Špatný nápad
Vìdìl jsem, ¾e je to špatný nápad, ale nic mì nemohlo od pøedsevzetí, pøijatého velmi dávno, odradit. Byl to vlastnì jakýsi slib vìrnosti, pøipoutání k místu, kde se narodili rodièe i prarodièe. Byl jsem do tìch míst zamilovaný, cítil jsem se zde uvolnìný, lehký, prosáklý pryskyøiènou vùní borovic a smrkù se svými vìtvemi splývajícími a¾ k zemi, keøovitì rostlými bøízami s tøepetavým listím. K té zelené, vzdušné, voòavé kráse vøesu bylo slyšet zurèení vody mezi omletými balvany, zdánlivì poházenými mezi sejpy. Dùstojnì vzpøímené staré kmeny a do¾ívající paøezy kryté mechem dodávaly lesu pohádkový vzhled.
Tam jsem si kdysi slíbil, ¾e cestu kolem Hamerského potoka ka¾doroènì projdu od staré pùvodní Polaufovy hospody, dnes hotelu Rankl, a¾ k soutoku s Vydrou u Antýglu, a po odpoèinku v Králováckém dvorci se vrátím zpátky do Horské Kvildy. Nìkolik let mé pøedsevzetí vydr¾elo. Èasem jsem ji¾ nechodil sám, ale pøibyla man¾elka a pozdìji dìti i pøátelé. Stále bylo co obdivovat, pozorovat zmìny ve vykácených svazích, pasoucí se chlupatý horský skot, s pokorou se dívat na polomy a ponièené stromy i novì obrùstající les.
Jak èas šel, chùze ji¾ nebyla tak svì¾í, zdatná a prodlu¾ovala se doba odpoèinkù. Ani ka¾doroèní návštìvy se ji¾ nedaøilo plnit a intervaly se mìnily z pìtiletí a¾ na desetiletí. Kdy¾ mi bylo ji¾ pouhých osmdesát pìt let, vzpomnìl jsem si na slib, který jsem kdysi dal. Vìdìl jsem, ¾e je to špatný nápad a ¾e hrozí zdravotní riziko, ale nic mì ji¾ od té cesty nemohlo odradit. Podaøilo se mi dokonce pøesvìdèit i moji man¾elku a švagrovou, aby se staly mými prùvodkynìmi a peèovatelkami.
Zaèátkem èervna jsem vyšel na devíti kilometrovou trasu od hotelu Rankl v doprovodu dvou babièek, z nich¾ v¾dy jedna šla pøede mnou a urèovala tempo a druhá šla za mnou a peèlivì støe¾ila, abych nezpomaloval a neztratil se. Bylo to ve sváteèní den oslavy Dne dìtí. Pøipomnìly mì to moje prùvodkynì poznámkou, ¾e jsem dìtina, kdy¾ si myslím, ¾e dojdu a¾ na Antýgl. Poèasí bylo ú¾asné, teplý vìtøík, slunce, oblaka jako model pro malíøe, zpìv ptákù a vše š»avnatì zelené, cesta suchá. Ideální podmínky pøispívaly k pohodovému pocitu a já šlapal. Pomalu, dùstojnì a rozvá¾nì.
Pochod po mírnì sva¾ité cestì s modrou turistickou znaèkou ubíhal klidnì s krátkými zastávkami. Doprovázel nás šum Hamerského potoka s balvanitým øeèištìm a bystøe tekoucí vodou z rašeliništních prameniš». V polovinì cesty v oblouku potoka u odpoèívky s velkým paøezem jsme se obèerstvili a odpoèívali. Man¾elka se švagrovou náš pochod peèlivì zaznamenávaly na mobily. Jejich starostlivé pohledy a dotazy, jak se cítím, mi sice lichotily, ale zdály se mi nadbyteèné. Masá¾ chodidel jsem vlídnì odmítl.
Potok s krásnými peøejemi a skupinami oblých balvanù vytváøel ú¾asné scenerie, které jsem nemohl nechat nepovšimnuty. Moje poskakování kolem a vyhledávání vhodných zábìrù rozrušovalo moje prùvodkynì natolik, ¾e mi v dalších pokusech s rizikem pádu do studené, èiré vody bránily vlastními tìly. Zápasy o umìlecké zaznamenání zlatonosného potoka byly riskantní, ale zajímavé. Okolojdoucí nebo jedoucí turisté se dotazovali, jestli nepotøebuji pomoc. Psi vyli a štìkali. V lese se rozléhala zvuèná ozvìna. Je fakt, ¾e umìlecký svìt fotografie pøišel tìmito zápasy o mnohé skvosty zábìrù z národního parku Šumava.
Pro všestrannou péèi mých opatrovatelek jsem se bohu¾el nemohl ani pøesvìdèit, jestli bych náhodou nenašel nìjaký zbylý valounek zlata v meandrech potoka a pokusit se trochu zarý¾ovat. Od zlatokopectví mì odradila švagrová, která mi slíbila vìnovat zlatý prstýnek, který jí byl malý, kdy¾ vylezu z vody zpátky na cestu. Stejnì bych asi ji¾ ¾ádné zlato nenašel, prstýnek jsem dojatì pøijal.
Kratší zastávku jsme strávili u velkého, sluncem ozáøeného mraveništì, kde jsme pozorovali èilý ruch pilného hmyzu. Jejich zdánlivì nesmyslné pohyby a manévry jsem se sna¾il nìjak ovlivnit a na vrcholek jsem plivnul. Ruch se v místì dopadu sliny velice zvìtšil. Man¾elka pohotovì vyslovila svùj dojem, ¾e na tom je vidìt, v jakém stadiu mám cukrovku. Netušil jsem, jakou sladkost jsem mraveneèkùm poskytl.
Kdy¾ jsme došli k historické budovì Králováckého dvorce v kempu Antýgl, byl jsem š»asten jak Venclovský, kdy¾ pøeplaval kanál La Manche. Pøece jen jsem to dokázal. Docupital jsem drobnými krùèky k obèerstvení a ¾idle na malé terásce mi pøipadala v tu chvíli cennìjší ne¾ královský trùn. Zotavování pøi šumavské bramboraèce, køupavých langoších a plzeòském prazdroji posilovalo tìlo, èekající na návrat do Horské Kvildy.
Zpáteèní cesta probíhala podobným zpùsobem, jen poøadí babièek se promìnilo. Vzhledem k tomu, ¾e se šlo trvale ve stoupání, prodlou¾il se èas o více jak hodinu a stihli jsme poslední metry tìsnì pøed drobným deštíkem, který padal neznámo odkud, proto¾e nebe bylo modré a slunce se chystalo zapadnout.
Po návratu do hotelu jsem upadl na lù¾ko a zùstal pùl hodiny nehybný. Pøed vysprchováním mì babièky vyzuly a svlékly. Kdy¾ jsem se vysprchoval, natøely mi scvrklé svaly osvìdèeným balzámem Alpou a v jejich oèích i mysli jsem se stal hrdinou, jeho¾ výkon by mìl být zapsán zlatým písmem do rodinné kroniky, pokud by nìjaká byla.
Pøi dobrém zvìøinovém guláši a nìkolika dvojkách èerveného Vavøince jsem se sám zaèal obdivovat. V duchu jsem si pøedstavoval, jak vyrá¾ím na cestu na Antýgl za dalších deset let. Jak bych asi uspoøádal podobnou vycházku ji¾ jako starý mu¾. Samozøejmì za vyu¾ití všech moderních prostøedkù pou¾ívaných v budoucnu v turistickém zdravotnictví a tìlovýchovì.
Sedìl bych v elektrickém, vyhøívaném invalidním vozíku Handytech Go Segway s antistatickou úpravou. Vozík by byl speciálnì upraven pro prùbì¾né mìøení tlaku krve a tepu, sledování glykemických hodnost a acidity moèe. Mìl by také umo¾novat bezdotykovou masá¾ lymfatických tepen.
Mé prùvodkynì by jely na skládacích skútrech Scooter ATTO ve stejném poøadí. Opìt by jedna jela pøede mnou podle aktualizované navigace v mobilu a druhá za mnou, abych zbyteènì nezastavoval, nebo nemìl poruchu na vozíku.
Pro vzájemné dorozumívání by byly domluveny nìkolikeré audiovizuální signály, vèetnì vibrace a elektrických vybíjecích impulzù a nainstalováno sí»ové spojení Whatsapp speciál. Pro pøípad výskytu záva¾ných náhlých zmìn zdravotního stavu nebo traumat, by v kempu Antýgl bylo v pohotovosti vozidlo RZP po dobu pochodu a relaxace úèastníkù této výpravy. ®ádosti o interview se mnou a poskytnutí audiovizuálních záznamù z cesty by byly akceptovány a¾ za tøi dny po ukonèení akce. Obì babièky by se mohly nechat retušovanì fotografovat, nikoliv natáèet, bezprostøednì po splnìní jejich ochranné péèe.
Pokraèování a realizace mého slibu za dalších deset let je ji¾ v oblasti, která je za hranicí mo¾ného. Pøedstava tøí malých automatických vznášedel se starým mu¾em astenické postavy a dvou babièek ve stahovacích korzetech je z dnešního pohledu ponìkud smìšná. Podobného obrazu vytrvalosti se mohou uchopit pouze umìlci Sci-fy a ufologové. Já jsem rád, ¾e jsem ve zdraví pøe¾il pochod v souèasnosti, a ¾e ten nápad nakonec nebyl tak špatný.
Špatný nápad