Mór Jókai byl pravdìpodobnì svìtovì nejznámìjším maïarským spisovatelem. Dokonce se mu øíká „maïarský Dumas“. (18. února 1825 Komárno – 5. kvìtna 1904 Budapeš»)
Byl velmi pracovitý - za svùj ¾ivot napsal více ne¾ dvì stì svazkù - tím je mo¾né ho opravdu s Alexandrem Dumasem starším (1802 - 1870) - srovnávat. U nás je nìkdy srovnáván s Aloisem Jiráskem (1851 - 1930), pøedevším v historických tématech a ve snaze pozvednout vlastní národ pøíklady hrdinství pøedkù.
Jeho povídky a romány mají všechny znaky romantismu, vèetnì tìch, které se dnes kritizují: jsou plné zápletek, nìkdy nepravdìpodobných, objevuje se v nich a¾ pøehnaná sentimentalita, rùzné nadsázky; dìj nìkdy pøipomíná melodrama. - Ale zároveò byl Jókai romanopiscem, který byl skvìlým vyprávìèem a mistrem popisu a líèení, také humorných. Mìl velmi velkou fantazii a dokázal zaujmout u¾ jen tøeba názvy kapitol tak, aby byl ètenáø zvìdav na dìj. Oproti jiným romantickým spisovatelùm té doby je jeho dílo odlišné v pou¾ití orientálních prvkù, co¾ je v Maïarsku, které bylo pod tureckou nadvládou, pochopitelné. Jeho pøíbìhy vìtšinou èerpaly z maïarských dìjin; a jako vìtšina podobných pøíbìhù té doby jinde ve svìtì, bývají i plné krve - pøedevším ty, které popisují boje Maïarù s Turky.
Podle maïarského psaní jmen se jmenoval Jókai Mór, budeme nadále pou¾ívat západního zpùsobu, kde je køestní jméno pøed pøíjmením. V anglicky mluvících zemích bývá jeho jméno psáno Maurus Jókai.
Narodil se v Komárnì na dnešním Slovensku jako Móric Jókay de Ásva 18. února 1825. Nìkteré prameny uvádìjí datum 19. února. Jeho otec József byl potomkem vznešené maïarské rodiny Ášvù, maminka také pocházela ze šlechtického rodu Pulayù. Jako malý byl prý dost nedu¾ivý, proto ho uèili a¾ do jeho desátého roku doma. Ale ji¾ v jeho deseti letech byla uveøejnìna jeho první báseò. Pak byl v r. 1836 poslán „na výmìnu“, jak se tehdy øíkalo, do tehdejší Pozsony, nyní je to Bratislava, pak do mìsta Pápa, ve veszprémské ¾upì, do kalvinistické koleje. Kdy¾ mu bylo dvanáct let, zemøel mu otec. Podle pøání otcova se mìl stát právníkem, co¾ bylo i povolání jeho otce.
Svìdomitì studoval práva, nejdøíve v letech 1841 a¾ 1842 v Kecskemétu, kde se poprvé setkal s významnými pozdìjšími maïarskými vlastenci - Sándorem Petöfim (1823 - 1849) a Sándorem Kozmou (1825 - 1897). Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e se s Petöfim setkal u¾ v Pápì. V Kecskemétu napsal své první drama „®idovský chlapec (Zsido fiú). Za vysokoškolských studií sdílel s Petöfim zájem o literaturu. Jeho velkým vzorem byl francouzský spisovatel Victor Hugo (1802 - 1885), kterého si zidealizoval. Pak podle nìkterých pramenù studoval Jókai také v Pešti. V r. 1844 po úspìšnì dokonèeném studiu práv se vrátil do Komárna a zkušební dobu právníka absolvoval u advokáta Jozsefa Molnára. Ale víc ho pøitahovalo psaní, advokátní praxe ho dost otravovala, tak¾e pracoval na své první novele „Všední dny“ (Hetkoznapok).
Mezitím ale, povzbuzen pøijetím „®idovského chlapce“ odešel s rukopisem „Všedních dnù“ do Budapešti. Zde ho Petöfi pøedstavil v budapeš»ských literárních kruzích. „Všední dny“ byly uveøejnìny jednak v èasopise „Pesti Divatlap“ (snad Peš»ský módní èasopis), kde byl v té dobì Petöfi pomocným redaktorem v roce 1844, a jednak kni¾nì v roce 1846. Jeho kniha byla dobøe pøijata; tehdy byla francouzská romantika v módì a dílo francouzské romantice odpovídalo i ukazovalo nesmírnou pøedstavivost mladého mu¾e, který pøíliš ¾ivotních zkušeností nemìl. Kritika ale rozeznala slibnost nového talentu. Petöfi byl v té dobì duší vlastenecké Budapešti. Mladí radikální lidé se scházívali v kavárnì Pilvax a zde zalo¾il Petöfi tzv. „Spoleènost deseti“, která se pak pøejmenovala na “Mladé Maïarsko“. Jókai se také brzy stal jejím èlenem. V Budapešti zaèal v roce 1847 pracovat jako novináø v literárním èasopise „Életképek“ (snad pøibli¾nì Obrázky ze ¾ivota). Revoluce v Maïarsku zaèala právì v kavárnì Pilvax dne 15. bøezna 1848, kde se sešli „mladí Maïaøi“, a odtud vlastenci roznášeli letáky a burcovali proti habsburské vládì. K tomuto úèelu napsal Jókai „Provolání“. Tého¾ dne se na pøedstavení dramatu „Bánk bán“ (Místokrál) od maïarského dramatika Józsefa Katony (1791 - 1830) setkal Jókai s Rózou Benke Laborfalvi (1817 - 1886), se kterou se 29. srpna 1848 o¾enil. Svatba zpùsobila skandál; vìtšina Jókaiových pøátel, vèetnì Petöfiho se sòatkem nesouhlasila, také z dùvodù, ¾e paní Róza, její¾ obrázek je ní¾e, mìla u¾ dvanáctiletou neman¾elskou dceru.
Jókai podporoval revoluèní myšlenky, psal do èasopisù, napø. Pesti hírlap (Peš»ský zpravodaj).
Mezitím byla utvoøena v Maïarsku jakási domobrana - honvédská armáda - stejnì jako v tém¾e roce byly v Èechách organizovány revoluèní gardy. Byla také vytvoøena maïarská vláda, kde ze známìjších jmen byl místopøedsedou a ministrem financí ustanoven právník Lajos Kossuth, pùvodnì ¼udovít Košút (1802 - 1894).
Mezi revoluèními dny vyšly Jókaiovi „Kvìty divoèiny“ (Vadon vírágai).
Po abdikaci Ferdinanda I. Dobrotivého (1793 - 1875) v závìru roku 1848, nebyl nový císaø František Josef I. (1830 - 1916) Maïary jako panovník uznán. Boj za nezávislost pokraèoval, na jaøe maïarská vojska vítìzila. I kdy¾ byl Jókai spíše liberál a sna¾il se být i ve svém postoji zdr¾enlivý, po prvních úspìších na jaøe 1849 podporoval Košúta v jeho revoluèních krocích.
Petöfi se stal poboèníkem polského generála Józefa Bema (1794 - 1850), který velel sedmihradské armádì, a padl v létì r.1849 v bitvì u Segešváru, pøièem¾ není známo ani datum, kdy - a jeho tìlo se nenašlo.
Po porá¾kách po¾ádala rakouská vláda o podporu ruského cara a tak pomocí ruských vojsk bylo maïarské vojsko v srpnu 1849 v bitvì u Világosu - mezi Miškolcem a Budapeští - pora¾eno. Jókai, který se zúèastnil bojù právì pøi této poslední bitvì, po porá¾ce dokonce uva¾oval o sebevra¾dì, aby se vyhnul uvìznìní, popøípadì popravì. Skrýval se v nedalekých Bukových horách (Bükk) a pokoušel se obejít carské voje. Jeho man¾elce se nìjakým zpùsobem podaøilo nejen ho dostat do Budapešti, ale také mu nìjak zajistila amnestii. Tehdy ji teprve pøátelé Jókaiovi uznali a pøijali.
Po tìchto krocích jeho man¾elky je pochopitelný i jeho výrok: „Ka¾dý uskuteènìný i neuskuteènìný hrdinský èin byl dílem ¾eny“. Povstání bylo krutì potlaèeno a nastalo období tzv. “bachovského absolutismu“. V dalších letech utu¾ené rakouské vlády pod vedením rakouského ministra vnitra Alexandra Bacha (1813 - 1893) byly represe proti všem revolucionáøùm znaèné, stejnì jako v naší zemi.
Jókai byl stále sledován jako podezøelý, ale zøejmì jeho pùvod i mo¾nosti jeho man¾elky mu umo¾nily, aby psal a aby obzvláštì rozvinul svou literární tvorbu. Psal, aby posílil maïarské lidi a aby také upevnil maïarštinu. Jeho nedávné zá¾itky z bojù se staly inspirací pro mnohá jeho díla.
V roce 1850 uveøejnil „Obrázky z revoluce a boje“ (Forradalmi és csataképek).
V roce 1852 vyšel román „Zlatý vìk“ (Erdély aranykora) z období tøicetileté války v Sedmihradsku, kdy se sedmihradští vùdcové - princ Gábor Bethlen (1580 - 1629) a György I. Rákoczi (1593 - 1648) ubránili rakouskému vlivu a vládì øímského císaøe, rakouského a èeského krále Ferdinanda II. (1578 - 1637). Na tento román dìjovì navázal román „Otroci padišáhovi“ nebo jiný pøeklad „Turecký svìt v Uhrách“ (Török világ Magyarországon), rovnì¾ z roku 1852.
Následoval pirátský pøíbìh „Král pirátù“ (A kalózkirály) napsaný v letech 1852 a¾ 1853.
V roce 1853 vyšel Jókaiùv slavný román „Uherský nabob“ (Egy magyar nábob) s pokraèováním „Zoltán Karpáthy“ nebo té¾ „Syn uherského naboba“ v roce 1854, o bohatém starém Karpáthym, který má syna s mladou ¾enou, co¾ zpùsobí pochybnosti o legitimnosti syna a boj o dìdictví. Jde spíše o generaèní román mezi starým pojetím ¾ivota a vznikajícími sociálními problémy a postoji hrdinù k této nové situaci. V románu také popsal velkou maïarskou povodeò v roce 1838.
Ve stejném roce napsal Jókai ještì povídku „Carinus“, co¾ je historická novela o øímském císaøi Marcu Aureliovi Carinovi, který ¾il v 3. století našeho letopoètu.
Je zajímavé, ¾e v Jókaiových „tureckých pøíbìzích“ probudil ve svých krajanech sympatie s Turky, pøes to, ¾e Maïarùm v dobì své vlády dlouhou dobu ubli¾ovali. Jeho Turci se naprosto liší od popisù všech ostatních souèasných evropských spisovatelù, a to pøes to, ¾e Jókai sám orientální svìt nenavštívil. Zde pracovala pøedevším jeho bujná fantazie.
V roce 1854 vyšel pøíbìh „Bílá rù¾e“ (A fehér rózsa), dobrodru¾ný pøíbìh z turecké historie z období vlády sultána Ahmeda III., který vládl v odbobí 1703 a¾ 1730 a jen¾ byl zbaven trùnu povstáním janièárù, které vedl albánský dobrodruh Patrona Halil.
O Alim pašovi (1744 - 1822) je román „Poslední dny janièárù“ (Janicsárok végnapjai) také z roku 1854. Je to román s vykreslení veškeré orientální nádhery na dvoøe albánského paši, známého i z Dumasova „Hrabìte Monte Christa“.
Mezi lety 1848 a¾ 1856 vznikal román plný romantických zápletek s katem, odsouzením k smrti a ostatními romantickými rekvizitami „Smutné dny“, nìkdy také pøekládaný jako „Den hnìvu“ (Szomorú napok), který vyšel v roce 1856.
V roce 1856 napsal román „Staøí dobøí soudcové“ (A régi jó táblabírák).
V roce 1858 vznikla kniha „Rodina odsouzená k záhubì“ ("Az elátkozott család), která vyšla v roce 1861, a vytvoøil tého¾ roku èasopis Ûstökös (snad Hvìzda). - Psal také divadelní hry.
V roce 1860 vyšel napínavý pøíbìh o hrabìti a zbojníkovi ze Sedmihradska, nazvaný „Chudí boháèi“ (Szegény gazdagok). Hrdina pøíbìhu pøepadával místní šlechtu, obíral ji o majetek a pøitom byl pøíbìh plný lásky k pùvabné cikánce. Film byl o sto let pozdìji - v roce 1959 v Maïarsku zfilmován.
V roce 1861 byl Jókai zvolen poslancem rakouského parlamentu a pravdìpodobnì ho první politické zkušenosti vedly v roce 1862 k názvu dalšího pøíbìhu „Politické módy“ (Politikai divatok).
Z roku 1863 je pøíbìh, který mu zajistil mezinárodní slávu, proto¾e prý patøil k oblíbené èetbì britské panovnice Victorie (1819 - 1901), „Nový statkáø“ (Az új földesúr). Jókai zcela pøevrátil urèité maïarské národní zkušenosti. Byl to pøíbìh o rakouském generálovi, v románì jménem Ankerschmidt, který bojoval proti maïarským rebelùm, ale nakonec se pøiklonil k jejich stranì. Podle nìkterých pramenù byl pøedobrazem pro postavu skuteèný rakouský generál Julius Jacob von Haynau (1786 - 1853), který nejen, ¾e se nepøiklonil na maïarskou stranu, ale dal popravit v mìstì Aradu po prohrané revoluci tøináct honvédských generálù.
V románì ale Ankerschmidt pod vlivem statkáøe Garanvölgyie pøijme maïarský zpùsob ¾ivota a dokonce se stane vìtším maïarským vlastencem, ne¾ rození Maïaøi, ba i dosáhne toho, ¾e synovec Garanvölgyie, který je vìznìn na rakouském hradì Kufsteinì za úèast v osvobozenecké válce, je propuštìn - a jak to mù¾e dopadnout: generálova dcera, která zatím studuje ze zájmu maïarštinu, se do propuštìného vìznì zamiluje. Jókai opìt mistrovsky popsal rozvodnìní øeky Tisy.
V tém¾e roce vyšel „Pøevrácený svìt“ (Felfordult világ), v roce 1865 „Èasem zestárneme“ (Mire megvénülünk) a v roce 1868 „Šílenci lásky“ (Szerelem bolondjai), na jeho¾ téma byla uvedena v sedmdesátých letech dvacátého století v Maïarsku televizní hra.
V roce 1867 nastalo „Rakousko-uherské vyrovnání“, kdy byla Maïarsku pøiøèena vìtší práva ne¾ ostatním národùm v rakouské øíši. Bylo to v dùsledku prohrané války prusko-rakouské v roce 1866. Tehdy se rakouská øíše rozdìlila na Zalitavsko, co¾ byly Uhry, a Pøedlitavsko, co¾ byly ostatní zemì. Od té doby se Jókai velice vìnoval politice.
Jedním z jeho významných dìl je román „Synové mu¾e kamenného srdce“ (A kõszívû ember fiai) z roku 1869, inspirovaný spisovatelovými zkušenostmi z revoluce 1848. Tøi syny po¾ádá umírající otec, aby v zájmu klidného ¾ivota byli loajální k rakouské vládì. Ovšem jejich matka, vlastenka, je opaèného názoru, a tak nastanou tøi situace. Jeden syn zcela souhlasí s matèiným názorem a dále vede boj proti rakouské nadvládì a stane se èlenem honvédské armády. Druhý syn, který také není „provídeòský“, zùstane doma a podporuje matku, ale tøetí syn se stane vládním úøedníkem, a ještì se zamiluje do Vídeòaèky. Nakonec ho ale stihne v dùsledku zámìny osob pøipravovaný osud bratrùv - místo nìj je uvìznìn a jde na popravištì.
Pøes všechny výtky kritikù, dílo získalo oblibu pøedevším pøeklady v zahranièí.
Uherským ministerským pøedsedou se stal v roce 1870 liberální politik Kálmán Tisza (1830 -1902) a Jókai se stal jeho nadšeným pøívr¾encem. Pøes to, ¾e nepøijal ¾ádnou vládní funkci, dost èasto byl jakousi „šedou eminencí“. Byl také vydavatelem vládního èasopisu. Ovšem z hlediska maïarského byla nìkterá z jeho dìl pova¾ována za upadající právì kvùli jeho loajalitì, zatímco za hranicemi byla velmi oblíbená.
V roce 1870 vyšel román Èerné démanty“ (Fekete gyémántok), jeho¾ téma je dnes témìø moderní – zále¾itost, dolování uhlí, kdy Jókai naprosto nesouhlasí s podnikateli. Zápletka je vybudována na koncesi na tì¾ební práva, získané vymìnou za velkou zahranièní pùjèku, v pozadí, které jsou klerikální kruhy a Vatikán. Hlavní hrdina Iván Berend je ale naprosto kladný hrdina - odvrací všechny tlaky domácí i zahranièní, je velkým vlastencem, sportovcem a humanistou, který doká¾e pøesvìdèit lidi pro práci pro spoleèný - pochopitelnì idealistický - cíl.
Od roku 1857 jezdíval Jókai k Balatonu, v Balatonfüredu je jeho vila, kterou si nechal postavit v roce 1870 - dnes je to muzeum. Pak man¾elé Jókaiovi jezdívali k Balatonu dost èasto. Jókai tam vedle psaní plachtil, pozoroval hvìzdy, zahradnièil, ale ví se, ¾e se nechtìl uèit plavat. Rovnì¾ je o nìm známo, ¾e rád hrával šachy.
Z roku 1872 byla povídka „A ještì se toèí“ (Eppur si muove - És mégis mozog a Föld) a rozsáhlý, v cizinì velmi oblíbený román „Zlatý èlovìk“ (Az arany ember), nìkdy v èeštinì pøekládaný jako „Román dvou svìtù“, kde je hlavní hrdina v kritikách charakterizovaný jako moderní Midás, neboli èlovìk, který a» se dotkne èehokoli, to se zmìní ve zlato. Román „Zlatý èlovìk“ byl psán pøevá¾nì v Balatonfüredu a tím vešlo jezero v známost i ve svìtì.
Celá romantika pøíbìhu mìla prý koøeny v autorových zá¾itcích. Krátce pøed napsáním tohoto románu pøijal Jókai poruènictví nad dvìma dívkami, které osiøely v dùsledku revoluce 1848. Ale do jedné z nich - Ottilie se zamiloval. Proto¾e dívka mìla chatrné zdraví, poslal ji k Balatonu a dokonce pro ni, kvùli místním drbnám, koupil vilu.
Pøíbìh se odehrává jednak v Komárnì a jednak na dolním toku Dunaje poblí¾ ®elezných vrat na nynìjší srbsko-rumunské hranici. Hlavním hrdinou je charakterní, komáròanský lodník Mihály Timár, který má volit mezi skuteènou láskou, snadno nabytým bohatstvím, l¾ivostí ¾ivota a hnìvivými výèitkami.
Román si získal obliby v zahranièí pøedevším pro popis orientální nádhery. - Mihály Timár je lodníkem na lodi, na ní¾ pøevá¾i turecký pokladník Ali nepoctivì získaný sultánùv poklad. Nakonec Ali ze strachu ze sultána spáchá sebevra¾du a Timár má splnit jeho poslední vùli - postarat se o jeho dceru Timeu. Ale na lodi se vùbec nenajde ani nejmenší èást pokladu, loï je potopena a Mihály za malý obnos vrak koupí a v nìm najde i ztracený poklad.
Sna¾í se pomoci Aliho dceøi Timee a nakonec se do ní zamiluje a stanou se man¾eli. Jenom¾e Timea cítí pouze vdìènost a nikoli lásku a zklamaný Timár nakonec odejde z domova, zanechav doma ¾enu i bohatství. Na dolním toku Dunaje je Bezejmenný ostrov, kde ¾ije Theresa se svou dcerou Noemi v plném souladu s pøírodou. - Ottilia byla vzorem pro jeho Naomi v románu. - Timár zde najde náhradu za svou ztracenou lásku. Jenom¾e je stále ¾enat a najde se vydìraè, který chce této skušenosti vyu¾ít. Vydìraè je ale nìjakou náhodou zabit a jeho tváø je - opìt náhodou - k nepoznání zmìnìna - a tak Timea vydìraèe identifikuje jako svého man¾ela. On se ale vrátí k Noemi a Timea si vezme svou skuteènou lásku.
Za pozornost stojí Jókaiùv dvoudílný scifi „Román budoucího století“ nebo „Povídka pøíštího století“ (A jövõ század regénye), na kterém pracoval v letech 1872 a ¾ 1874, i kdy¾ pojmenování „scifi“ dávno ještì neexistovalo. Je toti¾ zajímavé, ¾e zde uplatnil Jókai své vize, které se bohu¾el pozdìji vyplnily - revoluce v Rusku a upevnìní totalitní moci. Ale také pøedpovìdìl pøíchod létajících strojù - a to ještì Jules Verne (1828 - 1905) o lítajícím stroji „Epouvantì“ z „Robura Dobyvatele“ nepsal; Vernùv román “Robur Dobyvatel“ vyšel a¾ roce 1886! Zajímavé je, ¾e tento futuristický román byl bìhem socialismu v Maïarsku zakázán - zøejmì tedy Jókaiovy vize byly blízké skuteènosti, která v tom „pøíštím“ století nastala.
V dalším období do roku 1877 vyšla øada knih: „Je to moje, je to tvoje, je to jeho“ (Enyim, tied, övé), „Vzhùru na severní pól!“ (Egész az északi pólusig), Komedianti ¾ivota (Az élet komédiásai), „Jeden jest Bùh (Egy az Isten) a „Øecký oheò“ (Görögtûz).
Z roku 1877 jsou „Bezejmenný zámek“ (Névtelen vár) z doby bojù maïarské armády proti Napoleonovi v roce 1809, „Hezký Michal“ (Szép Mikhál) ze 17. století, plný muèení a poprav zpracovaný podle skuteèných soudních záznamù v košickém archivu.
V roce 1879 vyšla romance z èasù císaøe Josefa II. „Rab Ráby“, dále „Proslulý dobrodruh sedmnáctého století“ (Egy hirhedett kalandor a 17. századból) a pak román o dìkabristech „Svoboda pod snìhem (Szabadság a hó alatt vagy a Zöld könyv) . V románì o povstání dìkabristù v roce 1825 dostává úlohu i básník Alexandr Sergejeviè Puškin (1799 - 1837); zároveò zde Jókai opìt mistrnì popsal záplavy na Nìvì.
V roce 1884 trávil Jókai nìjakou dobu v Jasovì u Košic a studoval místní archivy. Udìlal si výlet do Zadieåské doliny ve Slovenském krasu. Dokonce je prý znám jeho náèrt Cukrové homole. Bydlel tehdy také“ v zámku v Turnì nad Bodvou jako host místního statkáøe. V místním kostele prý byl omylem zamèen a tak z dlouhé chvíle škrábal na zeï a objevil prý fresky z 15. století, které snad dodnes èekají na zrestaurování.
S nezmenšenou energií pokraèoval v øadì romantických pøíbìhù, - Do roku 1885 vyšly „Ti, kteøí zemøou dvakrát“ (Akik kétszer halnak meg), „Milován a¾ na popravištì“ (Szeretve mind a vérpadig), „Hráè, který vyhrává“ (Egy játékos, aki nyer), Pohanský hrad“ (Bálványosvár) a „Bílá paní levoèská“ (A lõcsei fehér asszony).
V roce 1885 vyšla jeho povídka „Cikánský baron“ (A cigánybáró), její¾ námìt si vzal pro svou operetu rakouský hudební skladatel Johann Strauss mladší (1825 - 1899). Libretistou byl rakouský básník a novináø Ignaz Schnitzer (1839 - 1921). Libreto se od povídky pomìrnì dost liší; v povídce je to pøíbìh lásky s mnoha pøeká¾kami, v operetì zábavné líèení neobvyklého hrdiny - i kdy¾ v obou pøípadech se š»astným koncem. Premiéra operety následovala hned ve stejném roce v Divadle na Vídeòce.
V roce 1886 vyšlo „Z mého ¾ivota“ (Életembõl) a „Místokrál“ (A kiskirályok).
Na podzim roku 1886 zemøela paní Róza. V létì ještì spolu byli na Balatonu. Po její smrti Jókai velmi truchlil a u¾ na Balaton pøestal jezdit.
Ale i po smrti man¾elky Jókai psal se stejnou pílí dál. Do roku 1890 vyšly „Tøi mramorové hlavy“ (A három márvány fej), „Krotitel duší“ (A lélekidomár) a „®ivotopis hrabìte Móricze Benyovszkého“ (Gróf Benyovszky Móricz életrajza).
V roce 1890 vyšel román „Paní s oèima jako moøe“ (A tengerszemû hölgy), opìt z období revoluce 1848. Za tento román byl v roce 1890 poctìn cenou akademie.
Následovaly další knihy - „Ubozí boháèi“ (Gazdag szegények), „Není ïábla“ (Nincsen ördög), „Rákocziho syn“ (Rákóczy fia), „Èerná krev“ (A fekete vér) a román o „ïábelském baronu“ a pandurovi Františku Trenckovi (1711 - 1749), který nakonnec zem¾el ve vìzení na brnìnském Špilberku, „Dva Trenkové - Friedrich Trenk“ (A két Trenk - Trenk Frigyes) a který v dìtství také pobýval v Maïarsku a pozdìji mj. i na Slovensku. V roce 1894 vyšel román „®lutá rù¾e“. Tehdy celé Maïarsko slavilo padesátileté výroèí jeho spisovatelské èinnosti. Vyšly sebrané spisy a on sám byl jmenován doktorem honoris causa. Stal se èestným obèanem mnohých maïarských mìst. V roce 1897 pøestal být èlenem dolní komory parlamentu a stal se èlenem horní komory.
Roku 1899 napsal pøíbìh „Starý èlovìk není mrtvý èlovìk“ (Öreg ember nem vén ember) a aby to sám dokázal, pøes znaèné námitky ze strany rodiny a pøátel a drby, se o¾enil s další hereèkou, dvacetiletou Bellou Nagy, se kterou je na dalším obrázku. S ní ještì dvakrát jel k Balatonu, ale u¾ o nìm nikdy nepsal.
Ve dvacátém století mu vyšly ještì spisy - ®enské srdce dobývá nebes“ (Egetvívó asszonyszív), „Mu¾ z Polska“ (A mi lengyelünk), „V místì, kde jsou peníze, není Bùh“ ("Ahol a pénz nem isten) a poslední jeho dílo bylo „Souboj s Bohem“ (Párbaj Istennel). Poslední léto v roce 1903 strávil ještì i v horách. O své práci sám øíkal: „Tajemstvím mojí plodnosti je spoleèenství s pøírodou“.
Pracoval do poslední chvíle a zemøel 5. kvìtna 1904 v Budapešti. Jeho smrt oplakával celý maïarský národ. Do zaèátku roku 1904 napsal dvìstì dvì knih a jeho dílo pøedstavovalo pøes jeden a pùl tisíce pøekladù do rùzných jazykù. Mnoho jeho spisù bylo vydáno také v èeštinì. V roce 1921 byl vztyèen jeho pomník v Budapešti. Jeho sté narozeniny byly mohutnì oslavovány. Na Slovensku v Komárnì mu byl odhalen v roce 1937 pomník od místního sochaøe Júlia Berécze (1889 - 1951) (na dalším obrázku). Jeho rodný dùm je muzeem a v Komárnì je po nìm také pojmenováno Divadlo Móra Jókaie.
Pokud se dnes tøeba pozastavujeme nad jeho dílem jako naivním, mìli bychom si uvìdomit, ¾e psal v dobì, kdy nebyly ještì televizní novely, a jeho dílo se tomuto ¾ánru dost pøibli¾uje, a proto bylo tehdy velmi ¾ádané a oblíbené.
Na závìr bych ráda podotkla, ¾e se mi nepodaøilo sehnat maïarsko-èeský slovník, tak jsou názvy Jókaiových dìl pøevzaty z rùzných zdrojù bez kontroly. Omlouvám se tedy za pøípadné chyby všem znalcùm maïarštiny.
Mór Jókai, maïarský spisovatel
