A ráno, jak povinnosti velely, jsme pøed devátou vyrazili spoleènì do práce. Mì Dana vysadila pøed hotelem a sama popojela, snad dvacet metrù, pøed prodejnu švýcarských suvenýrù. Obchùdek, kde pracovala, se honosil velkým nápisem: ROBERTS – EVROPSKÝ IMPORT A OBCHOD a pod tím další upozornìní o nabídce nealkoholických nápojù a zmrzliny. Další velký nápis informoval kolemjdoucí, ¾e je zde i lékárna. V samoobslu¾ných regálech zde byla rozmístìna všehochu», kde si snad ka¾dý mohl nìco vybrat. Od švýcarských znaèkových náramkových hodinek, pøes nabídku asi padesáti druhù “kukaèek”, nìkolika druhù souprav na pøípravu fondue, rùzné figurky, podobající se našim Krakonošùm, Mikulášùm a myslivcùm, dosahující nìkdy i výšky tøíletého dítìte. Další úsek byl zaplnìn nespoèitatelným mno¾stvím drobných upomínkových pøedmìtù, vlajkami a znaky jednotlivých regionù švýcarského státu, nabídkou èokolád, keramiky a gratulací. Specialitou majitele pak byly ruènì vyšívané krojové blùzièky. Stojí za zmínku, ¾e z èeských bavlnek je vyšívala dìvèata v Maïarsku.
Zadní èást prodejny pak tvoøila lékárna a malý koutek s obèerstvením. Zde jsem èasto sedával u kávy, nebo zmrzlinového poháru, pozoroval pracovní vytí¾ení všech, vèetnì majitele, a èekal po ranní slu¾bì na sestru. Zde se nìkdy i dvakrát dennì scházela “smetánka” mìsteèka New Glarus. U pøedního stolku sedávaly normální mìstské “drbny”. Druhý stolek patøil místnímu øediteli banky, mìstskému advokátovi a pøedsedovi “Výboru pro zlepšení ¾ivotního prostøedí”. Tøetí stùl si nárokoval obchodník s realitami a ostatní vá¾ení podnikatelé. Jak za starých èasù – jak to známe z amerických kovbojek. Mìl jsem tím mo¾nost blí¾e se seznámit nejen s nimi, ale také hlavnì s vlastníkem firmy “Roberts” a s jeho velmi pøíjemnou ¾enou. Na pokecání se sestrou moc èasu nebylo. Stále se v krojovaném úboru toèila kolem zákazníkù, doporuèovala jim atraktivní zbo¾í a ve finále pak u pokladny provádìla vyúètování. Mnì tìchto nìkolik návštìv pak doplòovalo celkový obraz, který jsem si vytváøel o Americe.
Všichni mìli stále profesionální úsmìv na tváøi a nedokázal je vyvést z míry ani takový návštìvník, který se doslova prohrabával veškerou nabídkou, nechal si všechno vysvìtlit, nìkdy i vyzkoušet a nakonec nic nekoupil. Obvykle pak sestra ke mnì pøistoupila, a aby to pøímo nevyzaøovalo z její tváøe, mezi zuby procedila: “Do pr… do prkýnka, bohu¾el se mi nepodaøilo mu nìco vnutit. Nevadí, on se vrátí.” Mìla pravdu. Vìtšina turistù si prohlédla další obchody mìsteèka a vracela se k Robertovi.
Mì v práci oèekával David. Jistì ji¾ ètenáø postøehl, ¾e se v mém vyprávìní objevují dva Davidové. Jeden byl mým synovcem a druhý mým kolegou z hotelu. Oba byli asi stejnì staøí, stejnì fajn, ale nenalezl jsem pro nì ¾ádné specifické pojmenování, èím bych je pro ètenáøe mohl rozlišit. Mùj pracovní stùl, který byl pøi mém pøíchodu v nìkolika minutách zaplnìn stejnì jako ka¾dý den asi sto kilogramy surovin ke zpracování, byl u¾ po jedenácté hodinì vzornì uklizen.
“Davide, a co dál?”
“Budu dnes na zítra dìlat pórkovou polévku, prosím oèistit a nakrájet pórek. Asi polovinu dvacetilitrového hrnce,” s prosebným výrazem v oèích, jako kdyby se na mnì dopouštìl nìjaké køivdy, mì David po¾ádal o další práci. Proto¾e jsem se u¾ dávno rozhodl, ¾e si budu hledat cestièky, jak jim zde všem pøedvedu èeskou kuchyni, osmìlil jsem se: “Davide. Já tu polévku uvaøím sám – udìlám ji jako u nás.”
“Okey. Zaèni pracovat.” Odpovìï byla struèná, ale jasná. Mìl jsem takovou radost, ¾e jsem si ani neuvìdomoval, jaký je to rozdíl uvaøit doma dva litry a zde se vypoøádat s dvacetilitrovým hrncem polévky. Šlo to perfektnì. David z povzdálí kontroloval, zda se mùj postup nevymyká pøíliš jeho receptuøe. A proto¾e byl naprosto odlišný, nechal loupání brambor, kterých se ujal místo mne, a zaèal “mi koukat do ruky”. Vyptávat se nemohl, proto¾e bych mu to anglicky stejnì nevysvìtlil a v nìmèinì nebyl tolik zbìhlý. Jeho skrytì zoufalý pohled byl celkem oprávnìný. Musel si pøi sledování mého postupu v duchu nadávat, proto¾e by ho v pøípadì neúspìchu èekala finanèní úhrada za vyhozené suroviny. Byl jsem si toho vìdom, a tak jsem se ho sna¾il alespoò trochu utìšit: “Nemám problém, bude to O.K., neboj se.”
V èem tedy spoèíval rozdíl ve výrobním postupu, který ho tolik zarmucoval? Oni vaøili pórek s další zeleninou: jemnì sekaný øapíkový celer, trochu mrkve, trochu zelených paprik, cibule, rajèata a èesnek. Kdy¾ byl pórek mìkký, polévku dochutili a zahustili bramborovou kaší. Já si nejdøíve z bešamelu uvaøil krém, který jsem ochutil, pøidal trochu kuøecího práškového bujonu a muškátu, rozøedil smetanou, zjemnil máslem a pak nasypal syrový pórek a nechal chvíli pøejít varem, aby zùstal chøupavý. Dílo se povedlo a David záøil jako sluníèko. Toto byl ten pravý moment, který prorazil ty dlouhé hodiny mlèení, kdy jsme si oba mysleli, ¾e spolu nemù¾eme hovoøit pro jazykové zábrany. Dùvod spoèíval zøejmì v ostychu, proto¾e od této chvíle byl tím nejupovídanìjším nejzvìdavìjším kolegou. Kdykoliv jsme se sešli na slu¾bì, v¾dy mì dùkladnì vyzpovídal z mých zá¾itkù za uplynulé dny.
Nemohu nevzpomenout ještì jeden dovìtek k za¾itému stylu vaøení v americké kuchyni. Pórkovou polévkou byl David nadšen. Celý mùj postup bedlivì sledoval a øíkal, ¾e se tìší, a¾ pøíštì uvaøí “èeskou” polévku on. Stalo se tak v mé nepøítomnosti asi po deseti dnech a hned se mi musel pochlubit. “Davide, je moc dobrá. Necítím tam ani celer, ani rajèata. Pórek je chøupavý a krém má správnou konzistenci. Ale… ty jsi tam pøidal zase bramborovou kaši!” Sklopil zrak a jako prvòáèek provinile pøiznal: “Dal, D¾aný, ale jen malounko.” A mezi jeho rozevøeným palcem a ukazováèkem vznikla asi dvoucentimetrová mezera.
Dnešní den mi krásnì ubìhl a z hotelu jsem zamíøil k Danì do práce, abych se pochlubil. Usadil jsem se do “obèerstvovacího koutku”, popíjel kávu a znovu si vybavoval celý ten postup pøi výrobì polévky. Stále jsem si nedokázal srovnat v hlavì, jak se mi mohlo podaøit v tom velkém mno¾ství trefit správnou hustotu a celkovou kvalitu. Asi nìjací skøítkové mi museli napovídat. A David, který mì za uplynulý mìsíc poznal jako dnes u¾ zkušeného pøípraváøe a doplòovaèe surovin, musel ¾asnout, kdy¾ pøed ním za necelou pùlhodinku stál velký hrnec hotové kvalitní polévky. I kdy¾ jsem se v nìkolika pøíštích dnech dozvídal o pøekvapeních, které jsem všem v hotelu udìlal, nikdy jsem se u¾ k uvaøení další polévky nenabízel. Asi proto, ¾e jsem mìl mo¾ná oprávnìné obavy, abych si tuto dobrou reputaci nepokazil.
Ani jsem pøi tom rozjímání nepostøehl, ¾e mi obsluhující dìvèe dolévá poslední zbytek “teplé èerné vody z konvice”. “Tak se to tìm Amerièanùm povedlo,” v duchu jsem uva¾oval, “pøece jen mì zlomili na konzumaci filtrované kávy.” Èeskému “turku” jsem zùstával doma vìrný, ale postupnì jsem si opravdu zvykal na celodenní popíjení èerné cezené, kterou jsem tolik v poèátku odsuzoval.
Na kafíèku v Americe (15)