Na kafíèku v Americe (3) Ahoj, Johnny! Jak se máš?
Jeden z mých “zlozvykù”, ranní káva, byl kladnì vyøešen. Horší to bylo s kouøením a pivem. “Tak v tìchto neøestech tì, brácho, finanènì podporovat nebudu.”
A¾ kdy¾ se vrátil druhý den Tonda ze slu¾ební cesty, byl i takovýto zdánlivì neøešitelný problém za¾ehnán. Zavázal jsem se, ¾e po celou dobu pobytu budu peèovat o trávník celého pozemku, na kterém stál pronajatý domek. Tím pøevezmu švagrovy povinnosti na sebe a za pravidelné sekání pak obdr¾ím peníze, o které jim majitel sni¾oval nájemné. Tím bylo vyøešené mé “kapesné”. Já pak k naší dohodì pøidal ještì slib, ¾e po dobu mého pobytu zpestøím jejich èesko – americkou stravu obèasným pøekvapením a uvaøím pro nì kdysi oblíbená èeská jídla, na která si vzpomenou.
Dana je dobrá kuchaøka. Ovládá dokonale americkou kuchyni a umí mnoho èeských jídel, která se v mládí nauèila od naší babièky a maminky. Kdy¾ však zjistila, ¾e vaøení je mým tøicetiletým koníèkem, chtìla se zdokonalit i v receptech, které perfektnì ovládala, a Antonín s pøibývajícími dny mého pobytu vzpomínal a vymýšlel stále nová jídla, která mu pøipomínala kuchyò zase jeho matky.
Ta celodenní atmosféra, která se mezi námi bìhem tìch tøí mìsícù vytváøela, nás vzájemnì uspokojovala a vylouèila, by» jenom v náznacích, nìjaký projev nesnášenlivosti, nebo, jak se lidovì øíká, “lezení si na nervy”. Já se u nich cítil jako doma, díky podmínkám, které mnì po celou dobu pobytu vytváøeli, a oni, prostøednictvím jídel, které jsem obèas pøipravil, se mohli alespoò na chvíli ve snech pøenést o tøicet let zpìt, mezi své nejbli¾ší.
Po snídani se pomalu zaèal naplòovat program, který pro první dny má sestra peèlivì pøipravila.
“Teï zajdeme do hotelu za majitelem, který se jmenuje Hans. Seznámí tì s provozem a se vším, co si pøedstavuje on pod pojmem “research”.
“Ano, tvùj rozkaz je mi naplnìním mého pøání,” vypadlo ze mì, ani¾ bych tušil, co vše mì bude bìhem tìch tøí mìsícù èekat.
Tìch 500 metrù k hotelu jsme absolvovali autem. Nejen však dnes, ale ka¾dé ráno, kdy¾ jsem odcházel do práce, mì sestra odvá¾ela jako školáka, za kterého cítila zodpovìdnost. A kdykoliv jsem se vracel pìšky, tøeba i pozdì veèer, nikdy nezapomnìla podotknout:
“Proè nezavoláš, víš, ¾e bych pro tebe ráda zajela.”
Pøivítání s Hansem bylo velmi srdeèné. Pøipadal jsem si okam¾itì, jako bychom byli staøí pøátelé, kteøí se u¾ dlouho nevidìli. Provedl nás hotelem, kde bylo pouze pìt pokojù, zato však velký restauraèní komplex. V suterénu pizzeria (40 míst k sezení), v pøízemí bar (60 míst), recepce, dva velké lokály po sto místech (v jednom taneèní parket), prosklená terasa s dvanácti stoly a salonek pro uzavøenou spoleènost, kam se pohodlnì vešlo k slavnostní tabuli nejménì tøicet osob.
“Tak jestli se dennì všechno naplní, no potìš pámbu. To bude makaèka.” A pøedstavte si, ¾e skoro dennì bylo plno. Zázemí, tím se rozumí skladové prostory, sklepy, chladicí a mrazicí boxy, bylo veliké a dostaèující. Nejmenší místnosti, kdy¾ pominu toalety, byly kuchyò a stejnì veliká umyvárka.
“®e by tady, v této malé kuchyòce byli schopni odvaøit dennì 200 nebo i 300 obìdù a veèeøí… Urèitì je odnìkud dová¾ejí a zde pouze expedují.” Tak nìjak jsem si v duchu uva¾oval. Opak však byl pravdou, jak jsem pozdìji zjistil. Nejen ¾e se zde staèilo ve dvou kuchaøích na smìnu vše uvaøit pro všechny hosty v restauraci, ale vyváøela se zde jídla pro rùzná “party”, která se témìø dennì konala u zákazníkù v blízkém okolí. Takovéto hostiny v pøírodì nebo v najatých sálech se pak pøipravovaly pro 30 a nìkdy i 300 osob.
“Zde bude tvùj pracovní stùl,” zastavili jsme se v kuchyni a Hans mì zaèal seznamovat konkrétnì s prostøedím, kde jsem se mìl uèit jejich kuchaøskému umìní. Nejvìtší stùl v kuchyni, celý v nerezu, byl umístìn pod velkým oknem. Nebylo to vlastnì okno, spíše výkladní skøíò, umo¾òující kolemjdoucím nahlédnout do hotelové kuchynì.
“No, nazdar! Teï budu pod dùkladnou kontrolou všech hostù zdejší restaurace.” Další z mnoha pøekvapení, která se na mì od prvního dne neustále øítila. A Dana tlumoèila dál: “Kuchaøské obleèení si vybereš v šatnì, dostaneš najíst, s nápoji (pouze nealko) se obslou¾íš sám, a pokud kouøíš, musíš si to nechat na doma. Budeš pracovat tøi dny od rána od devíti hodin a tøi dny odpoledne od tøech hodin. Kdykoliv se budeš cítit unaven, nebo se ti u¾ nebude chtít pracovat, øekneš mi a pøestaneš. Jsem rád, ¾e jsi mezi námi. Mù¾eš zítra nastoupit? Tak dobøe, v devìt hodin ráno tì pøedstavím zamìstnancùm.”
A ne¾ jsem se ze všeho vzpamatoval, stáli jsme se sestrou pøed autem. Hans – jak mnì byl pøedstaven majitel hotelu, byl statný mu¾, vyšší postavy, s trvalým úsmìvem ve tváøi, s pøíjemným hlasem a uhlazeným vystupováním.
To krátké vzájemné pøedstavování i s prohlídkou hotelu, které netrvalo více jak tøicet minut, mohlo na ètenáøe zapùsobit, tak jak jsem jej popsal, velmi chladnì. Ve skuteènosti ve mnì zanechal pocit srdeèného a pøátelského vztahu, který se postupnì bìhem mého pobytu neustále prohluboval. Tento první osobní kontakt s obèanem USA mnì pøipomnìl tu pøíjemnou atmosféru na letišti v New Yorku. Ano, je to takové zvláštní fluidum, které ze zdejších lidí vyzaøuje. A» to byli v pozdìjší dobì mí kolegové z práce èi místní faráø, lékaø, poštmistr, øeditel školy nebo obèané mìsteèka New Glarus, s kterými jsem se postupnì seznamoval, – všichni mìli jedno spoleèné: navenek a v osobních kontaktech byli velice pøátelští, stále usmìvaví, nevtíraví a pùsobili na mì, coby na Evropana, velice spokojenì. Neza¾il jsem za celé tøi mìsíce nikde, a» v práci, èi v obchodì nebo na ulici èi na návštìvách ¾ádné pohoršení nad druhým, ¾ádnou roztr¾ku, ¾ádný projev emocí. A proto¾e se takto chovali všichni, se kterými jsem se setkával, mohu si udìlat pouze jeden jediný závìr: lidé ¾ijící v USA, pokud mají práci a jsou zdraví, jsou spokojení a doká¾í svou dobrou náladu vyzaøovat, šíøit, pøenášet na druhé, a tím vytváøet kolem sebe tu zvláštní pohodu. Mají jistì mnoho svých osobních problémù a starostí, s kterými se musí v rodinì vypoøádat. Nikdy je však veøejnì neventilují, a jakmile se dostanou do denního kolobìhu ¾ivota, pohltí je ta pøíjemná atmosféra a nálalada spoluobèanù a dá jim, alespoò nakrátko, zapomenout na vlastní problémy.
“Ahoj, Johnny! Jak se máš?” “Ahoj, Charli, dík dobøe, a ty, jak jsi se vyspal?” “Výbornì, dìkuji.” Tak nìjak vypadá ranní pozdrav – a i kdy¾ se vyspal špatnì, nepøizná ani pøi náhodném setkání svému kamarádovi. A¾ se mi nìkdy zastesklo po našem typickém “stojí to za …”. Nikdy mì však po celou dobu pobytu, ani v duchu, takováto odpovìï nenapadla – prostì v té atmosféøe pohody se v mozku ani obdobná rèení vùbec nevybaví.
