Grébovka
Jsem v Praze a pøemýšlela jsem, kam na procházku. A kam jinam ne¾ do parku. Našla jsem si na internetu Havlíèkovy sady. Pùjdu od Botièe, ale kamarádka mì pøesvìdèila, ¾e to není ¾ádný park na rovinì, ¾e bude nejlepší zaèít nahoøe a scházet dolù. Nastoupily jsme do tramvaje a jely pøes Mírák k zastávce Jana Masaryka. Doèetla jsem se, ¾e Jan Masaryk tento park miloval, rád v nìm odpoèíval, nebo» v nìm nacházel nejvíce klidu.
Vstoupily jsme do zahrady vchodem od Vinohrad a hned jsme se musely zastavit, abychom obdivovaly umìlou jeskyni Grottu. Umìlou krápníkovou jeskyni obklopenou skalkami. Posadily jsme se na lavièku, abychom si tu krásu vychutnaly a ten neskuteèný pohádkový obraz byl nahoøe zakonèen souèasnou realitou, øadou obytných domù z ulice. Jeden vjem neruší druhý, naopak vytváøejí spolu harmonii. Èlovìk se musí zadívat, aby poznal pøedìl.
Se stavbou se zaèalo v roce 1871, hned jak Moritz Gröbe jako ètyøicetiletý, pozemek o rozloze 11 hektarù na Královských Vinohradech sva¾ující se k Botièi, zakoupil.
Moritz Gröbe, rodák ze Saska, pøišel do Èech za prací. Jako mladý byl zamìstnán u Vojtìcha Lanny. U firmy zamìøené na stavbu mostù, lodní dopravu a budování ¾eleznièních tratí. Zaèínal v Èeských Budìjovicích a skonèil jako spoleèník firmy Lanna a Schebek. Získal velký majetek, proto si mohl dovolit tak rozlehlý areál zakoupit a vybudovat na nìm monumentální vilu, luxusnì zaøízenou, své letní sídlo s výhledem na údolí Botièe. Vyu¾il zeminu z budujícího se vinohradského tunelu pro úpravu své èásti zahrady. Celý areál – Gröbeho novorenesanèní vila, Pavilon, Grotta, usedlosti Horní a Dolní Landhauska a vinice s Vinièním altánem hovoøily o jeho dobrém vkusu, plnému pracovním nasazení a vytrvalosti dovést své pøedstavy ke zdárnému cíli. Zahradní areál nebyl tehdy veøejnosti pøístupný. Poøádaly se zde slavnosti a bály jen pro známé. Gröbe a jeho man¾elka Marie roz. Miechura mìli syna a tøi dcery. Deset let po zahájení prací ochrnul po mrtvici a byl odkázán na pojízdné køeslo. Zemøel v roce 1891 ve vìku 62 let, tøi roky po dokonèení prací.
Od jeskynì jsme se rozhodly, kterou cestou pùjdeme dolù. Cesty upravené, pøírodní povlovné schodištì èlenìné koøeny nám nepøipadalo nikterak strmé, nebránilo nám v prohlídce parku. Posléze jsme se posadily na lavièku a nechaly se ukolébávat tou krásou a léèivým tichem. Cestou jsme potkávaly usmìvavé tváøe a obèas prohodily pár slov. Pøi procházce jsme se zastavovaly, panorama mìsta slunce zlatilo, a¾ posléze jsme zakotvily ve døevìném Vinièním altánu. Usadili jsme se u proslunìného stoleèku a objednaly si kávu a rù¾ové polosladké víno ze zdejší vinice. Vinice pokrývala stráò pod námi sva¾ující se k øece. Teï na poèátku jara jen berlièky pro holé kmínky. Dosud neopeøené. Protìjší stráò, to byla v plném slunci naše Praha.
Dopily jsme kávu, vychutnaly si vínko a pomalu se spokojeností v duši opouštìli Gröbeho sen – Havlíèkovy sady.
