronty u zeleniny a na dotaz, co ¾e dneska dostali, dostal kupodivu konkrétní odpovìï – mandarinky. Odstavil tedy velocipéd do stojanu na kraji chodníku a postavil se do fronty. Po pùldruhé hodinì se na nìj dostala øada, a proto¾e tentokrát nebylo mno¾ství regulováno, koupil kilo pro sebe a po kilogramu pro obì dìvèata z úètárny. Prodavaèka mu tøi sáèky vlo¾ila do sí»ovky, kterou vylovil z kapsy hubertusu, zaplatil, popadl ji a špacíroval do kulturáku.
„Holky, koupil jsem vám mandarinky!“ oznamoval natìšenì. Kdy¾ se dostateènì doradovaly nad nenadálým štìstím, ¾e budou mít na Štìdrý veèer pro dìtièky cizokrajné ovoce, zeptala se úèetní Kvìta: „A Františku, kde máte výplaty?“
Plácnul se do èela a pravil: „Ty jsou v tašce na øidítkách kola u zeleniny!“
Zatímco úèetní omdlévala – tøicet tisíc byly tehdy nìjaké peníze! – Franta pokojnì odkráèel zpátky, sedl na kolo a peníze pøivezl.
Mezi vedoucími jednotlivých obchodù vznikala pøátelství, vytváøely se kolegiální vazby, tvoøily se klany. Èlovìk nikdy neví, co bude zítra, za týden èi za mìsíc zrovna potøebovat, tak¾e pøišel-li vedoucí z Jednoty do stavebnin, ¾e potøebuje balkónové dveøe, samozøejmì se mu muselo vyhovìt.
Byli ovšem takoví, kteøí stáli na „spoleèenském“ ¾ebøíèku výš. Napøíklad pan No¾ièka, vedoucí prodejny Eso s lahùdkami z dovozu, je¾ byla na strategickém místì v obchodní Gottwaldovì ulici nedaleko nymburského námìstí, mìl dveøe otevøené v¾dy a kamkoliv, proto¾e mohl jako protislu¾bu nabídnout francouzské sýry, polskou zubrovku, sovìtské šampaòské, švýcarskou èokoládu…
Trošku horší postavení mìli obchodníci, o jejich¾ zbo¾í zas tak velký zájem nebyl. Jednou o tom vyprávìl knihkupec Vrá»a Ebr, vedoucí Arbesova knihkupectví na pra¾ském Smíchovì. Pro jakousi rodinnou oslavu potøeboval dvì kila svíèkové. O knihkupeckém ètvrtku si „ulil“ novou detektivku Aghaty Christie a vyrazil pøes ulici do øeznictví. Kdy¾ panu kolegovi vedoucímu øekl, o co jde a ukázal svazek, vykøikl øezník zdìšenì: „Proboha! Knihy ne!“
Hùø na tom ovšem byli lidé z neobchodní bran¾e. Mezi nimi jsem byl i já. Stavìl jsem tehdy dùm, a aèkoliv jsem byl dr¾itelem tzv. materiálového listu, jen¾ byl jakousi vstupenkou do prodejen stavebnin, v mnohých pøípadech mi to nebylo nic platné. Omezené dodávky materiálu nejprve vedoucí stavebnin Špára spravedlivì rozdìlil mezi kolegy obchodníky, pak své známé a kamarády, takoví si pøijí¾dìli po sedmnácté hodinì, kdy se u¾ vrata do dvora otevírala jen protekènì, a teprve zbyteèek byl urèen právì pro dr¾itele materiálových listù. Bez takového dokladu bylo zcela zbyteèné se ucházet o cement, tvárnice, okna, dveøe, hurdisky… Leè nìkdy zásobování vázlo natolik, ¾e se materiálu nedostávalo ani pro známé, nato¾ pro neznámé. A tak mi u¾ ètvrtý týden skladník ve stavebninách oznamoval, ¾e cihly nejsou. A skuteènì na place nemìl ani cihlièku. A já tolik potøeboval zdít pøíèky.
Zkusil jsem to tedy pøímo v nedaleké cihelnì. Ochotný pan vedoucí mi ale sdìlil, ¾e si pøeci neriskne vyhazov pøímým prodejem cihel malospotøebiteli. „Jediná výjimka je, kdy¾ nìkdo pøijde s papírem pøímo z ministerstva!“ dodal.
A tak jsem vymyslel drzý plán. Odìn v sako s kravatou vstoupil jsem do vrátnice ministerstva obchodu. Do okénka jsem posunul pøed vrátného lahev moskevské vodky, samozøejmì zabalené v papíru tak, aby byl obsah na první pohled patrný, a neèekaje na reakci jsem se zeptal, kdo¾e z vedoucích odborù má na starosti cihelny. Vrátný flašku zasunul pod stùl a pravil: „Soudruh in¾enýr Sandholec, první patro, èíslo dveøí dvacet jedna.“
Po zaklepání a výzvì „Dále!“ jsem stál pøed holohlavým šedesátníkem ve tvídovém saku, tváøícím se znaènì nevrle. Zahájil jsem okam¾itou ofenzívu. „Posílá mne za vámi, soudruhu vedoucí, soudruh námìstek Barták z výboru lidové kontroly.“
Soudruh Sandholec zalapal po dechu v pøedtuše nìjaké nepøíjemnosti a nechápavì špitnul: „V jaké zále¾itosti?“
„Víte, soudruhu vedoucí, stavím dùm a mám problém s dodávkou cihel. A tak si mùj tchán vzpomnìl na vás, ¾e byste mi mohl pomoci. Všechno mám vyjednané v cihelnì v Košíku, jen bych potøeboval bumá¾ku.“
„Váš tchán je soudruh námìstek Barták?“
„Ano!“ l¾u bez mrknutí oka. „Mám také vyøídit, ¾e si to bude pamatovat. Kdybyste potøebovali na oplátku pomoci zase vy, tady na vašem ministerstvu.“
Soudruh Sandholec si høbetem ruky otøel pot z èela, sáhl do šuplete, vylovil jakýsi tiskopis, dal na nìj razítko, èmárnul podpis a podal mi ho. „Cihelnu a mno¾ství si doplòte!“ pravil pøiškrceným hlasem.
Potøásl jsem vedoucímu pravicí a s kouzelným papírem opustil ministerstvo.
Kdyby tak soudruh Sandholec vìdìl, ¾e námìstka Bartáka jsem okoukal z televize, jeho jméno vymìnil za vodku na vrátnici a posléze jsem si na onen bianko tiskopis pøímo z cihelny odvozil cihly nejen já na celý dùm, ale i mí dva kamarádi.
