Neviditelní tuneláøi
Krátce pøed odletem na poslední dovolenou si man¾elka pøipravovala do zavazadla i rùzné dárky, kterými chtìla doma potìšit rodinu. Pøitom se ukázalo, ¾e jejich pøevá¾ná èást byla skupenství textilního, a tedy povahy znaènì zlomyslné. Daly se sice slisovat pøíslušným tlakem na víko, ale obsah by po vybalení „vyzeral ako od »avy so¾uvaný“, jak se vyjádøil náš slovenský pøítel.
Proto Lenka usoudila, ¾e „je tøeba koupit vìtší kuføík“, a vybrala si novinku firmy Samsonite, pevný a lehký skoøepinový na koleèkách, a tìšila se, ¾e nebude pøeplnìný a odolá brutálnímu zacházení letištního personálu v Bagdádu i v Praze. On si vlastnì ten zdrobnìlý název nezaslou¾il, nebo» mìl rozmìry menšího loïáku, ale nebyla v nìm ¾ádná tlaèenice, a navíc se tím poèet zavazadel sní¾il na pouhé tøi kusy a ušetøila váha.
Tak jsme den pøed odletem to luxusní zavazadlo koneènì úspìšnì a šetrnì naplnili. Byli jsme ji¾ po veèeøi, já sedìl u televizoru a poslouchal zprávy, kdy¾ si Lenka ještì chtìla mezi mìkké textilie ulo¾it indickou sošku bohynì Kálí z voòavého santalového døeva. Koupila si ji hned po pøíletu od Peršana ve starém súku a povìsila do pøedsínì, kde tìch nìkolik let klidnì visela, ani¾ se jí kdokoliv dotkl. Slyšel jsem ji odcházet a po pár vteøinách její zdìšený výkøik.
Byl jsem u ní za tøi vteøiny, rychlostí, která by jistì pøekonala Owensùv, v té dobì poøád ještì platný svìtový rekord, a spatøil, jak nevìøícnì zírá na dlaò pravé ruky s nìkolika kousky prachu a tenké skoøepiny ze sošky, její¾ zbytek ve formì pilin poprášil dla¾dice podlahy.
„Podívej se, co se stalo! Jak je mo¾né, ¾e to døevo takhle zteøelo?“ zírala na mne se slzami v oèích „V¾dy» je tu takové sucho, celá léta na ni nikdo ani nesáhl a já ji mìla jako dárek pro Jiøinu!“.
Pohlédl jsem na zbytky toho artefaktu a pachatel mi byl hned jasný.
„Kdepak, Lenièko, nic nezteøelo, je to dílo termitù-všekazù. Podívej se na ty chodbièky nalepené na stìnu, to jsou jejich tunely, proto¾e nesnášejí svìtlo a jsou slepí. Se¾erou døevo tak dùkladnì a opatrnì, ¾e zanechají jen tenouèkou vrchní vrstvu, aby do nich neproniklo svìtlo. Napadený pøedmìt tak budí dojem, ¾e je celý, ovšem jen do doby, ne¾ se ho nìkdo dotkne, jak jsi to uèinila právì teï ty.“
„Proboha, co to tu ¾ije za tuneláøské šmejdy. U¾ se opravdu tìším, a¾ odtud vypadneme, ne¾ nìco se¾ere i nás, ale co já teï té Jiøinì dám?!“
„Neboj,“ obejmu ji a tìším, „letíš pøece a¾ zítra veèer, tak¾e tì ráno svezu do súku a tam si zase u Peršana nìco vybereš, víš pøece, co toho tam mají!“
Jak jsem slíbil, tak jsem uèinil. Nakonec jsme tam pobyli skoro hodinu a koupili nejen podobnou sošku, ale pro tchýni støíbrný šálek na èaj s ebenem oblo¾eným ouškem a pro jejího bratrance Jirku ještì jemenskou dýku s rukojetí z rohu nosoro¾ce. Stálo mne to sice majlant, ale Lenku jsem pøed cestou potìšil a usušil jí slzièky.
Kdy¾ jsme se po dovolené zase vrátili, zkontrolovala pozornì všechny døevìné vìci a našla jen jedinou další obì» všekazù, rámeèek malého obrázku Zlaté mešity a ten patøil do inventáøe pronajatého domu a nemìl cenu ani høebíèku, na nìm¾ visel.
Stejnì ale na ten zá¾itek s indickou bohyní nezapomnìla a doma pak ještì dlouho podezíravì kontrolovala všechny døevìné pøedmìty, které jsme si z Bagdádu dovezli, ne¾ se ujistila, ¾e v nich ¾ádní „tuneláøští šmejdi“ nejsou. Ti se v naší zemi objevili a¾ o skoro dvacet let pozdìji a nese¾rali jen døevo.