Pohlazení jara
Do prvního jarního dne zbývaly pouhé dva dny, ale sluníèko se zøejmì nemohlo doèkat a u¾ zaèalo jarnì høát. Zaparkovala jsem auto ve ®ïírci nad Doubravou a vyšláply jsme si s kamarádkou po cyklistické stezce vedle hlavní silnice do Krucemburku. Tam jsme odboèily na Staré Ransko. Krajina kolem ještì spala, stromùm nevyrašil jediný lísteèek a vesnice kolem mìly oèi dokoøán. Tím je mínìno, ¾e se mohou okna domù dívat do krajiny møí¾ovím stromù, ne¾ je haluze opeøí. Èistá voda potùèkù bublala v korýtkách, nestínìná stromoøadími, pohrávající si støíbrem paprskù na svých vlnkách, unášených do dáli. Zastavily jsme se u Ranského rybníka. Voda zpod ledového pøíkrovu se z nìj valila o pøekot. Bublala a zpívala. Ve vesnici jsme odboèily a soubì¾nì s øekou Doubravou jsme šlapaly filigránskou alejí k lesklé ploše Poboèenského rybníka. Jeho hladina byla pokryta ledem. Na kamenité hrázi sedìli milenci, vypadali, jako by chytali ryby. Lidé, které jsme potkávali, nás zdravili, míjely nás celé rodinky cyklistù a u rybníka stála øada aut. Chvílemi jsme se zastavovaly, abychom vstøebávaly tichou krajinu pøedjaøí. Trávu dosud døímající pod suchým listím, louky poseté mno¾stvím krtincù. Obèas pøeletìlo nad námi švitoøení prvních poslù jara.
Jako do chrámu jsme vstoupily do lesa. Cesta nebyla opuštìná, kráèely jsme takøka v prùvodu a potkávalo nás bezpoèet výletníkù. Dospìlí, dìti na kolech i v koèárcích, psíèci na vodítkách, miláèci všech plemen, od starých rozvá¾ných kmetù po krásné bišonky a¾ k malièkým kolibøíkùm cupitajícím v pletených kabátcích nebo nesených v kapsièce nìkterým páníèkem. Hodnì tìch mladších milovníkù pøírody nás pøedbíhalo. Ka¾dý se s ka¾dým zdravil a nikdo se nikoho na nic neptal. Všichni jsme mìli jediný cíl. Bledule. Ten bílý koberec v stínu lesa, který je rozprostøen jen krátkou chvíli a který je k neuvìøení.
Ka¾dý, kdo pøišel do tìch míst, se zastavil. Bledule kvetly po obou stranách cesty, hlavièky pokornì sklonìné. Kdekdo vytáhl z kapsy fo»ák a nemusel ani vybírat zábìr. A» se podíval kamkoliv, všude bylo bílo. Nìkteøí se ani neodvá¾ili sestoupit z cesty, aby je nepošlapali. Nikdo do jejich krásy nevstupoval, ka¾dý si tu neposkvrnìnou nevinnost nabíral do srdce. Kdo jednou pøišel a spatøil tu bohem danou pøírodu, se sem ka¾dý rok vrátí. Aby znovu obdivoval pøekrásné bílé zvoneèky lemované ¾lutými cípky. Bílé plástve bledulí pod kmeny stromù. Ka¾dý se pøišel poklonit té jedineèné nádheøe pøírody, tomu pohlazení jara. A ty nevinné kvítky zpùsobovaly, ¾e se lidé naladili na jinou strunu, ¾e se na sebe usmívali, zdravili se, jako by vstoupili do posvátného chrámu, do svìta mimo realitu.
A já jsem stála opodál, ne¾ poøídím pár snímkù, a pozorovala jsem ten zázrak promìny bo¾ího odpoledne. Pøi té pøíle¾itosti jsem si vzpomnìla na svá mladá léta v Praze. Také jsem byla jednou z tìch, která si kupovala kytièku bledulí na ulici. A teï jsem najednou nechápala ty babky, které se kdesi u Prahy vøítily do lesa mezi tu krásu a trhaly ji a trhaly. Likvidovaly semínka pro rozmno¾ování. Plenily pro pár korun. Kdyby si tady teï, co tu stojíme, nìkdo dovolil utrhnout by» jeden jediný kvìt, tak se domnívám, ¾e by mu ostatní utrhli hlavu.
Doufám, ¾e se nedoèkám toho, ¾e tu místní pøi vstupu do lesa udìlají závoru a budou vybírat vstupné. Ale v naší spoleènosti je všechno mo¾né.
Pohlazení jara