Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Irák, málem mùj osud (10)
 
Byrokracie na kvadrát
 
Myslel-li by si snad nìkdo, ¾e pøezamìstnanost vyluèuje byrokracii, nebo alespoò pøitáhne úøednímu šimlovi uzdu, moc by se mýlil! Vím, o èem mluvím, proto¾e jsem si tuto úøední metlu vychutnal mnohokrát, ale v následujícím pøípadì v míøe pøímo obludné.
 
Proto¾e jak my, tak i socialisticky diktátorský Irák mìl stejného Velkého Uèitele, bylo i v Saddámovì øíši tøeba mít na všechno povolení, potvrzení, ovìøení, doporuèení, èi souhlas mnohdy i nejvyšších úøadù. Na to se dá po urèité dobì zvyknout, nauèit se pøedpokládat co ta, èi ona instituce mù¾e po¾adovat, a osvojit si rùzné triky, jak leccos obejít v zákonných mezích.
 
Jen¾e to vy¾aduje mnohaleté zkušenosti a odvahu a je to obtí¾né i pro domorodce, nato¾ pro cizince, zejména je-li navíc ve všem odkázán na tlumoèníka. Úøad s nejhorší povìstí v tomto ohledu je irácká celní správa. Bìda tomu, kdo nìco posílá, èi veze pøes hranice, a to jak dovnitø, tak ven. A èeká-li ze zahranièí zásilku, a» se s ní pøedem rozlouèí, proto¾e buï dojde poškozená, zka¾ená, nebo vùbec. Proto¾e ale, jak známo, výjimka potvrzuje pravidlo, mù¾e se i stát, ¾e ji adresát v relativním poøádku obdr¾í.
 
Já zde chci ale popsat martyrium s náhradními díly pro naše terénní vozy. Nìkdy v èervnu roku 1977, tedy asi po pùl roce provozu, bylo potøeba nakoupit a dovézt nìkteré náhradní díly. Je zajímavé, ¾e s dovozem tìch patnácti Toyot byly obtí¾e v mezích bì¾ných celních obstrukcí, ale ty dvì bedny ¾eleza a skla mne stály nìkolik kýblù nervù a bezmála infarkt s pøíslušnými následky.
 
Náš zákazník, State Organization of Minerals, obstaral pøíslušná povolení a nezbytný „kitáb“, (dopis) pro celnici, a jednoho èasného rána jsem vyrazil na východ. Ještì ten den a následující dopoledne jsem mìl všechno v kufru svého auta. Krátce po obìdì v hotelu jsem opustil Kuwait City a kolem druhé hodiny dojel na hranici v Safwanu.
 
Tam u¾ ale stála dlouhá øada aut, co¾ mne dost roztrpèilo. Doufal jsem, ¾e to tu brzy vyøídím a stihnu být do tmy doma u veèeøe s man¾elkou, které jsem vezl, co si pøála koupit, a nìjaký dárek navíc. Šel jsem do kanceláøe ohlásit se, a kdy¾ jsem celníkovi podal svùj hnìdý pas, zeptal se: „Pane, co to znamená SPECIAL PASSPORT? To je nìco jako diplomatický pas?“
 
„Ej azizi“ („ano, pøíteli“), nechal jsem ho duchapøítomnì pøi tom, „je to obchodní diplomatický pas!“, doufaje, ¾e to pomù¾e k mému odbavení. A ono to opravdu vyšlo. Ten dobrý mu¾ bedny bezodkladnì zaplomboval a vrátil mi doklady se svým podpisem a razítkem. Podìkoval jsem a slíbil, ¾e zítra slo¾ím zbo¾í v bagdádském celním skladu k proclení.
“Ne ne, musíte je ulo¾it ještì dnes na Hlavní celnici v Basøe. Musejí být procleny tam!“ a dodal s úsmìvem „Ma sala´ama, azizi! („Na shledanou, pøíteli!“)“
 
Tu komplikaci jsem neèekal, ale pøesto ještì doufal, ¾e to stihnu. Jak dlouho mù¾e takové proclení trvat? Pár minut a pojedu dál. Vjel jsem do Basry a zeptal se prvního policajta, kde je tu Celní úøad. Nerozumìl anglicky a já zas jeho arabštinì. Naše diskuse, pozùstávající z gestikulace a znaènì hlasitých vìt v obou jazycích pøivábila jakéhosi dùstojného starce ve vyšívaném hávu a s vousem na loket. Oslovil nejdøíve  strá¾níka, pak mne, a kdy¾ se dovìdìl, co hledám, nabídl se, ¾e mne tam dovede. Pøisedl ke mì do vozu a po nìkolika  minutách u¾ jsme oba vystupovali pøed ký¾eným cílem.
 

Chtìl mi pomoci i na celnici, ale to u¾ jsem pokládal za zbyteèné, podìkoval mu a vstoupil do budovy s mosazným štítem a dvojjazyèným nápisem THE CUSTOM OFFICE IN BASRAH a doufal, ¾e odtud do pùl hodiny i s tìmi zatracenými kisnami zase vypadnu.
 
Ó, jak jsem se mýlil. Místo té ¾luté cedule tam mìlo být napsáno krví na fasádì: ZANECHTE VŠECH NADÌJÍ KDO VSTUPUJETE! Ano, jako pøed Dantovým peklem.
 
Kdy¾ jsem po chvíli hledání nalezl pøíslušnou kanceláø è. 3 s okénkem pro jednání, døepìli tam, opøeni o zeï, tøi mu¾i smutných tváøí. Za okénkem ale nikdo, ani v døepu, ani na døevìné ¾idli u stolu. Èekal jsem trpìlivì a ukáznìnì, ale kdy¾ se v kukani neobjevil ¾ádný pohyb ani po deseti minutách, zeptal jsem se té trojice, kde ten vašnosta, co na nìj všichni èekáme, je. Otázka sice zaznìla v jazyce anglickém, ale mohla být klidnì pronesena èesky. Nerozumìl nikdo, a¾ po zopakování mezinárodní posunèinou, pochopili a reagovali pøesnì, jak jsem èekal – pokrèili rameny a obrátili své zraky opìt odevzdanì na šedivou zeï. To tìm lidem moc závidím, ¾e je pøíroda vybavila vlastností umo¾òující jim tohle pøe¾ít. Je to stejný dar, jemu¾ se tìší pavouk v koutì, krokodýl v Zambezi, nebo rybáø v pramici pod Vyšehradem – bezmezný, stoický klid.
 
Právì kdy¾ jsem se pevnì rozhodl odjet a poslat sem k vyøízení druhý den George, rozsvítila se na stole za okénkem lampièka a na otáèivou ¾idli usedla košile mohutnì naditá pánem s knírem a  pøísnou tváøí. Pøirozenì jsem èekal, zalit potem a zlostí, a¾ na mne dojde øada a zvedne okno, pøed ním¾ u¾ stáli dva z toho trojlístku, ale trvalo mu ještì nìkolik minut. Kdy¾ tak koneènì uèinil, vyslechl od té dvojice jen pár slov, cukl s mlasknutím hlavou dozadu a ukázal prstem na mne.
 
To bylo to nejprotivnìjší gesto, které znám v této zemi nejdéle, znamenající kategorické NE! Pro mne však ale pøekvapivé a rozhodnì nadìjné. V tu chvíli se na mne obrátily dva smutné páry oèí a odevzdanì opìt pøidøeply na své místo u zdi. Vrátil jsem jim ten pohled s omluvným pokrèením ramen a nevìda, èemu za tu pøednost vdìèím (pozdìji mi George vysvìtlil, ¾e se ode mne pøedpokládal odpovídající bakšíš), pøistoupil jsem blí¾e a pøedlo¾il všechny dokumenty.
 
Celník se v nich chvíli pøehrabával, zeptal se mne, co v Iráku dìláme, a vyslovil své potìšením nad tím, ¾e jsme Èiky, Èeši. Pak znovu obracel list za listem, a kdy¾ se ode mne nedoèkal pøedpokládaného ani po pìti minutách, ukázal na jedno místo v dokladu:
„Tady musí být razítko a podpis mudíra (øeditele) Organization of Minerals, pak bude zbo¾í uvolnìno. Teï se ohlaste v našem skladu a slo¾te tam obì bedny!“
Marnì jsem argumentoval, ¾e cesta do Bagdádu a zpìt je zbyteèná, kdy¾ dovoz byl pøedem povolen všemi instancemi, varoval, ¾e tím mù¾e ohrozit státní zakázku, a znovu ¾ádal o souhlas s pøedáním beden a proclení v celním skladu v Bagdádu. Doèkal jsem se ale jen tého¾ gesta, jako ti dva pøede mnou a navíc s jednoslabièným „La!“ (ne!).

 
 
Shrábl jsem tedy tu hrst papírù prostrèených mi okénkem a k potìšení ostatních „stran“ to kolbištì s úøedním šimlem opustil. Vjel jsem do dvora a slo¾il tam proti potvrzení obì bedny, co¾ mne zdr¾elo skoro další hodinu. Skøípal jsem zuby, ale byl rád, ¾e jsem mohl vypadnout tak brzy a dojet domù ještì pøed pùlnocí. Nakonec jsem se z toho neúspìchu vyspal a hned ráno ¾ádal na SOM doplnìní dokladu. To mi ale bylo kategoricky odmítnuto s tím, ¾e doklad je dostaèující.
 
Intervenoval jsem osobnì u generálního øeditele a ¾ádal, aby to tedy na celnici do Basry zavolali, nebo mi to dali písemnì s sebou. To odmítl: „Úøedník na jeho úrovni má znát své povinnosti a já mu je nebudu pøipomínat. Vyøiïte mu to prosím!.“ Jakékoliv moje naléhání striktnì odmítl a byl jsem tam, kde pøedtím.
 
Druhý den ve ètyøi hodiny ráno jsme s Georgem vyjeli vstøíc slunci pøes Azizii, Kut, Abu Gharbi, Al Sharq, Amaru, Qualat Salih, Azir, Qurnu, Dair a Harthu do Basry, a u¾ ve ètvrt na dvanáct jsme se objevili pøed tím prokletým šaltrem è. 3. Do fronty se postavil George jako pátý, a proto¾e kult ohledu na zákazníky do této zemì ještì nedorazil, a tedy nikde ¾ádná lavièka, uvelebil jsem se na jakési staré zaprášené bednì opodál.
 
Musím øíct, ¾e jakkoliv jsem èekal, ¾e v tom dusnu strávíme nejménì dvì hodiny, doèkali jsme se brzo. První dva vypadli velice rychle, tøetí za deset minut a jen ten pøed námi se handrkoval s okénkem celou pùlhodinu ne¾ odešel a s ním, bohu¾el, i ten za oknem. Øada za námi mezitím vzrostla o dalších osm neš»astníkù, kdy¾ se koneènì celník vrátil a my mu pøednesli svùj problém. Byl to opìt jiný, zcela odlišný celník, tentokrát mladší, podstatnì hubenìjší a sympatické tváøe. Vìøil jsem, ¾e tentokrát máme štìstí, nechal jsem mluvit ®or¾íka a se zájmem poslouchal ten dialog.
 
Nerozumìl jsem ovšem ani slovu, ale sledoval jeho tón. Zpoèátku byl na obou stranách samý úsmìv a svìdèil spíše debatì o ¾enách nebo penìzích, co¾ jsou tam nejèastìjší témata mezi mu¾i, ale pozdìji se ukázala první gestikulace a zvýšená kadence slov a hlasitost. To u¾ jsem toho mìl dost, proto¾e ten mùj „sekretáø“, jak se sám George s oblibou nazýval, mìl snahu sám za mne jednat, místo aby prostì a jasnì tlumoèil. Zarazil jsem ho anglickým dotazem pøímo na celníka, aby mi øekl, jak situace vypadá, kdy nám bude zbo¾í vydáno.
 
Jen¾e se ukázalo, ¾e úøedník hlavního celního úøadu v hranièním mìstì Basøe tento cizí jazyk neovládá (!), a tak mi pøes George oznámil, ¾e ho nikdo nebude pouèovat o jeho povinnostech a prohlásil, ¾e jestli¾e SOM není ochoten po¾adované potvrzení vydat, musíme se obrátit na Ministerstvo obchodu, které to mù¾e uèinit také. Myslel jsem, ¾e je to nìjaký ¾ert a ¾e se snad nakonec zasmìje a odjedeme spokojenì domù, ale místo smíchu nastal pláè a skøípìní zubù (jen v mé duši, ovšem)!

 
 
„Proè mi to tedy ten váš kolega neøekl u¾ pøedevèírem“, øval jsem, „to máme jet pìt set  kilometrù do Bagdádu a znovu pìt set sem jen pro neochotu SOM a ledabylost jednoho vašeho celníka? Oznámím to na vašem Ministerstvu i zákazníkovi, aby vyvodili z takové byrokracie a pøípadného zdr¾ení vládního projektu dùsledky!“, uhodil jsem pìstí do stolu, a dodal, „Ma sala´ma, habibi! („Na shledanou, miláèku!“)“ Neèekal jsem, a¾ si vyslechne pøeklad, a vypadl na ulici. Kdy¾ se po chvíli objevil i George a v nedaleké restauraci jsme spoleènì poobìdvali a trochu jsem se uklidnil, vrátili jsme se domù.
 
Další den byl pátek, islámská nedìle a já si nedovedl pøedstavit, ¾e do té dálky pojedu znovu a ¾e to tam mù¾e dopadnout podobnì, pokud nìco neobìtujeme. Tak jsem poslal do Prahy šifrovanou zprávu s vylíèením potí¾í a po¾ádal o souhlas s úplatkem padesáti dinárù. Odpovìï došla podle oèekávání negativní s tím, abych zákazníka o korupci na celnici informoval a po¾adoval jeho zákrok. Bylo mi jasné, ¾e v takovém re¾imu, jaký vládne v Iráku, je taková kní¾ecí rada z evidentních dùvodù naprosto nepøijatelná a mohla by se nám vymstít. Naštìstí ale pøišla moje moudrá ¾ena Lenka s øešením, jak vlka nakrmit a pøitom mu kozu ani neukázat.
 
Tak¾e o dva dny pozdìji George skuteènì na Ministerstvu obchodu š»astnì vymohl podpis a razítko a mohli jsme si tìch dvakrát pìt set ètyøicet kilometrù znovu vychutnat. Kdy¾ se mne po cestì zeptal, zda Praha souhlasila s úplatkem, ukázal jsem mu mlèky balíèek v pøihrádce palubní desky. Zøejmì se mu ulevilo, proto¾e roztáhl pusu od ucha k uchu a zamnul si po semitsku ruce: „Mr. Topka, tentokrát za úspìch ruèím“!
 
„Okey, ®or¾í“, otoèil jsem k nìmu hlavu od volantu, „jestli¾e tentokrát opravdu uspìjeme, dostaneš toté¾ jako celník!“ Neøekl na to nic, ale koutkem oka jsem postøehl stejný pohyb jeho úst, i kdy¾ ne tak široký.
 
Po pøíjezdu na celnici jsme mìli štìstí. Pøed námi bylo sice asi pùl tuctu nìjakých trhovcù, ale kdy¾ George strèil hlavu do okénka spolu s mým balíèkem a nìco do nìho øekl, celník (ten z naší poslední návštìvy), odbyl rychle chlápka, co byl na øadì, sebral z pultu balíèek a vìnoval se jenom nám.
 
Dál u¾ pak jednal jen ®or¾ík. Všechno šlo jak na drátku, tak¾e jsme zaplatili 25 ID cla a za pùl hodiny jsme u¾ opouštìli  celnici s tìmi prokletými bednami v kufru smìr Bagdád. A kdy¾ jsem si pøedstavil reakci korumpovaného úøedníka po otevøení balíèku, pøitlaèil jsem nohu na akcelerátor tak, ¾e na tacháèi naskoèila za pár sekund stodvacítka. Jako úplatek mi toti¾ poslou¾ila ko¾ená náprsní taška s embosovaným jménem naší spoleènosti a arabským pøáním, aby nositeli  „…Alláh dal zdraví, štìstí a dlouhý ¾ivot.“
 
Georgovi jsem to ale neprozradil, poznal to sám, kdy¾ jsem o dva dny pozdìji pøedal, podle svého slibu, stejný dárek i jemu. Vzal  to s humorem (navíc byl køes»an), ale doporuèil mi, abych se napøíštì u¾ nepokoušel v Basøe nìco proclít. Naštìstí u¾ toho opravdu nebylo nikdy tøeba, a tak jsem si na celý ten byrokraticko-korupèní pøípad celá léta ani nevzpomnìl. To a¾ teï, coby vetchý staøec.
 

Irák, málem mùj osud - 1
Irák, málem mùj osud - 2
Irák, málem mùj osud - 3
Irák, málem mùj osud - 4
Irák, málem mùj osud - 5
Irák, málem mùj osud - 6
Irák, málem mùj osud - 7
Irák, málem mùj osud - 8
Irák, málem mùj osud - 9

 
Ludìk «opka

* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 30.08.2016  12:37
 Datum
Jméno
Téma
 30.08.  12:37 Von
 28.08.  16:18 Ludìk