Irák, málem mùj osud (4) Kahraba maaku!
Kdy¾ se po pár týdnech koneènì aklimatizovala, pøivykla moje ¾ena i obèasné promenádì švábù, rusù a mravencù a pøestala vnímat tiché noèní pomlaskávání gekonù. Jen tomu horku nemohla pøijít na chu». Tøeba podotknout, ¾e 35 a¾ 40˚C ve stínu je v létì na tìchto stupních severní šíøky a východní délky zcela standardní teplota.
Venku bylo vedro úmorné, ale v domì celkem snesitelné, proto¾e vzduch je ve vnitrozemí suchý, a tak je chlazen systémem vodních nádr¾í a coolerù na støeše. A snad proto, ¾e to je technicky dost jednoduché zaøízení, slou¾í bez poruch na základì adiabatického efektu. Pøes vlo¾ky z døevité vlny skrápìné vodou z nádr¾í, je¾ se v nich odpaøuje, je vìtrákem prohánìn teplý vzduch a ochlazený rozvádìn plechovými lutnami do všech místností domu. Jen je tøeba èas od èasu vyèistit vodní nádr¾e a chladicí vlo¾ky vymìnit. Spolehlivost tohoto systému odvisí ovšem také od spolehlivosti dodávky elektrické energie.
Nìkdy se ale stává, ¾e teplota pøestoupí vrchol a dosáhne i nad 45 stupòù a to je pak pro zdraví a èasto i pro ¾ivot nebezpeèné.
V takovém pøípadì se prý dr¾í v zemi podle jakési úøední normy „vedøiny“ a lidé nìkterých profesí mají nárok na pracovní volno. Píšu „prý“, proto¾e jsem se to nikde nedoèetl a mám to jen z úst svého domorodého spolupracovníka George. Geologové v terénu a my v ¾áru mìsta jsme pracovali poøád a ¾ádné vedøiny pro nás neplatily. Naštìstí jsme takovou extrémní teplotu za¾ili jen dvakrát, ale zato jednou právì pøi výpadku elektøiny, v té dobì dosti èasté.
Došlo k tomu jednoho èervnového dne, krátce pøed odletem man¾elky na dovolenou do Prahy. Bylo kolem devatenácté hodiny, kdy¾ náhle pohasla svìtla, zastavily se vìtráky coolerù a lednice pøestala vrnìt a chladit. Vyšel jsem ven, abych zjistil, není-li chyba jen u nás. Tma ale halila celou naši ètvr» a z okolních domù bylo slyšet volání „Kahraba, kahraba maaku!“ Nazítøí mi sice George øekl, ¾e si tak sousedé navzájem oznamovali ¾e „nemáme elektøinu“, ale nepochopil jsem proè, kdy¾ to bylo tak zøejmé. Snad aby ostatní vìdìli, ¾e k tomu maléru došlo také u nich, èi co. A malér to opravdu byl, tedy alespoò pro nás a obzvláš» pro Lenku.
Vrátil jsem se velmi rychle zpìt do chladu domu, ale ten se tak rychle ohøíval, ¾e zakrátko bylo v domì i venku takøka stejnì. Vypadli jsme ale na zahradu u¾ mnohem døív a potili se a lapali po vzduchu pøilepeni vlastním znojem k lavièce zapuštìné do zemì „na fest“ mezi lodyhami banánù a skupinkou pomeranèovníkù, obletováni mùrami a jiným hmyzem pøilákaným kerosenou lucernou.
Jen díky galonové termonádobì s vychlazenou vodou s kusy ledu, prozøetelnì v lednici permanentnì udr¾ované, jsme pøe¾ili a¾ do 10,30 p.m., kdy se koneènì rozzáøila svìtla a naskoèily coolery i lednice.
Na nìjaké jídlo nebylo v tu dobu a za našeho fyzického stavu ani pomyšlení, a tak jen rychle pod sprchu a do lo¾nice, jediné místnosti vybavené úèinnìjší elektrickou klimatizaèní jednotkou. Koneènì jsem se cítil po sklence balantinky s ledem a pod lehkým prostìradlem na mìkkém lo¾i jako v nebi.
Jen moje Lenka na tu zmìnu teploty a svou abstinenci doplatila. Probudila se ráno s nachlazením a chrapotem, jako by byla strávila noc ve snìhové závìji kdesi pod Nanga Parbat. Po dvou dnech se z toho ale vypotila, odletìla š»astnì do Prahy a mohla se pochlubit kuriózním paradoxem, ¾e za¾ila jednu z nejvyšších teplot toho roku a pøitom nastydla. Jen¾e myslím, ¾e spíše povyprávìla o faunì v domì a mé neschopnosti s tím nìco udìlat, ne¾ by to o sobì prozradila. To a¾ teï já v této historce.