Na Veselém kopci Blí¾í se Velikonoce a Veselý kopec na Vysoèinì se pøipravuje na bohatou návštìvnost. Kdysi v nedávné dobì se pár nadšencù rozhodlo vytvoøit na pomezí ®elezných hor a ®ïárských vrchù skanzen. Stavby sem byly pøevezeny z okolních vesnic. Chaloupky roubené, v nich¾ se v tomto chudém kraji ¾ilo do poloviny 20. století. Kdy¾ návštìvník do nìkteré vstoupí, obdivuje malý prostor, bytelný skrovný nábytek, miniaturní okénka, zdá se mu to kouzelné, ale nedovede si pøedstavit, ¾e by v tom bydlel.
Takovou myšlenku si nikdo nepøipouští. Jen pomalu jde a tu si povšimne hned u cesty zvonièky. Nìkdo si u ní nechá udìlat snímek a jde dál. Jednoho zaujme holubník, jiného vèelín èi hospodáøská zvíøata. Další zùstane na chvíli stát okouzlen malebností tohoto kraje, tìch upravených chaloupek jako z pohádky. Všichni prochází po cestièkách od jedné zajímavosti ke druhé a obdivují volnì rozptýlené stavby, jako špýchar, haltýø, bìlidlo, sušky na ovoce, varnu na povidla. Do vìtšiny z nich vstupují, nìkde musí sklonit hlavu, a kde je roztopená pec a peèou se v ní makové buchty nebo jiné dobroty té doby jako bramborové placièky, kostrbáèe, neváhají a ochutnávají. Ka¾dý z nich sejde dolù, nemine vodní obilný mlýn. Ten milují nejvíce dìti, kdy¾ se spustí proud vody na mlýnské kolo. A nìkdy se kolem potuluje i vodník. A u malé lou¾e spíš ne¾ u jezírka kluci poš»uchují ¾áby. Kolem pospíchá bystrý potùèek mezi vrbièkami a kmeny olší. Také je mo¾no zhlédnout tradièní výrobu malovaných vajíèek, jak se øíká kraslic.
Na Veselém kopci jsem byla nìkolikrát. V prodejnì upomínkových pøedmìtù je co obdivovat. V hostinci U KOVÁØE MATÌJE jsem si dala nìco na zub a vstøebávala jsem tu atmosféru venkova mého mládí. Tìch pracovitých drobných rolníkù, ve skuteènosti chudých lidí, kteøí neznali nic jiného ne¾ svou døinu. Jako ka¾dý jiný i já jsem zavítala do statku s krásným modrým prùèelím. Pøeèetla jsem si, ¾e ho sem pøevezli z Mokré Lhoty u Nových Hradù. Klenutý vjezd má široká dubová vrata, která jsou pro dnešek otevøená. Obytná èást je stavìná jako mùj rodný dùm z opuky. Vešla jsem dovnitø a dýchlo na mì mé dìtství. Bytelný stùl, postel, kachlová kamna. Moc jsem se tu nerozhlí¾ela. Všechen tento prostý nábytek mi pøipomínal domácí práce. Na stole se jedlo, dìlaly buchty, zabíjaèka, ¾ehlilo, dralo peøí, u stolu se zašívalo, psaly úkoly, navlékalo babièce do jehly. Na stole nebyl nikdy ubrus, zato se jeho deska drhla rej¾ákem. Na lavici u kamen se vaøilo. Kynulo tam tìsto, mylo se tam nádobí. Podlaha byla prkenná, k ní¾ ka¾dý týden v sobotu musely zaklenout dìti a vydrhnout ji rej¾ákem. Ka¾dá jsme mìla svùj díl.
Sotva jsem vyšla ze dveøí na dvùr, uvidìla jsem pod pøístìnkem slo¾ené hospodáøské náøadí. Ta samá sekaèka, co mìl tatínek, stála naproti mnì. Na sekaèce byla dvì sedadla. Jedno pro koèího a druhé vyšší pro toho, kdo dìlal obilné hrsti. Já jsem od dvanácti let sedala na tom ni¾ším sedadle a dr¾ela v obou rukou opratì, øídila tak konì. Náruèní musel jít na kopyto od neposeèeného obilí. Tatínek dìlal hrsti, aby mìly ¾enské usnadnìnou práci, na konì se nedíval, ale kdy¾ ten se ¾dibíèek uhnul, hned mì otec napomenul.
Tak takové bylo mé dìtství. Na prvním místì povinnost. A ty primitivní podmínky. Jako nejvìtší vymo¾enost svého ¾ivota jsem pokládala, kdy¾ jsem ve tøiceti letech mìla koupelnu a v ní teplou vodu, která se nemusela ohøívat v hrncích na kamnech. O ústøedním topení a automatické praèce ani nemluvím. A proto, kdy¾ jsem nyní vycházela ze skanzenu Na Veselém kopci, jsem dìkovala bohu, ¾e takovýto nápad zalo¾ení muzea pod širým nebem, uskupení starého zpùsobu ¾ivota, byl uskuteènìn. Lidé si tak uvìdomí, jaký pokrok jejich úsilí bìhem posledních sta let dosáhlo a ¾e je tøeba si toho pova¾ovat a být za nìj vdìèní.
