Malá øada zá¾itkù a pøíbìhù z Iráku skonèila. Ne, ¾e by nebylo u¾ o èem psát, zejména o mnoha historických a nesèetných památkách a zajímavostech, to jistì ano, ale to nebylo jeho úèelem. Pøesto chci ale na konec pøidat pár slov k osudu této zemì a jejího neš»astného lidu.
Mám na mysli souèasný stav po více ne¾ sedmi letech od pádu Hussainovy vlády. Zpoèátku, v prvních dnech a týdnech poté se zdálo, ¾e si koneènì oddechnou ti, které jeho re¾im likvidoval, vìznil, muèil, zabíjel, èi násilnì vyhnal z jejich rodné zemì. ®e si zalo¾í stát na základì spravedlivých zákonù a zásad rovnosti, svobody a tolerance ke všem etnickým slo¾kám obèanù a jejich nábo¾enského vyznání.
Vidìli jsme v televizních reportá¾ích svìta s nadšením porá¾ené diktátorovy obøí sochy a nièení pøipomínek patolízalského a servilního velebení jeho osoby. Ale také nevìøícnì hledìli na drancování jeho palácù a nièení toho, co mìlo zùstat k u¾itku nového státu a jeho lidu. Snad by se to dalo do jisté míry pøièítat jen revoluèní náladì a nenávisti lidí. Jakési pomstì, nebo sebeodškodnìní za léta útisku.
Takto u¾ se ovšem nedá omluvit vykradení bagdádského národního muzea, odkud zmizely tisíce neocenitelných artefaktù, a ponièení toho, co u¾ nebylo mo¾no odnést. Byla to opravdu unikátní sbírka historických dùkazù o lidech ¾ijících na tomto území u¾ po tisíce let. Mìl jsem to štìstí, ¾e jsme je navštívili nìkolikrát a v¾dy ¾asli a sklánìli se nad jejich duchem a umìním. To byly ale jen jedny z tìch prvních negativních jevù, ostatní pak následovaly témìø vzápìtí.
Pøednì se nevzdali pøíslušníci Republikánské gardy, elitní slo¾ky armády i dobrovolníkù oddaných stranì a Saddámovi. Zpoèátku, ne¾ se zorganizovali, byl klid ale u¾ zakrátko zaèaly desítky pøepadù amerických objektù, úøadù a dalších cílù nového státu, pøevá¾nì sebevra¾ednými atentátníky. Došlo sice k volbám, ale s útoky na volební místnosti, k atentátùm pøi náboru do policejního sboru a nové armády a nakonec i k útokùm na civilní cíle.
Americká armáda zemi dávno opustila, ale vra¾dí se dál. Teï u¾ je to obèanská, èi nábo¾enská válka, kdy proti sobì stojí menšina sunitù proti vìtšinì šíitské sekce islámu, podporovaná evidentnì z Iránu. A ovšem¾e došlo nedávno i na krvavý útok na jeden z mála køes»anských kostelù, stojící jen nìkolik set metrù od „našeho“ tehdejšího domu.
Tak¾e z krutého deštì velké války se irácký národ octl pod okapem války obèanské, zákeønìjší a o to horší, ¾e se mezi sebou zabíjejí jeho vlastní lidé. A jestli¾e americká okupace trvala tolik dlouhých let, jak dlouho asi potrvá toto hrùzné martyrium, kdy si nikdo není jist, zda se z nákupu na tr¾išti, ze zamìstnání, èi ze školy vrátí domù ¾iv a zdráv.
Za tìch pár let jsem poznal jak Araby, tak i Kurdy, oba hrdé a stateèné národy, mìl jsem je rád a vìøím v jejich svìtlou a š»astnìjší budoucnost. A doufám, ¾e brzy uznají, ¾e je nejvyšší èas, aby koneènì odlo¾ili zbranì, pøestalo zabíjení muslima muslimem a dohodli se, jak chtìjí ¾ít. A a» se rozhodnou jakkoli, pøeji jim, aby to bylo ve prospìch míru a úcty jednoho k druhému a v duchu Svatého Koránu.