Paní Schmausová je skvìlá vypravìèka, ¾ije v domì, z nìho¾ kdy¾ se rozhlédnete do kraje, hned víte, proè ji to po ¾ivotní etapì v daleké cizinì táhlo zpátky domù. Pøi rozhovoru s ní jsem si znovu ovìøila, ¾e lidé, kteøí by mohli být na své úspìchy pyšní, zùstávají vìtšinou skromní a pokud mohou jakkoli pomoci druhým, udìlají to… Taková je i pravnuèka našeho slavného vìdce, Františka Køi¾íka. Rozhovor vyšel v týdeníku Naše rodina (www.nase-rodina.cz)
Akademická malíøka Helena Schmausová-Shoonerová:
Pradìdeèek Køi¾ík mì houpával na kolenou…
„®ivot ¾ijeme ka¾dý sám za sebe, a» u¾ pocházíme z jakékoliv rodiny,“ øíká „ale naší povinností je nedìlat pøedkùm ostudu.“ Sedíme v Bechyni na terase domu, je tu nádherný výhled na údolí Lu¾nice, na slavný obloukový most, bechyòský zámek i klášter. A má první otázka je jasná…
Jaká je historie této pøekrásné vily?
Mùj dìdeèek Schmaus ji v roce 1923 koupil od bechyòského soudního rady, kterému tu zemøela ¾ena, a chtìl se odstìhovat. Byla postavena v roce 1918 a i díky své poloze patøí k nejkrásnìjším v Bechyni. Dìdeèek byl diplomatem, ministerským radou ve Vídni a vilu koupil po svém návratu do Èech. Nechal ji rozšíøit o knihovnu, dokoupil pozemky, s pomocí architekta Jana Kotìry byly vytvoøeny visuté zahrady. Busta Františka Køi¾íka, která je podle pamìtníkù jeho nejzdaøilejším portrétem, dala vile jméno – dodnes se jí øíká Køi¾íkova vila. Vytvoøila ji jeho dcera Rù¾ena, vynikající sochaøka, ¾aèka profesora Drahoòovského. Pradìdeèek Køi¾ík ve stáøí pobýval støídavì zde, u dcery Anny, a ve stádleckém zámeèku u svého syna Jana.
Nemìli rodièe strach, ¾e jim bude vila po Únoru zabavena a budou ji muset opustit?
Kdy¾ v padesátých letech moje babièka Anna zemøela, tatínek se obával, ¾e o vilu pøijdeme. Proto ji nabídl do pronájmu Svazu hudebních skladatelù, kteøí ji vyu¾ívali k rekreaci. My jsme potom obývali zahradní domek. Ale proto¾e mezi hudebníky mìl tatínek spoustu pøátel a známých, bylo u nás poøád veselo. Do vily jsme se vrátili po pìtatøiceti letech.
Kdy jste se sem poprvé dostala vy?
Rodièe mì sem vozívali odmalinka a trávila jsem tu i ka¾dé prázdniny. Na své dìtství v Bechyni mám ty nejkrásnìjší vzpomínky. Ve válce jsem tu dokonce zaèala chodit do první tøídy, proto¾e v Plzni, kde mìl tatínek továrnu na výrobu pryskyøice na sudy v plzeòském pivovaru, bylo nebezpeèno. Rodièe mì i mou sestru „uklidili“ sem. Tady jsem v patnácti letech zaèala chodit do keramické školy, ale proto¾e jsem byla dcera fabrikanta, nebylo mi umo¾nìno ji dokonèit. Pøed prací ve výrobì mì zachránil pan øeditel Petrù, dìdeèek bývalého ministra Kalouska. Mohla jsem nastoupit do technické keramické školy v Karlových Varech. Odmaturovala jsem jen tak tak, a pokraèovala ve studiu na Vysoké škole umìleckoprùmyslové v Praze.
Mìla jste s maturitou potí¾e?
Technické pøedmìty mi nešly – nerozumìla jsem jim, nebavily mì, skoro jsem propadla. Tady jsem geny po pradìdeèkovi nezdìdila. Ale mo¾ná, kdyby byl na¾ivu, ¾e by mi pomohl, mému tatínkovi fyziku vysvìtlil prý dokonale. Vím z vyprávìní, ¾e byl velmi laskavý a hodný. Mám na nìj jen mlhavé vzpomínky, nebyly mi ještì ani ètyøi roky, kdy¾ umøel. Na jedné z dochovaných fotografií mì chová v náruèi.
Pøijali vás na UMPRUM – bylo vaše výtvarné nadání zøetelné u¾ v dìtství?
Nijak zvláš». ®e bych nìkde zalezla a celý den si malovala, to vùbec. Bavila mì spousta vìcí, ale nièemu jsem se nevìnovala do hloubky. Angliètina, klavír, balet, tenis - k tomu mì maminka vedla, ale byla to katastrofa. Jak mì nìkdo do nìèeho nutil, ihned mì to pøestalo bavit. Byla jsem od malièka individualistka, chtìla jsem všechno dìlat po svém. Hodnì jsem èetla, kdy¾ jsem si ve dvanácti letech zlomila nohu, stihla jsem za dobu rekonvalescence pøeèíst sebrané spisy Jiráska, Zeyera a Dumase. Vzpomínám, ¾e mým prvním „umìleckým poèinem“ v dìtství bylo nìkolik pohádek, které jsem vymyslela. Ta úplnì první se jmenovala Sysel šmelináø a vytiskli ji dokonce v Kvìtech. Tu další mi ale vrátili, co¾ mùj dìdeèek okomentoval slovy: Holka, holka, z tebe bude druhá Bo¾ena Nìmcová, taky zemøeš hlady… Mìla jste nìjaké vzory?
Do bechyòské vily pøicházelo mnoho zajímavých lidí, známých mých rodièù, hlavnì z umìleckého svìta. Oba rodièe milovali hudbu, tatínek byl jedním ze zakladatelù Plzeòského smyècového kvarteta, spolu s ním i Bedøich Macenauer, otec Emmy Srncové. Navštìvoval nás Viktor Stretti, jeden z nejvìtších èeských grafikù a malíøù, byl tu i Rafael Kubelík, Jaroslav Je¾ek, Jiøí Voskovec a velmi èasto tatínkùv nejlepší pøítel Jan Werich. Jeho dcera Jana – o tøi roky starší ne¾ já – se u nás po návratu z Ameriky zdokonalovala v èeštinì. Hrávala si se mnou a mými kamarády na zahradì, uèila nás všelijaké lumpárny, a to se nám líbilo. Mým velkým kamarádem z dìtství byl Karel Paar, dnes velkopøevor øádu maltézských rytíøù a jeho sestøièka Eleonora z bechyòského zámku. Z babièèina vyprávìní vím, ¾e se na poèátku 20. století do naší širší rodiny pøivdala i slavná wagnerovská operní diva Helena Wilbrunn-Schmaus, primadona vídeòské i berlínské opery.
Èemu jste se vìnovala po dokonèení studia?
Díky profesoru Nušlovi, který mì u¾ bìhem studia vozil s sebou na výtvarné rady do jabloneckých skláren, mì zlákaly šperky. Kdy¾ jsem dokonèila školu, zaèala jsem v Jablonci pracovat – navrhovala jsem náhrdelníky, bi¾uterii. Byla jsem tam dva roky a potom jsem zkusila šperky sama vyrábìt. Celá rodina se divila, jak mì ty „korálky“ u¾iví. Maminka si pøála, abych se co nejdøív vdala, nejradìji za spoøádaného katolíka, a mìla spoustu dìtí…tak to jsem jí nesplnila.
A pak u¾ pøišly první úspìchy…
Pro výstavu Expo 67 v Montrealu jsem vyrobila kolekci šperkù, které vzbudily velkou pozornost. Získala jsem díky tomu stipendium na ètyømìsíèní studijní pobyt v Paøí¾i, a pak u¾ následovaly výstavy ve Vídni, v Øímì, ve Stockholmu. V Øímì jsem se seznámila se svým budoucím man¾elem. Historik Vladimír Koudelka mì po¾ádal, zda bych jeho pøíteli, který ¾il v Øímì, nepomohla pøi jeho pracovní cestì do Èech. A tak jsem Huga poznala. Komunikovali jsme spolu italsky. Italština je krásný, libozvuèný jazyk, nauèila jsem se ji jako samouk.
Prozradíte nám nìco o svém man¾elovi?
Mùj mu¾ byl vìdec, Kanaïan s francouzskými koøeny. Zabýval se paleografií – zkoumal rukopisy 11. a 12. století, zejména díla Tomáše Akvinského. Spolu s našimi pøáteli jsme se smáli, ¾e tak dlouho zkoumal staro¾itnosti, a¾ si jednu vzal. V dobì svatby mi bylo tøicet let. Pracoval v Itálii, v Commisione leonina (èesky Lví komise), která má název podle sv. Lva Velikého, pape¾e a uèitele církve, který ¾il v 5.století. Je to skupina vìdcù, organizovaná dominikány, která pøipravuje k vydání spisy Tomáše Akvinského. V r. 1971 se vrátil zpìt do Kanady a zaèal pøenášet na montrealské univerzitì, kde byl jmenován titulárním profesorem. Odjela jsem s ním. Brzy se nám narodila dcera Anna Karolina, od malièka jí všichni øíkáme Nanynka. ®ije v Kanadì, umí bezvadnì èesky, je lékaøkou. Já jsem se po man¾elovì smrti v roce 1990 vrátila domù – do bechyòské vily. Mìla jsem pocit, ¾e tady v Èechách ještì budu u¾iteèná. Nanynka sem odmalièka pravidelnì jezdí, má to tu ráda.
V Kanadì jste s tvorbou pøestala?
Na práci se šperky jsem podmínky nemìla, ale k umìní jsem se brzy vrátila. Man¾el mi koupil keramickou pec, zaèala jsem tvoøit plastiky, fajáns- jemnou keramiku podobnou porcelánu. Malovala jsem do glazury i pod glazuru. Inspirací se pro mì stala pøíroda, hlavnì zvíøata a pak také indiáni. S jejich ¾ivotem jsem se seznámila zblízka, kdy¾ se má kamarádka z dìtství za indiána provdala a pozvala mì k nim do rezervace. Oni vìøí v èistotu pøírody, v pøevtìlování lidské duše do zvíøat. Koupila jsem si kní¾ky, jejich pohádky a mýty mì velmi zaujaly, promítala jsem je do svých obrázkù.
Z kterého svého díla máte nejvìtší radost?
Neberu se tak vá¾nì, abych nad tím uva¾ovala, mám radost, kdy¾ se lidem mé práce líbí, kdy¾ je nìjak osloví. Ale kdybych mìla vybrat jednu vìc… V Montrealu v Oratoriu sv. Josefa, co¾ je po Bazilice sv. Petra ve Vatikánu druhá nejvìtší stavba tohoto typu na svìtì, mají mùj velký porcelánový betlém, který tam reprezentuje Èeskou republiku. Celkem vystavují kolem sto padesáti betlémù z celého svìta, je to nejvìtší sbírka v S Americe. Jsem ráda, ¾e po mnì v Kanadì nìco zùstalo. A pyšný byl i mùj man¾el, kdy¾ byl betlém zakoupen a instalován, sedl si na ¾idlièku poblí¾ a pozoroval, jak se lidé zastavují, co si povídají, jak se jim to líbí. Radost mám i z plastiky sv. Františka, která zdobí opuštìnou niku na bechyòských schodech. Vytvoøila jsem ji na popud Jana Kaèera, který byl mým spolu¾ákem na keramické škole v Bechyni. Pøivezla jste si z Kanady nìjaké zvyky, recepty?
I tady v Èechách slavím Den díkuvzdání – je to vlastnì taková kanadská obdoba do¾ínek, podìkování za dary pøírody. V té dobì za mnou pøijí¾dìjí i mí kanadští pøátelé, zavzpomínáme, popovídáme si. A pøi té pøíle¾itosti servírujeme tzv. starosvìtskou šunku. Jako pøipomínku svého kanadského ¾ivota pravidelnì vaøím i fazole, jejich pøíprava patøí na pøední stránky vìtšiny kuchaøských kní¾ek v Kanadì.
Podaøilo se vám i „za velkou lou¾í“ proniknout do umìleckého svìta?
Mé práce reprezentovaly Kanadu na svìtové výstavì v Torontu, pøemýšlela jsem o tom, ¾e bych své obrázky s indiánskými motivy do Kanady odkázala. Mám jich dost, pøesto¾e indiáni se velmi neradi nechávají malovat, mají pocit, ¾e jim malíø krade jejich tváøe, jejich duše, jejich ¾ivot. Ve Winipegu otec Køivánek zalo¾il národní muzeum, tak mo¾ná tam. Mají tam u¾ vyšívaný èepec, který v Èechách nosívaly dámy ke kroji, objevila jsem ho u nás a muzeu vìnovala. Pøidali k nìmu ale nesprávný nápis: Èepec Køi¾íkovy babièky.
A co nìjaké èeské muzeum?
V Umìleckoprùmyslovém muzeu v Praze vystavují mou kolekci šperkù, projevili také zájem o mé fajánse, ráda jim je odká¾u. Prodáváte své obrazy?
Teï u¾ ne, od svých šedesáti jsem neprodala ani jediný. Pracuji pomalu, nezbyly by mi ¾ádné na výstavy. Pokud dám nìjaký obraz do aukce, výtì¾ek putuje na dobroèinné úèely. S charitou mám letité zkušenosti. V roce 1967 jsem byla v Øímì pøijata do tøetího øádu svatého Dominika a slíbila jsem pomoc potøebným. Zaèala jsem s krou¾kem kreslení v Jedlièkovì ústavu, pozdìji v Kanadì jsem pomáhala peèovat svým známým o jejich posti¾eného syna. Po návratu do Èech jsem zaèala hledat zpùsob, jak na charitu smysluplnì pøispívat.
A našla jste?
Ano, za vydatné pomoci kanadského velvyslanectví, které na naše projekty velkoryse pøispívá. Do dnešního dne to bylo více ne¾ tøi ètvrtì miliónu. Vìøím, ¾e se mi podaøí oslovit i právì pøicházejícího kanadského velvyslance pana Jelinka. Se svými kamarády z keramické školy vyrábíme takové keramické ptáèky, na které potom dìti podle své fantazie nìco namalují a prodáváme je na rùzných výstavách. Výtì¾ek putuje potøebným – zejména Psychiatrické dìtské nemocnici v Opaøanech nebo Domovu pro mentálnì posti¾ené v Písku.
Èemu se teï vìnujete?
Na pøíští rok chystám výstavu své tvorby, právì pod záštitou kanadského velvyslanectví. To bude ale a¾ za rok, teï jsem svùj elán a snad i organizaèní schopnosti zamìøila na snahu obnovit slavné bechyòské poutì a spoleèenská setkávání lidí vùbec. Pou» bývala velká událost, na kterou se celá Bechynì v¾dy peèlivì pøipravovala- karneval, slavnostní mše, prùvod, nádherná kvìtinová výzdoba. V minulých letech bohu¾el tradice upadaly v zapomnìní.
Myslíte, ¾e se to podaøí zmìnit?
Mám pocit, ¾e lidé se postupnì probouzejí z letargie, sna¾í se pomoci, pøilo¾it ruku k dílu a mám z toho radost. Je tøeba uvìdomit si svou dùstojnost, svou vlastní cenu. Umìt se radovat a nejen nadávat. Po návratu z Kanady jsem zaèala i s organizováním Mikulášù a velikonoèních setkání pro rodiny s dìtmi. U nás doma nebo na zahradì pøipravíme svaèinu, malé pohoštìní, rozdají se dáreèky, zpíváme si, hrajeme. Bývá tu i padesát lidí. A o to jde- u¾ít si to. To bylo i krédem mého pradìdeèka: „Mít radost z toho, co je.“
Eva Procházková
Foto autorka a soukromý archiv H. Schmausové-Shoonerové
Medailonek
Akademická malíøka Helena Schmausová-Shoonerová
Narodila se v Praze 12. bøezna 1938. Jejím pradìdeèkem byl slavný vynálezce František Køi¾ík. V roce 1965 ukonèila studia na pra¾ské UMPRUM a po vystudování se vìnovala šperkaøství. Její šperky vzbuzovaly velký zájem na výstavách v mnoha zemích svìta – v Kanadì, Francii, Itálii, Velké Británii, Švédsku. Se svým man¾elem Huguesem Shoonerem se odstìhovala do jeho bydlištì v Kanadì a ¾ila tam a¾ do jeho smrti v roce 1990. Poté se vrátila zpìt do Èech. V Kanadì tvoøila pøedevším plastiky, malbu do glazury a pod glazuru. Za své dílo získala mnohá ocenìní, její betlém je vystaven v Oratoriu sv. Josefa v Montrealu . Nyní ¾ije a pracuje v rodinné vile v Bechyni, intenzivnì se vìnuje charitativní práci. Paní Schmausová- Shoonerová je vdova, její dcera je lékaøkou a ¾ije v Kanadì.
František Køi¾ík, èeský elektrotechnik a vynálezce
Narodil se 8. 7. 1847 v Plánici u Klatov do velmi skromných pomìrù, zemøel 22. 1. 1941 ve Stádlci u Tábora, pohøben je na vyšehradském Slavínì. Významnì se podílel na rozvoji èeského elektrotechnického prùmyslu. Jeho prvním vynálezem bylo dálkové ovládání elektrického návìstidla, nejvýznamnìjším oblouková lampa se samoèinnou regulací. Vynalezl svìtelnou fontánu, která se stala velkou senzací, zdokonalil elektrickou tramvaj. Bìhem svého ¾ivota vybavil více ne¾ stovku èeských elektráren svým zaøízením. V letech 1902-3 zbudoval první elektrickou dráhu v Rakousku, vedla z Tábora do Bechynì. V roce 1905 byl jmenován císaøem Františkem I. èlenem Panské snìmovny, o rok pozdìji získal èestný doktorát technických vìd. Na jeho poèest je pojmenováno mnoho ulic v rùzných mìstech naší zemì i jedna ze stanic pra¾ského metra.
Nejstarší ¾ijící potomek
Pøesto¾e se z Køi¾íkových osmi dìtí dospìlosti do¾ily jen tøi, rodina je velmi rozvìtvená. V dalších generacích ¾ili a ¾ijí potomci, kteøí dosáhli úspìchù jak v oblasti vìdy, tak i umìní. Nejstarší z nich, dnes ji¾ 87 letý Ing. Èestmír Bárta, CSc, je pravnukem Františka Køi¾íka. Je odborníkem a vìdeckým pracovníkem, vìnuje se problematice optických krystalù a materiálového výzkumu kosmu. Je èlenem øady odborných komisí a dr¾itelem mnoha ocenìní. Napsal více ne¾ dvì stovky vìdeckých publikací. Další vìtev Køi¾íkových potomkù ¾ije v USA, pra-pra vnuk Kent Køi¾ik, jeho sestra Cathy a jejich dìti.
Èestmír Bárta v jednom svém dopise píše o svém pradìdeèkovi: „… František Køi¾ík svým ¾ivotem prokázal, ¾e pøi dostateèné hou¾evnatosti lze poctivou cestou i z poèáteèní naprosté nemajetnosti dosáhnout vysokých cílù i hmotných úspìchù a souèasnì vytvoøit podmínky pro povznesení své vlasti a zvýšení technické ¾ivotní úrovnì svých spoluobèanù…“
Z kanadských receptù Heleny Schmausové-Shoonerové
Starodávná šunka
Naøízneme kù¾i na šunce, do ní napícháme høebíèek. Rozmícháme anglickou hoøèici s javorovým sirupem, polijeme tímto nálevem šunku a peèeme.
Fazole na bùèku
Bílé fazole namoèíme do vody na 24 hodin, pøidáme l¾ièku sody, ve stejné vodì potom vaøíme 20 minut a opláchneme. Do hrnce dáme slaný vepøový bùèek, který si na tøi dny dopøedu nalo¾íme do slané vody- na 1 l vody 10 dkg soli. Pøidáme cibuli, melasu – mù¾eme ji nahradit surovým cukrem, dále saturejku, bobkový list a mù¾eme (ale nemusíme) pøidat rajský protlak. Zalijeme vodou, dáme do trouby, peèeme pøi 150° pøibli¾nì 4 hodiny. Bùèek se zcela rozpustí.
ní Schmausová je skvìlá vypravìèka, ¾ije v domì, z nìho¾ kdy¾ se rozhlédnete do kraje, hned víte, proè ji to po ¾ivotní etapì v daleké cizinì táhlo zpátky domù. Pøi rozhovoru s ní jsem si znovu ovìøila, ¾e lidé, kteøí by mohli být na své úspìchy pyšní, zùstávají vìtšinou skromní a pokud mohou jakkoli pomoci druhým, udìlají to… Taková je i pravnuèka našeho slavného vìdce, Františka Køi¾íka. Rozhovor vyšel v týdeníku Naše rodina (www.nase-rodina.cz)
Ve válce jsem tu dokonce zaèala chodit do první tøídy, proto¾e v Plzni, kde mìl tatínek továrnu na výrobu pryskyøice na sudy v plzeòském pivovaru, bylo nebezpeèno. Rodièe mì i mou sestru „uklidili“ sem. Tady jsem v patnácti letech zaèala chodit do keramické školy, ale proto¾e jsem byla dcera fabrikanta, nebylo mi umo¾nìno ji dokonèit. Pøed prací ve výrobì mì zachránil pan øeditel Petrù, dìdeèek bývalého ministra Kalouska. Mohla jsem nastoupit do technické keramické školy v Karlových Varech. Odmaturovala jsem jen tak tak, a pokraèovala ve studiu na Vysoké škole umìleckoprùmyslové v Praze.
