Vidím to jako dnes. Sedím v našem pokoji na podlaze a kreslím. Nic jiného není. Zmizela malá sestøièka hrající si opodál i babièka, se kterou jsme na dovolené v Moravském krasu. Rozplynula se místnost, kterou obýváme, svým zpùsobem jsem se rozplynul také já, jenom barevné tu¾ky zùstaly tanèit po papíøe. Co maluji? Ani to není podstatné, daleko dùle¾itìjší je pocit bytí, který mì naplòuje.
Nìkdo si sedne vedle mì, nìkdo se dívá na obrázek, dívá se, jako se dívá do studánky, a já vím, ¾e se pøišel napít a ne ji zakalit. A nebojím se.
Mladá ¾ena se zajímá o mùj výtvor. Vidím ji poprvé a pøece jako bych ji znal. Povìdomá krása se dotkla mého srdce a otevøela je spoleènému setkání. Pokud se stydím, tak ne za to, co jsem namaloval, ale ¾e jsem dosud tak malý, tak malý chlapec, který sotva zaèal chodit do školy. Ona studuje støední školu, já jsem dokonèil první tøídu. Jí je šestnáct, mnì šest let.
Bìhem našeho pobytu nevynechám jedinou pøíle¾itost, jak jí být nablízku, a bìhem spoleèné prohlídky jeskyní se mi dokonce dostane cti nejvìtší, a ona mi nabídne svoji ruku. Nepouštím ji ani v Macoše ani v Balcarce ani v Punkevní jeskyni. Poutavì nasvícené krápníky mì zajímají jen málo, hlavnì, aby se nepøerušilo naše spojení. Tak usilovnì tisknu její dlaò, a¾ se z toho zaènu potit, aèkoliv je v jeskyni jinak chladno a všichni jsme teple obleèení, my dìti navíc v pláštìnkách.
Nevím jak ostatní, ale já se v té barevné igelitové slupce moc dobøe necítím. Nejsem si jistý, jestli mi sluší, nezdá se však, ¾e by to mé prùvodkyni vadilo a její ruka zùstává v mé, je tedy všechno v poøádku.
Na jednom místì pøijdeme k malé studánce, prohlubeò ve skále je plná vody. Kdo chce, mù¾e do ní vlo¾it prsty a nìco si pøát. Pøání se mu splní, tak praví povìst.
Nechám se vyzvednout nahoru a smoèím koneèky prstù. Pøání je zde: Najít poklad.
U¾ si nepamatuji, co jsem si tehdy pod tím slovem pøedstavoval. Zda pøi svých objevných hrách na pùdì najdu hrnec plný starých odznáèkù, knoflíkù i mincí nebo pøi objevných cestách do nitra starého statku u nás v ulici se sousedovými kluky narazíme na zapomenutá dvíøka a za nimi bude truhla jako z pirátské lodi plná zlatého mámení. To u¾ si nevzpomínám, jenom to vím, ¾e jsem nakonec pustil ruku dívky, která mne provázela hlubinami zemì.
Znovu tady byla babièka a moje malá sestra. Nastoupili jsme do autobusu, ten se rozjel a my jsme usnuli, my maliècí, unavení všemi tìmi kroky, sny a pøáními. Babièka, které se nás nepodaøilo vzbudit, nás s pomocí pana øidièe vynesla ven na lavièku, tak¾e jsme procitli na autobusové zastávce.
A další autobusy pøijí¾dìly a odjí¾dìly a odvá¾ely mì hned do toho hned zas do onoho mìsta, tu k té, tu zas k oné dívce, abych ji dr¾el za ruku a ona dr¾ela mì.
A mnohokrát jsem ještì usnul a byl vynesený z autobusu ven a nebylo v¾dy pøíjemné vzbudit se sám na neznámém místì a zaèít nové hledání. Tápat v jeskyních ¾ivota a být vystaven tmì strachu a chladu nejistoty. Tak i v tìch nejèernìjších chvílích bylo se mnou nìco, co mi dávalo sílu jít dál, co mì dr¾elo za upocenou dlaò a bezpeènì vedlo krajinou ¾ivota. Moje rodina. Myšlenky na ni.
Na babièèino „Máme tì rádi.“ a „Máš se kam vrátit.“
Na dìdovy se smíchem pronášené rady do ¾ivota, hlavnì toho milostného.
Na máminu radost pøi ka¾dém novém setkání, plachou pýchu, ¾e jsem jejím synem.
Pevný stisk tátovy ruky vycházející a¾ ze srdce.
Spoleèné kuchtìní se sestrou plné tichého sdílení. Rozpustilé vodní bitvy s bráchou.
Podveèerní ohníèky s opékáním buøtù, tradièní vánoèní procházku do lesa.
Vzpomínky na náš dùm, zahradu a pole. Na celý ten krásný, nikde nekonèící kraj polí a lesù a dobrých lidí, domácího medu a slivovice, povidlových koláèù a trnkových buchet, vlastníma rukama ze zemì vydolovaných brambor peèených s kmínem a solí, jaké vám neudìlají nikde na svìtì, leda byste pøijeli k nám do Nezdenic.
To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvìtlují temná zákoutí mých dnù. Kdy¾ v mysli stisknu tlaèítko vzpomínek a srdce se otevøe pocitùm, tak vím, ¾e je mùj poklad pøítomný. Poklad, který nenièí rez ani kaz, poklad, který je v bezpeèí pøed všemi lapky a zlodìji, poklad, jeho¾ hodnota roste s èlovìkem, jeho pokorou a vdìèností.
Hledaèi pokladù