(Pozn. redakce: Cestování je pro nás teï ze zjevných dùvodù nemo¾né. Tak si pojïme zavzpomínat a pocestovat alespoò virtuálnì...)
Tøicet let tomu nazad, kdy¾ se nám do rukou dostal prospekt Jalta – ráj horolezcù. Èteme: tísnivì vzrušující atmosféra v kaòonu je podmínìna pocitem, ¾e èlovìk je jakoby v pasti. Napravo i nalevo se tyèí témìø vertikální vápencové stìny… Sbalili jsme horolezeckou výzbroj a rozhodli se jet zbrusu novou škodovkou na Jaltu. Šest tisíc kilometrù tam a stejnì tolik nazpìt.
Našli se i tací, kteøí nás od cesty zrazovali. „Musíte dodr¾ovat povolenou trasu, nesmíte se nikde zastavovat, jinak vás skøípnou.“
Nemìjte péèi. Kam a proè bychom odboèovali? Není dùvod.
Pøespali jsme ve Vyšném Nìmeckém a vyrazili èasnì ráno. Na celnici ¾ádná fronta, nikde nikdo. Tìšili jsme se, ¾e budeme brisknì odbaveni. Ale celníci se k odbavení nemìli, nechali nás èekat ètvrt hodiny, pùl, celou. A ještì déle. Vìdìli, jak navodit atmosféru nadøazenosti a strachu. Jeli jsme ve tøech autech a neodva¾ovali jsme se vystoupit, nato¾ se vzájemnì domlouvat. Naši mu¾i èasto jezdili na východ slu¾ebnì a vìdìli, co si mohou dovolit a co ne. Kdy¾ nás koneènì zaèali odbavovat, museli jsme ka¾dý vystoupit z auta. Chlapi pracnì vysvìtlovali, naè vezou lana, prusíky a kdoví co ještì.
Kdy¾ celník dr¾el mùj pas, mìla jsem sklopené oèi.
„Smotri v glaza!“ stroze poruèil a ukázal dvìma prsty, kam se mám dívat.
Na vteøinu jsem se na nìj podívala. Plná vzteku a bezmoci.
Tím, ¾e jsme vyjeli pøed šestou, nestaèila jsem koupit chleba. Zastavíme v U¾horodì. Skuteènì jsme tam zastavili a koupili chleba. Pøi výjezdu z mìsta nás zastavila policie pro nedovolené zastavení ve mìstì a po¾adovali na ka¾dém pokutu deset rublù. Zdráhali jsme se zaplatit, ale naše argumenty byly slabé. Dr¾eli naše pasy. Zaplatili jsme a pokraèovali do Lvova.
Zaparkovali jsme na hlídaném parkovišti. Procházeli jsme hlavní tøídou. Tu mì zastavila jedna dívka a chtìla, abych jí prodala boty. Mìla jsem topánky zdobené korálky s øemínky omotané kolem nohou. Kdybych jí je prodala, musela bych jít bosá. Nabízela mi své botky. Marnì. Mìla jsem po náladì. Vraceli jsme se k autu. Man¾el si hned všiml, ¾e nám ukradli zpìtné zrcátko. Obrátil se na policajta. Chvíli se s ním dohadoval. Nevydr¾ela jsem a zaèala na nìj køièet. Okolní lidé se zastavovali v ú¾asu, co ti to k uniformì dovoluji. Policajt mávl pendrekem a øekl man¾elovi, a» vypadneme, ¾e se jedná o hodnotu jednoho stakanu vodky.
Další den jsme pokraèovali do Kijeva, které le¾í na obou bøezích Dnìpru. Kdy¾ jsme zpomalili na urèenou rychlost, míjeli jsme stanice GAЙ, aby si mohli zapsat naše poznávací znaèky aut. Byli jsme v klidu, o nic nešlo. Vesnic jsme projí¾dìli poskrovnu, ¾ádné prase èi slepici na silnici jsme nepøejeli. V Kyjevu jsme se ubytovali v kempu. Vyjeli jsme si autobusem do mìsta. Mìla jsem štìstí, ¾e jsem se prodrala davem a posadila k okénku. Kdy¾ se autobus rozjel, okénko hrozilo vypadnutím. Dostala jsem strach, ¾e vypadne a støepy mì poraní. Polo¾ila jsem ruku na okno, aby nevibrovalo a zlovìstnì neøinèelo.
Kdy¾ to mùj mu¾ spatøil, køikl na mì: „Jak se to chováš?“
Stáhla jsem ruku zpìt a pomyslela si, a» mì to tøeba zabije.
V ulicích prodávali chlebnyj kvas. U ka¾dé lejty stála fronta chlapù. Také jsem ochutnala. Nebylo to k pití. Tomátnyj sok mì tenkrát také nechutnal. Zato dnes si ho v letadlech vychutnávám. I chleba bylo v obchodech dost. A výlohy plné zlata. Zlato jsem kupovat nechtìla, spíš salám. Ale ten jsme nevidìli, ani nejmohutnìjší ukrajinskou øeku Dnìpr. Zajít na kávu nebo na pivo nebylo mo¾né. Restaurace ani kavárny jsme nenašli.
Cestou k Charkovu jsme v listnatém lese zastavili v jakési kavárnì. Bylo to místo, kam si pøátelé mohli zajet, kde si mohli rozdìlat oheò a opéct kus slaniny èi masa, které si pøivezli. Vstupní bránu jsme si vyfotili. V Charkovì jsme byli ubytováni v hotelu s veèeøí a taneèkem. Nemohli jsme se posadit, kam bychom chtìli. Museli jsme èekat na dì¾urného. Jeden nás usadil, další pøišel s objednávkou. Museli jsme si objednat na celý veèer. Pøiobjednat nebylo mo¾no. Místní okam¾itì poznali, ¾e jde o cizince. Hudba zaèala hrát a místní mladíci mne zvali na parket. Nevím, jak se to tenkrát stalo, ale v¾dy se mnou tanèili dva èi tøi. A zvali mì na vodku. Man¾el byl v klidu. Rusko dobøe znal. Proto mì nakonec odvlekl na pokoj, zul mi boty, svlékl mì a pøikryl peøinou. Nic mi nevyèítal, zøejmì dobøe vìdìl, jak mi je. A já jsem cestou do Záporo¾í slyšela tu podmanivou dumku, kterou zpívali hosté u stolù mezi pøestávkami. Dumku o široké velké Rusi, dumku o veliké lásce. A¾ mi vhánìla slzy do oèí, a¾ obluzovala mou duši.
V Záporo¾í u¾ jsem mìla hlad. Hlad na kus masa èi salámu. Sladké se mi pøejedlo. Zastavili jsme na jakémsi námìstí. Pod košatou lípou prodávala statná báryšòa rybièky. Píchla vidlièkou do hnízda vos, vytáhla rybku a hodila ji na váhu. Mìla jsem po chuti. Táhla jsem man¾ela k masnì. Vzpíral se a vyrá¾el ze sebe neslušná slova. Nic jsem na nìj nedala a vešla jsem do masny. Kdy¾ jsem otevøela dveøe, tak mì praštil po hlavì silný zápach. Staèila jsem se podívat na pult a to co jsem vidìla, mì staèilo. Vypadla jsem brisknì ven. Hlad mì však neopustil. V krámì, co prodávali pirohy, jsem si pøeèetla: máslo bude ve 5 hodin. Zajásala jsem. Pøed pátou jsem pøišla, ale vzápìtí jsem to vzdala. Fronta se táhla pøes nìkolik ulic.
Dojeli jsme na Krym. Kolem Simferopolu jsme pøijí¾dìli k Jaltì. Kolem samý policajt. Pøed benzinkou nás zastavili a pøikázali nám nevystupovat z aut a zavøít okna. Poslechli jsme a èekali. Tolik policajtù jsme v akci nevidìli. Najednou jeden policajt hvízdnul na píš»alku a všechny uniformy padly k zemi. Zaèala kolem nás projí¾dìt kolona vládních vozidel. Pochopili jsme.
V Jaltì jsme byli ubytování v kempu pro cizince „Poljana skazok“. Krása! Byla jsem nadšená. Mìli jsme svou chatku. Vzápìtí jsem hledala spoleèné WC. Kupodivu èisté, ale turecké. Stoupla jsem si na šlapky a podøepla jsem. Pøed oèima mi vyvstal koš s upotøebenými papíry. Co dìlat, jiný kraj, jiný mrav. Neprozøetelnì jsem spláchla. Vtom se vyvalily vlny zdola a zaplavily moje bílé pono¾ky. Otevøela jsem pusu a zírala. V šoku jsem došla do naší chatky a beze slova jsem sáhla po láhvi vodky. Jak ji k smrti nesnáším, upila jsem a ještì jednou a dál. Man¾el jen zíral a já jsem se zaèala hystericky smát. A smála jsem se a smála, a¾ jsem zaèala plakat. A plakala jsem a plakala.
Jalta, ráj horolezcù, jsme si doma pøeèetli na prospektu, proto jsme vezli s sebou horolezeckou výzbroj, ale jen pro výsmìch. Nikam do hor nás nepustili. A vyøízení povolení by trvalo týdny. Striktnì nás odbyli, ¾e je to beznadìjné.
Plá¾ nám byla pøidìlena u hotelu Jalta, kam místní nesmìli. I jídlo jsme si tam mohli kupovat. Naší kulináøskou specialitou bylo: „My pajïom za blinami“. Na to padlo celé odpoledne. Museli jsme vystát frontu, ne¾ otevøou. ®idle u stolkù obsadili jen ti, na které se dostalo. Zaèali jsme èekat. Nemìlo cenu se dívat na hodinky. Èekali jsme na objednávku. Všichni na bliny. Pøišla dáma s bloèkem a ka¾dého se zeptala, co si pøeje. U ka¾dého si zapsala: bliny. Potom odešla. Nìkdo další pøišel kasírovat. Zase vìènost. Kdy¾ u¾ jsme si mysleli, ¾e na nás zapomnìli, zaèali servírovat. Pøesto¾e mìl ka¾dý u¾ po chuti, zaèali jsme jíst. Ka¾dý svou omeletu s medem. Ale kupodivu ani po tøiceti letech jsem na ni nezapomnìla.
V pøístavu bylo ¾ivo. V tr¾nici prodávali vepøové hlavy. Èerné, jak jim opálili chlupy. Fronta postupovala rychle. Ka¾dou pùlku zabalili do novin a hodili kupujícímu do tašky. Jinde skládali z vozu kuøata s trèícími drápy. Pøešla jsem k moøi.
Velké lodì pøiplouvaly a námoønici v bílých uniformách je kotvili a pøebíhali po palubách. Lodì vonìly dálkami. Lidé na molu se zastavovali a vzhlí¾eli k nim, jako k nìkomu, kdo jim nabízí lepší ¾ivot.
Na lavièce ve stínu palmy u¾ smíøený veterán ovìšený øády u¾dibuje svou skývu suchého chleba. Loï kotví v pøístavu. Pøivezla z dálky vzpomínky z války. Ne pro mne, ale pro dva mu¾e v parku, kteøí tu zaoceánskou bárku kotvili svýma oèimatady u mola. Jeden mìl prsten s antracitem a zlato v kravatì, sedìl pohnutì a nemluvil. Druhý ulamoval suchý krajíc chleba, sousta polykal, té¾ nic neøíkal. V kabátku mìl sotva rubl, zøejmì zhubl pod tíhou metálù v nìkolika øadách, váleèných køí¾ù na stu¾kách, rezignací v dìravých pono¾kách.
Zlatý prsten vstal, nashledanou dal v nìmèinì a míøil jako generál, co nevyhrál k hotelu pro cizince. Váleèný hrdina hlavou pokýval, za bílou mizející lodí se zadíval, zatímco si obezøetnì svou skývu chleba pohlídal.
A zaoceánská loï se k tomu rozhøešení druhé svìtové války zdálky otoèila zády.
Asociací vidím smìjící se mladíky na lodi k Vlaštovèímu hnízdu, jak si hladovì utrhávají z jednoho bochníku chleba. Vlaštovèí hnízdo dal postavit nìmecký ropný magnát, baron von Steingel pro svoji milenku v roce 1912. A odkud ¾e je ten turista v slamáku se zlatým prstenem? Na které ¾e stál stranì fronty? Jistì ne na té vítìzné. Jistì ne. A bývalý carský Livadijský palác, v nìm¾ se konala Jaltská konference? Øekli, ¾e jej nemáme v programu.
Na zpáteèní cestì jsme se v Záporo¾í špatnì zorientovali. Tenkrát jsem nemìla ani tušení, ¾e v Záporo¾í vznikla obøí pøehrada a hydroelektrárna Dnìproges. Do Charkova vedly dvì soubì¾né silnice. Jednou jsme se vydali. Druhá dvì auta se nám ztratila. Po pár kilometrech nás zastavila kolona aut s houkaèkami. Museli jsme k výslechu. Mezitím, co jsme pøicházeli k budovì, policajt vyzval pendrekem náhodného chodce, aby se k nám pøipojil. Mu¾ ani necekl a kmital za námi.
Výslech byl nepøíjemný. Jen si pamatuji, ¾e je zajímalo, kde a proè se man¾el nauèil tak dobøe rusky. Náhodný chodec byl svìdek. Listiny podepsal, ani¾ by je èetl. Byla jsem pøesvìdèena, ¾e kdyby podepisoval gulag nebo trest smrti, nezaváhal by.
Od té doby jsme si u¾ dávali dobrý pozor, kde projí¾díme kolem betonových GAЙ, kolem dalekohledù namíøených na naše auto. Jeli jsme podle pøedpisu, mlèeli jsme a jímal nás dìs.
Kdy¾ jsme pøejeli naše hranice, man¾el øekl: „Tak jsme si ráje horolezcù pìknì u¾ili. Musíme vymìnit tlumièe“.
A já na to: „Na prvním odpoèívadle zastav“.
Poslechl mì. Vystoupila jsem z auta, klekla si a vroucnì políbila svou zemi.
Jalta - ráj turistù
