Ètení z Biblí kralické podle Ivana Olbrachta (7)
Návrat ze zajetí
Zuzana a starci
V Babylonì pøebýval také mu¾ jménem Joakim a ten pojal za man¾elku Zuzanu, dceru Helkiášovu, bojící se Boha, nebo» její rodièe, jsouce spravedliví, vychovali ji podle zákona Moj¾íšova. Byla pak Zuzana ¾ena nadmíru krásná a rozkošná.
Na ten rok byli z Izraele zvoleni za soudce dva starci, a ti chodívali k Joakimovi, aby v jeho domì soudili lid. Byl» Joakim mu¾ bohatý a nad jiné vá¾ený, tak¾e se u nìho scházeli všichni ®idé.
Tito dva starci, vídající tam Zuzanu procházeti se v zahradì, zatou¾ili po ní do té míry, ¾e ji tajnì sledovali tak dlouho, a¾ se jim naskytla pøíle¾itost. Jednoho dne se Zuzana koupala v zahradì a zatímco slu¾ky odbìhly pro olej a mýdlo, starci vystoupili ze svého úkrytu a Zuzanì øekli: “Dveøe do sadu jsou zavøeny a nikdo nás nevidí. Tou¾íme po tobì. Pøivol nám a le¾ s námi! Kdybys nechtìla, vydali bychom svìdectví, ¾e byl u tebe nìjaký mladík, a proto ¾e jsi odeslala slu¾ky.”
Zuzana zabìdovala, vidouc, ¾e tak èi onak, bude s ní zle. Ale jsa bohabojná, starce odmítla a spustila køik. Slu¾ebnictvo, je¾ pøibìhlo, uslyšelo od starcù l¾ivé obvinìní. Starci pohnali Zuzanu pøed soud a tam jeden druhému dosvìdèili l¾ivé obvinìní. Zuzana byla veøejnì pohanìna a odsouzena k smrti.
Neš»astnice modlila se k Bohu a on její prosbu vyslyšel: poslal mládence jménem Daniel, který pøimìl všechen lid okolo, aby vrátili Zuzanu zpìt k soudu, ¾e on pravdu vyjeví.
Tak se i stalo a Daniel, oddìliv od sebe oba starce, tázal se jich, pod kterým stromem Zuzanu s mladíkem vidìli? Jeden øekl ¾e pod lentiškem, druhý øekl ¾e pod svídou.
Lid volal hlasem velikým a velebil Boha, který vysvobozuje ty, kdo¾ v nìho doufají. A vrhl se na ty dva køivé soudce a uèinil jim tak, jak oni chtìli uèiniti své bli¾ní. Nalo¾il s nimi podle zákona Moj¾íšova: zabil je.
Hodokvas Belsazarùv
Král Belsazar, syn Nabuchodonozorùv, uspoøádal velké hody pro svá kní¾ata, své ¾eny i ¾eniny. Kdy¾ se jeho srdce rozveselilo, rozkázal pøinésti zlaté a støíbrné nádoby, které odnesl jeho otec z jeruzalémského chrámu, aby z nich hodovníci pili… Tu se na stìnì naproti svícnu zjevila èást lidské ruky, jen dlaò s prsty a psala. Ruka zmizela, ale písmo zùstalo.
Všichni se zdìsili a nikdo neumìl ten nápis pøeèísti. Tu se královna matka rozpomnìla na moudrého Davida a král pro nìho okam¾itì poslal.
David øekl: “Ty, králi, slyš!…Pozdvihl ses proti proti Pánu nebes, nebo» jsi dal jeho nádoby pøinésti sobì, kní¾atùm, ¾enám i ¾eninám a pili jste z nich víno. Proto poslal Hospodin èást ruky, aby psala. A toto» jest napsáno: Mene, mene, tekel, ufarsin, to jest, sèetl jsem, sèetl, zvá¾il a rozdìluji.”
V tou¾ noc byl král Belsazar zavra¾dìn.
Do zemì vtrhl král médský a Babylon byl rozvrácen. Bylo mu oplaceno podle skutkù jeho všechno, jak dìlával sám.
Královna Ester
Léta tøetího kralování svého perský král Asverus, jen¾ panoval od Indie a¾ k mouøenínské zemi nad sto dvaceti a sedmi krajinami a sídlil toho èasu v Súsách, uspoøádal pro svá kní¾ata a poddané veliké a bohaté hody, trvající déle ne¾ pùl roku. Na vrcholu té slavnosti, chtìje se pochlubiti krásou své královny Vasti, kázal ji pøivésti v královské korunì.
Královna Vasti však pøijíti odepøela. Král se velice rozhnìval. Ale ponìvad¾ mìl ve zvyku pøedkládati vše mudrcùm, znalým dìjin a práv, zeptal se jich: “Co se má podle práva státi s královnou Vasti, ¾e nevyplnila rozkaz krále Asvera?”
Mudrcové usoudili, ¾e Vasti má být zapuzena od královy tváøe, proto¾e pokud by její neuposlechnutí vešlo ve známost v zemi, ostatní ¾eny by ji chtìly napodobovat a mu¾i by pøišli o svou vá¾nost.
A tak se i stalo.
Ale po èase, kdy¾ se hnìv upokojil, Asverus se na královnu Vasti rozpomínal.
Tehdy mu jeho slu¾ebníci poradili, aby nechal v celé zemi vyhledati nejkrásnìjší panny a z nich aby si zvolil novou královnu.
Byl pak v královském mìstì Súsách ®id Mardocheus z pokolení Benjamínova, který sem pøišel z Jeruzaléma s tìmi, které pøestìhoval Nabuchodonozor, král babylónský. U nìho ¾ila dívka jménem Ester, dcera strýce jeho, sirotek bez otce a matky, kterou Mardocheus po smrti jejích rodièù pøijal za dceru.
Ester, pøivedena do královského domu s ostatními vybranými pannami, zalíbila se králi nejvíce. Pojal ji za pravou man¾elku, vstavil na její hlavu korunu a uèinil ji královnou místo Vasti, nevìda nièeho o jejím pùvodu.
Mardocheus sledoval dál její osudy, a kdy¾ se mu podaøilo vyzvìdìt, ¾e dva královi komorníci se smlouvají, jak by ho zavra¾dili, vzkázal to královnì a ta to jeho jménem oznámila králi. Kdy¾ byla ta vìc vyšetøována, našlo se, ¾e vše bylo tak, jak pravil Mardocheus. Oba strá¾cové prahu byli obìšeni a událost byla zapsána do královských kronik.
V ten èas se také stalo, ¾e král zvelebil Amana Agagského a vyvýšil ho tak, ¾e stolici jeho vyzvedl nad všechna jiná kní¾ata. A všichni, na králùv pøíkaz, se mu klanìli, jen Mardocheus tak neèinil, vysvìtluje, ¾e, jsa ®idem, mu jeho zákony nedovolují pøed nìkým padati na tváø. Tu se Aman velmi rozhnìval a rozhodl se zahubiti nejen Mardochea, ale všechny ®idy ¾ijící roztroušenì po celé zemi. K tomu øekl král: “Nalo¾ s nimi, jak se ti líbí.” A sòal z ruky prsten, jím¾ se peèetí královské rozkazy a dal jej Amanovi Agagskému.
Tak se stalo, ¾e v celém království se pøipravovalo vra¾dìní ®idù, je¾ se podle výsledku metání losù mìlo odehráti v jediném dni, toti¾ tøináctého dne dvanáctého mìsíce adaru.
Nastal mezi ®idy veliký náøek, trhali svá roucha, sedíce v popelu, a postili se.
Královna Ester poté, kdy¾ se po tøi dny postila, vešla ke králi s prosbou, aby neodmítl její pozvání k hostinì spolu s Amanem. Poté v noci král nemoha spáti, nechal si pøedèítati z pamìtní kroniky. A ptal se slu¾ebníkù na to, jak byl odmìnìn a jak poctìn Mardocheus, jen¾ králi vyzradil spiknutí dvou komorníkù.
“Nic mu nebylo dáno,” odpovìdìli slu¾ebníci.
A tu král poruèil Amanovi, aby ®ida Mardochea nechal vsadit na konì, na nìm¾ jezdívá král, obléknul ho v slavnostní roucho a na hlavu mu vstavil královskou korunu.
Tak se i stalo a konì s Mardocheem vodili ulicemi mìsta a volali: “Tak se dìje mu¾i, kterého král ctí.”
Aman byl sklíèen a zahalil si v bolesti tváø.
Druhého dne hostina pro Asvera i Amana u královny Ester pokraèovala. Král se znovu zeptal Ester, jaká ¾e je její prosba?
Tehdy královna odpovìdìla: “Nalezla-li jsem milost pøed tvýma oèima, králi, a pokládá-li to král za dobré, nech» mi jest na mou ¾ádost darován ¾ivot a nech» jest na mou prosbu darován ¾ivot mému národu. Nebo» já i mùj národ jsme byli prodáni, abychom byli zahubeni, povra¾dìni a vyhlazeni.”
Král se podivil a rozhnìval: “Kdo je ten mu¾ a kde je ten èlovìk, jeho¾ srdce je tak naduté, ¾e by to chtìl uèiniti?”
Pravila Ester: “Mu¾ protivník a nejhorší nepøítel jest tento Aman.
Krále pojala veliká zlost, a kdy¾ zdìšený Aman, prose za svùj ¾ivot, padl na lù¾ko královny, byla jeho zkáza dokonána. Král ho kázal obìsit. To se stalo na šibenici, kterou on sám nechal postaviti pro Mardochea.
Královna prosila krále Asvera dále, aby byly zrušeny po celé zemi listy, vydané Amanem, podle nich¾ mìli být vyhubeni všichni ®idé.
Tehdy svìøil Asverus Mardocheovi svùj prsten, který odòal Amanovi a pravil královnì a jejímu pìstounovi: “Pište tedy královským jménem ®idùm, jak se vám zdá za dobré, a zapeèe»te královským prstenem!”
A tak tøináctého dne dvanáctého mìsíce adar, v tý¾ den, kdy mìli být pobiti všichni ®idé, byli naopak pobiti všichni nepøátelé ®idù vèetnì deseti synù Amanových.
®idé nazvali tyto dny purim (metání losù), na pamì» toho, jak se jejich zármutek promìnil v radost. Mardocheus pak se stal druhým mu¾em po králi a všechny èiny jeho velké moci … jsou zaznamenány v knize o králích médských a perských.
Návrat ze zajetí
Slova prorokù o rozkotání království babylonského se naplnila. Nebo» nad øíší kdysi Nabuchodonozorovou a Belsazarovou panoval teï perský král Cyrus.
®idé byli v babylonském zajetí sedmdesát let. Král Cyrus vydal ®idùm vše, co kdysi Nabuchodonozor uloupil v jeruzalémském chrámì.
Tehdy ®idé vytáhli se svými rodinami, dobytkem a Hospodinovými poklady z krajù babylonského zajetí. Kdy¾ dospìli do zemì zaslíbené, postavili na zøíceninách starého chrámu jeruzalémského chrám nový.
A po dokonèení chrámu stavìli hradby, dr¾íce v jedné ruce l¾íci zednickou a v druhé meè. Nebo» obyvatelé cizích zemí, slyšíce o vybudování nového chrámu, chtìli je napadnouti.
Tak stavìli a nepøátelé jim nemohli ublí¾iti.
Tím se konèí starozákonní vyprávìní podle Ètení o Bibli kralické, jak je v tì¾kých dobách druhé svìtové války sepsal spisovatel Ivan Olbracht.
Všechny uvedené ilustrace vybrala Olga Janíèková
Olga Janíèková
