Jsi dobrej a mù¾eš u¾ vyøizovat telefony!
Pøišel 28.srpen. V tento den se na obrazovkách objevilo nepøíjemné zpravodajství – hurikán “BONNIEE”, jeho¾ sledování zaplnilo vìtšinu èasu zpravodajských relací a který se velice rychle blí¾il k bøehùm Kalifornie. Pøitom, nìkolik stovek mil východním smìrem se ji¾ vytváøel další, pojmenovaný “DANIELLE”.
“Je to hrozný, brácho. Nechtìla bych takovou pohromu nikdy za¾ít.” Tak nìjak zaèínaly naše debaty se sestrou pøi sledování pøímých reportá¾í z posti¾ených oblastí.
“Podívej, ti reportéøi. Budou na tom pobøe¾í stát do poslední mo¾né chvíle, aby nám všem mohli poskytnout ty nejèerstvìjší zábìry. Riskujou pøece své ¾ivoty – no to je daný asi povoláním.”
Zpravodajství bylo opravdu velmi dramatické. Tisíce a tisíce lidí opouštìly s tím nejnutnìjším své domovy, aby si chránili to nejcennìjší – vlastní ¾ivoty. V reportá¾ích kromì zábìrù na devastaci krajiny a budov byly i takové, kdy neznámý obèan stál po pás ve vodì v telefonní budce kymácející se vìtrem a se slzami v oèích prosil rodinu, aby nejnutnìjší nalo¾ili do auta a urychlenì odjeli do vnitrozemí. Co se stalo s ním, jsme se u¾ nedozvìdìli.
“Co myslíš, ¾e se stane, a¾ se vše pøe¾ene? Opìt se všichni vrátí do svého rodného kraje a zase v tìsné blízkosti moøe postaví nová, ve stejném stylu, pøevá¾nì z umìlých hmot, svá trvalá sídla. Já na svou povahu bych se sem u¾ nikdy nevracela. Tak, Honzo, vypni televizi a pojï mi pomoci s veèeøí, a» dnes opìt nìèím pøekvapíme Tondu.”
Dana se pustila do bramboraèky a já si pøipravil vše potøebné na cmundu. Celkové menu pak doplnilo pivo a káva. Po veèeøi zavládla spokojenost a opìt, po nìkolika dnech, se na terásce poøádal debatní krou¾ek.
“Ptal jsi se na pøíjmy Amerièanù. Tì¾ko ti mohu zodpovìdnì sdìlit nìjaké cifry. Není to zde jako v Èesku. Nikdo si nedovolí zeptat se tì, kolik bereš v práci, co sis poøídil nového, za kolik dìlá man¾elka a z èeho sis našetøil na dovolenou. To prostì k povaze tìchto lidí nepatøí. Mohu ti ale øíci, ¾e nejvìtší pøíjmy, nìkolikanásobnì pøesahující pøíjem prezidenta USA, mají v souèasné dobì právníci.” Do debaty se s jedním pøíkladem zapojila Dana. “Jó, teï si vzpomínám na jednu reportá¾ z televize, kdy zákaznice si v McDonaldu koupila kávu a pøi neopatrné manipulaci v autì se polila a opaøila. Ihned najala právníka a ten jí vysoudil odškodnìní ve výši dvì stì tisíc dolarù. Taky u¾ dnes nedostaneš v ,,mekáèi,, vøelý nápoj a navíc je na ka¾dém teplém nápoji víèko s upozornìním – pozor, horké. Nebo jiný pøípad. Bude se ti zdát neuvìøitelný. Všeobecný lékaø omarodil a naordinoval si léky. Bohu¾el špatné a jeho choroba se podstatnì zhoršila. Kdy¾ se uzdravil, navštívil jej právník a nabídl se, ¾e mu vysoudí tolik penìz, ¾e nebude muset do konce ¾ivota dìlat. Taky u¾ dnes lékaøskou praxi neprovozuje. Za poškození na zdraví mu byl vyplacen obrovský obnos a za špatné stanovení diagnózy mu byl odebrán lékaøský diplom. A co myslíš, která nákladová polo¾ka pro majitele restaurace je nejvìtší? Je jasný, ¾e je tím pojištìní proti ¾alobì osob, které zkonzumují vìtší mno¾ství alkoholu a cestou domù zaviní nehodu. Ihned shánìjí dobrého právníka a ob¾alován je majitel, který za podání alkoholu nese nejvìtší vinu.”
Tìch pøíkladù za ten veèer bylo mnoho. Pøipadal jsem si jako “Alenka v øíši divù”. Tak to je ta demokracie!?
“Jo, abych nezapomnìla, brácho. Na posteli máš dopis od Ilèi, vyzvedla jsem jej dnes na poštì.” A byl definitivní konec dalším diskusím. Zùstala za mnou jen ¾havá èára, probìhl jsem koupelnou a ponoøil se prostøednictvím dopisu do vzpomínek na domov.
Ráno jsem opìt osiøel. Tonda tentokráte odletìl na montá¾ na nìkolik dní, a¾ do nedìle veèer, a Dana pøed odchodem do práce mì staèila jenom napojit mou oblíbenou drogou – tureckou kávou.
“Dìlej si tu, co chceš. V pìt jsem doma.” Rozlouèení bylo neobvykle krátké. Já si trochu pøile¾el po tom krásném dopisu, kterému jsem se ještì ráno v myšlenkách oddával. Co mù¾u dìlat? Vaøit není komu, trávník mám posekaný, dopis jsem napsal vèera, s Michalem jsme si pokecali pøes e-mail pøedevèírem a na návštìvu nemám ke komu. Chvíli jsem pøepínal kanály na televizi, chvíli sledoval na sousedním høišti trénink dìtí v americkém fotbalu a pak si sedl s pivem pøed domek na lavièku a pozoroval, zda se v té “mrtvé” ulici nìco neodehraje. Kromì popeláøù a nìkolika aut, která kolem projela, – nic. Ale zaujala mì ta lavièka, na které jsem si hovìl. Byla hodnì stará a jistì mnoho pamatovala. Sedátko bylo tvarované do mírného oblouku a opìradlo slo¾eno z ozdobnì vysoustruhovaných latìk. Barva nesla známky èastého pou¾ívání a sem tam ještì v náznacích vystupovaly na povrch ruènì kreslené ornamenty.
“Jak to, ¾e jsem si jí ještì nevšiml?” – Èastokrát jsem si byl sám sobì posluchaèem. – “Ta by si jistì zaslou¾ila renovaci. A Dana pøece øíkala, abych si zde dìlal, co chci.” Okam¾itì jsem se odebral do gará¾e, abych provìøil Tondovi tu obrovskou skøíò plnou rùzného náøadí, zda by zde nebylo nìco pou¾itelného pro obroušení a celkové o¾ivení této staro¾itnosti. Ocelový bøit a kousek smirku pro zaèátek staèily. Otevøel jsem gará¾ová vrata, abych nedìlal nepoøádek pøed vchodem, a zaèal, nejprve ze spodní èásti, odstraòovat starý lak. Kdy¾ u¾ jsem byl plnì zabrán do práce, najednou jako bych nìkde z povzdálí slyšel hlas své ¾eny: “No jo, je jako dítì, dejte mu hraèku a máte od nìj na celý den pokoj. Kdyby ses radìji uèil angliètinu. Nìco na tom pokazíš a nebudeš to mít z èeho zaplatit.” Asi mì tato slova musela napadnout, proto¾e kdyby zde teï byla, pøesnì tak by mì okøikovala. “Neboj, mamèo,” v duchu jsem jí odpovídal, “vím, co dìlám a aglicky u¾ se také trochu domluvím.” Z tohoto rozjímání mì vyrušil telefon. “Mám jej zvednout, nebo nemám? Nìco u¾ snad doká¾u odpovìdìt. Urèitì umím øíci, ¾e jsem bratr Dany a ¾e je v práci.” Ještì jednou jsem si tyto fráze zopakoval a zvedl sluchátko: “Helou, maj nejm is D¾aný. Ajem brùdr Daniela…”
“Nech toho, tady je Dana. Myslela jsem si, ¾e to vùbec nezvedneš. Ale jsi dobrej a mù¾eš u¾ vyøizovat telefony. Volám ti proto, ¾e se ozval David. Od pondìlí nastupuje do práce v Kenoshy, tam, co jsem mu shánìla ten pronájem. Dnes veèer pøijede k nám a ty se doma urèitì nudíš, tak mu prosím uvaø nìjakou dobrotu. Dík a v pìt na vidìnou.”
O pøekvapení tady opravdu není nouze. Tak rychle vše uklidit, umýt a pustit se do vaøení. Znamenalo to nejdøíve projít velký mrazák, lednici a malý mrazák, posbírat suroviny a vymyslet jídlo. Vìdìl jsem, ¾e David miluje knedlíky a omáèky. Kuøecí prsa na paprice, pokud se povedou, nebude to mít chybu. Kdy¾ se Dana vrátila, byla veèeøe hotová. Chybìlo to nejdùle¾itìjší – houskové knedlíky. Nenašel jsem doma ¾ádné dro¾dí a snaha pøekvapit sestru, ¾e jsem si dokázal poradit i bez ní, mi prostì nevyšla. V obchodì, kam jsem si odskoèil, jsem dro¾dí nenašel a vysvìtlit prodavaèce, co potøebuji, se mi nepodaøilo.
“Bráško, dro¾dí je tady, mezi koøením, v tìchto malých sáèkách. Pochopitelnì sušené. Ale byla bych ráda, kdybys s knedlíky poèkal na Davida. On velice rád vaøí, hlavnì èeská jídla, a jistì pøivítá ten tvùj zpùsob vaøení knedlíkù v ubrousku.”
V pùl desáté, kdy u¾ jsme èekali, ¾e ka¾dou chvíli vstoupí do dveøí, se rozeznìl telefon.
“Ahoj, Davide… teprve vyjí¾díš? Mù¾eme èekat nejdøíve pøed pùlnocí? A strejda na tebe èeká, ¾e spolu uvaøíte knedlíky… Dobøe, dnes dokonèí veèeøi sám a uvaøíte si je spoleènì tøeba v nedìli, O.K.? … Voní to tu po celém bytì, nech se pøekvapit. Ahoj a jeï opatrnì.”
Z knedlíkù, u¾ za hodinu rozlo¾ených na talíøi, stoupala pára. Dana udìlala tentokráte bílou kávu, sedli jsme pøed televizi a nestaèili jsme ani naladit kloudný program, kdy¾ se najednou tiše otevøely dveøe – vstoupil David. Pøi našem objímání jsem za zády slyšel: “Øíkala jsem ti, ¾e máš jet pomalu. Ale to je, jako kdy¾ hrách na stìnu házíš. Ty mámu vùbec nebereš vá¾nì, dokud se nìco nestane.”
“Maminka… ne… maminko, prosím, nezlob se na mne, já u¾ nikdy nebudu takové provadìt. A mám ten… no jak se to dobøe øekne… ten obrovský hlad.” Byla to èeština, trochu zastøená angliètinou, ale srozumitelná a pro mì v jeho podání hlavnì velice pøekvapující.
David, tøicetiletý mu¾, ale hubeòourek po tátovi, se narodil sestøe hned po emigraci do USA. Má však v sobì od narození nìjak zakódovaný silný vztah k rodné vlasti rodièù. A navíc se mu podaøilo pøed pìti lety ¾ít slu¾ebnì nejdøíve rok na Slovensku a pak rok v Praze. Zde se u¾ jen zdokonalil v èeské kuchyni, proto¾e základy mìl z domova, perfektnì se nauèil èeskému i slovenskému jazyku a pár mìsícù pøed odjezdem se v Brnì seznámil se svou budoucí ¾enou – Danou. Musel jsem si pøi jejich pozdìjší návštìvì najít rozdíl v pojmenování mé sestry a ¾eny mého synovce. Sestra tedy zùstala Danou a Davidovu ¾enu jsem si pøekøtil na Danèu.
Ne¾ nás Dana vyhnala do postele, musel mi David alespoò pøi jídle odpovìdìt na pár zvídavých otázek.
“No, umím èesky… moje ¾ena také mluví dobøe èesky, my doma musíme spolu mluvit jenom èesky. Danèa umí také dobøe anglicky. U¾ tady bydlí dva roky… no a v práci musí mluvit anglicky. No, dìlá u jedné firmy zástupce manager… rozumíš tomu? Jak se to poví u vás… mami, øekni to ty. Ano zástup za vedoucího v prodejnì.”
Ještì mi v rychlosti sdìlil, ¾e bìhem víkendu musí sehnat nìjaký byt v Kenoshy, v pondìlí tam u¾ má zajištìné místo jako vedoucí prodejny sportovního obleèení a asi za ètrnáct dní sem, do Wiskonsinu, vše pøestìhují. Danèa si musí v Michiganu do té doby poradit sama.
“Tak, pánové, nechte pro dnešek povídání, budete mít na sebe ještì dost èasu. Davide, ty si pøines z auta nafukovací matraci, deku ti dám a usteleš si tady v obýváku. O koupelnu a záchod se podìlíš se strejdou, O.K.?”
