Troyes – Lili
Mìsteèko Troyes má mimoøádnì zachovalé historické centrum. Jeden hrázdìný dùm nalepený na druhý a v nich vklínìné kostely, témìø v ka¾dé ulici. Centrum omšelé, jako kdy¾ se octnete v šestnáctém èi sedmnáctém století. Ale patina tìch domù je zachována s rozmyslem a taktem vùèi historii. Ve skuteènosti, kdy¾ vejdete do kteréhokoliv domu, uvnitø je, dalo by se øíci, pøepych. Uvnitø jsou prostory moderní, vkusné, a» u¾ se jedná o restaurace nebo jiné veøejné prostory jako Art galerie. Nápaditá je i barevnost domù, zøejmì zachovalé pùvodní barvy, místy vyšisované, jak se o nì doká¾e postarat èas a poèasí.
Procházíte jednou ulicí, jinou a ka¾dou další a ka¾dá vám otevírá nové domy, zajímavé pohledy. Tak se rozhlí¾íte a vracíte nìkterými ulièkami a nemù¾ete se naba¾it tak nezvyklé architektury.
V úplnì uzounkých ulicích malièké stoleèky na kávièku, na odpoèinek, na pár slov s pøáteli, na vstøebávání atmosféry tak vzácného pro¾itku.
A pøi jedné takové procházce francouzským mìstem Troyes jsem u ramena Seiny spatøila nápadnì pùvabnou sochu mladé ¾eny. Sedìla na lavièce a oblièej jí clonil široký klobouk. Do oèí jí nebylo dost dobøe vidìt, ale celý jej zjev dával tušit jemnou oduševnìlou krásu. Prohlí¾ela jsem si ji a pomalu kolem ní procházela, abych vychutnala její pøítomnost ze všech stran.
Proè tu sedí tak osamìlá? Na koho èeká? Naè mù¾e myslet taková pùvabná mladá ¾ena? Je š»astná, ¾e má na koho èekat nebo má neklid v duši? Mo¾ná, ¾e nemá cíl, k nìmu¾ by se mohla upínat? Jedna otázka kopírovala druhou a na ¾ádnou jsem si nedávala odpovìï.
Mezitím jsem se stále sna¾ila hledat její oèi a vcítit se do její nálady. Kdy¾ se mi to nepodaøilo, sklonila jsem se, abych si pøeèetla název sochy a seznámila se, kdo je jejím autorem. Lili. Autor András Lapis. Maïarské jméno, napadlo mì, nic víc.
A vtom jsem si teprve povšimla, ¾e dr¾í v ruce knihu. A pøi soustøedìnìjším pohledu jsem pochopila, ¾e je to kniha o hrabatech z Champagne a ¾e mne ¾ena dokonce vyzývá, abych si k ní pøisedla.
Bylo by mi høíchem posadit se na lavièku vedle tak nádherné ¾eny a tak jsem postávala a kochala se umìním vidìt v ne¾ivé hmotì takovou krásu. A nakonec ji pøivést na svìt a navíc i o¾ivit.
Jak jsem tam tak nekoneènì dlouho postávala, zaèalo m¾ít, drobnì poprchávat, a¾ se rozpršelo. ®ena nereagovala, nerozevøela deštník, nemìla se k odchodu. Na rozdíl ode mne. Chtì nechtì jsme se rozlouèily.
Nevím, co ona, ale já jsem na ni nezapomnìla. Celou dlouhou cestu domù jsem ji mìla v mysli. Doma jsem vzala štìtec a ukládala v kontemplativní chvíli její jemný oblièej pod široký klobouk. Sotva se mi podaøilo vystihnout její myšlenky, oèi, vizá¾, ale klobouk, ten nápadný širák se podaøil jistì.