Washington – Památníky obìtem války (Pozn. redakce: Cestování je pro nás teï ze zjevných dùvodù nemo¾né. Tak si pojïme zavzpomínat a pocestovat alespoò virtuálnì...)
Nikdy jsem nepoèítala poèet obìtí válek, nikdy jsem si neuvìdomila tu hrùzu váleèného bìsnìní, ten pláè matek, milenek a sourozencù, tu tichou bolest otcù jako u památníkù ve Washingtonu.
Národní památník 2. svìtové války, nejkrvavìjší války v dìjinách, byl otevøen tady, ve Washingtonu za úèasti tøí amerických prezidentù. 16 miliónù Amerièanù obléklo na zaèátku války americké uniformy a jen zbytek z nich se doèkal otevøení památníku po 60ti letech. Kdykoliv nìkterý ze zbylých veteránù pøijde do tìchto míst, jistì se neubrání tomu, aby své oèi plné slz neskryl v dlaních. Podíl USA na porá¾ce Hitlera byl znaèný. Bez tisícù amerických lodí by se Rusko nikdy neubránilo, nato¾ aby Nìmce porazilo. Rovnì¾ dodávky amerických letadel do Anglie byly velmi dùle¾itou podmínkou toho, aby se Anglie náletùm ubránila. Bez zázemí a pomoci USA by Evropa vypadala zcela jinak. A nelze zapomenout ¾e Spojené státy porazily na druhé stranì zemìkoule fašistické Japonsko témìø bez pomoci. Takhle jsme my 2. svìtovou válku nevnímali. Takhle nám ji nepøedstavovali. Takhle ji vnímáme a¾ tady, u tohoto monumentu, který nás ohromuje.
Nyní mohou ameriètí veteráni v klidu zemøít s pocitem, ¾e na jejich obìti nikdo nikdy nezapomene. Pomník je postaven se vší dùstojností a nádherou na washingtonském mallu, nedaleko Bílého domu. Kdy¾ se u nìj zastavíte, chvíli trvá, ne¾ si uvìdomíte, komu vzdáváte èest, kdo stojí pøed vámi a kolika tisícùm mladých chlapcù vzdáváte poctu. Pominete i to, ¾e dr¾íte v ruce fotoaparát. A¾ vám zastavuje dech ztráta tìch mladých ¾ivotù, jejich odvaha a v souvislosti s tím krása památníku, jeho impozantnost a smysl. Sloupoví sestavené do oválu kolem vodotryskù. Jeho tvùrce Friedrich Florian tu postavil 56 ¾ulových sloupù symbolizujících jednotlivé americké státy a zámoøská území a dvì ¾ulové vì¾e pøedstavující tichomoøskou a atlantickou frontu. Více ne¾ 400 000 amerických obìtí v této válce pøipomíná 4 000 zlatých hvìzd na zdi cti.
Udìláte nìkolik fotek a jdete sklíèenì dál. Kdy¾ ne sklíèenì, tak u¾ ne tak bezstarostnì, jak jste sem pøišli. Nìco vám uvízlo v srdci, slova v hrdle.
Kdy¾ pøejdete nedaleko od pseudoklasicistní stavby Lincolnova památníku, najednou se pøed vámi v parku objeví zástup lidí. V první chvíli máte dojem, ¾e stojí. Ptáte se v duchu, co to znamená. Ale po chvíli poznáte, ¾e zástup se pomalu pohybuje. A všimnete si, ¾e hlavy všech jsou otoèeny vlevo. Na èerný ¾ulový kámen, který nevyènívá nad travnatou plochu parku, ale jde dolù pod její úroveò. A zástup s ním. A na lesklém kameni jsou písmena, pøehršel písmen. Stejnì vysokých, øazených jako vojáci v zákrytech. Ale nejsou to jen písmena, jsou to jména 58 tisícù amerických vojákù, kteøí padli ve Vietnamu. Sem tam se v zástupu najde nìkdo, kdo hledá svého dìdeèka otce, bratra nebo jen známého. Vidìla jsem i jedno dìvèátko, které si pøilo¾ilo na stìnu papír a obkreslovalo si nìjaké jméno. Chvíli jsem se na ni dívala, jestli pøitom nepláèe, a neplakala. Asi byla na to jméno hrdá. Ostatnì nemusela svého hrdinu ani znát. V¾dy» válka ve Vietnamu zaèala v r. 1964 a trvala jedenáct let. A ona se narodila dlouho po válce. Kdybych se jí zeptala, asi by vìdìla, ¾e bojovali za ji¾ní Vietnam proti severnímu sousedovi. Dál u¾ bych se neptala, nebo» bìhem války tady rostlo mírové hnutí, a¾ pøerostlo v odpor široké veøejnosti k této válce. Vláda spojených státù nakonec své vojáky stáhla, zvítìzil Severní Vietnam a došlo ke sjednocení zemì.
Vietnam Veterans Memorial tu stojí na památku tìch padlých. Soutì¾ na postavení monumentu vyhrála nejmladší architektka, jednadvacetiletá studentka architektury Maya Ying Lin. Památník se skládá ze dvou zrcadlících, vysoce leštìných èerných ¾ulových stìn, 75 m dlouhých, popsaných jmény mladých chlapcù, kteøí mìli ¾ivot pøed sebou a vìøili, ¾e se vrátí domù. V noci je památník zespodu osvìtlen a odrá¾í se v nìm stromy parku a kdo chce v nich slyšet šepot svých blízkých, myslím, ¾e se mu to podaøí.
Naproti vidíme mladé chlapce v dlouhých pláštích s helmami na hlavách, jenom¾e v kameni. Bílé sochy ztìlesòující tragedii. Památník Korejské války 1950 – 53. Vìrnì tesané sochy v ¾ivotní velikosti asi dvaceti vojákù se zbranìmi uprostøed boje. A za nimi mramorová zeï beze jmen, zeï v ní¾ jsou vytesány tváøe s odhodláním a zoufalstvím v oèích. Zeï padlých.
Pøejdeme øeku Potomac k Arlingtonskému høbitovu. V zelených svazích 624 akrového pozemku, jeho¾ èást zkonfiskovali generálovi Lee za to, ¾e stál v boji Severu proti Jihu na nesprávné stranì, je zasazeno v pravidelných obrazcích kolem 300 tisíc bílých pomníèkù. Semena jsou ze všech váleèných konfliktù. Ka¾dé semeno má jméno, rodinu, srdce, které pro nì lkalo. Ka¾dému semenu bylo vštípeno odhodlání polo¾it svùj ¾ivot za vlast. Jsou tu i bratøi Robert a J.F.Kenedyové. John Fitzerald ne proto, ¾e byl prezidentem, ale ¾e byl, jako ti druzí, vojákem.
Za nì, za všechny zde vzpomínané, u hrobu neznámého vojína se v pravidelných intervalech støídá èestná strá¾.
Jdu zeleným sadem, procházím bílými mramorovými kvìty a pøemýšlím o svìtových konfliktech. Pøemýšlím o tìch, kteøí za nì zaplatili ¾ivoty, a» u¾ jsou tady v Arlingtonu nebo daleko odtud ve spoleèných høbitovech nad nimi¾ bují plevel. Pøemýšlím a v duchu pro nì pláèu.
A to jsem ještì nedošla k Památníku 100 miliónù obìtí svìtového komunismu, který byl slavnostnì odhalen v èervnu 2007. Ztìlesòuje ho tøímetrová bronzová socha Bohynì demokracie nedaleko washingtonského Kapitolu.
