Moje vysnìná Austrálie 4/2 Expedice tøetí - za moøskými krokodýly
Nemìl jsem to dìlat. Levou nohou jsem se strefil pøímo do obydlí nìjakých mravencù, kterým se to nelíbilo. Chápal jsem je, a nelíbilo se to ani mnì, ponìvad¾ jsem jich mìl v ten moment aspoò deset deka nad kotník a o dva pozdìji u¾ nad kolena. Pak u¾ jsem momenty nepoèítal, strhnul s tìla boxerky a po pìti skocích dalekých u¾ sedìl v tom studeným potoku. Ti zuøivci se mnì sice hned pustili, ponìvad¾ mìli najednou jinou starost, ale pøedtím mne nejen staèili nejen ohryzat div ne na kost, ale ještì mi ty ohryzky poleptali, mrchy zubatý, tím svým utrejchem. Dokud jsem sedìl ve vodì, ušlo to, ale jak mne ta ledovka vyštvala na bøeh, skoèil jsem hned zase zpátky, proto¾e mi nohy a zadek znovu zachvátil po¾ár.
Postøíkaný nìjakou tinkturou, oblékl jsem se a uvaøil vodu na kávu, zatímco kámoš opékal na pánvi šest vajec s cibulí a nìjakým masem z konzervy (Uncle Brovn´s Pork Lunch Meat, Denver, COL., USA). Snìdli jsme ten hemenex a zapili kafem s pár rohlíky, co ti vlkodlaci nestaèili se¾rat. Byly od nich sice trochu oslintané, ale omyli jsme je whiskou. V nìkterých zùstala i chutná marmeláda.
Teprve teï jsem si vzpomnìl na ten noèní mumraj, ale u¾ ne úplnì jistý, co jsem to vidìl.
„Hele, Stando, co si myslíš vo tìch psech v noci. Byli to pøece vakovlci, ne? Vidìl a spoèítal jsem je dobøe. A kdy¾ se nám je povede vyfotit, bude to pøece bomba!“
„Jo, byla by to bomba, kdyby se nám to povedlo pøed nìjakejma deseti lety. Voni toti¾ byly právì v tý dobì vobjevený v Modrejch Horách poslední tøi kusy. Celý podvy¾ivený a zubo¾ený, tak¾e se je podaøilo snadno chytit, zachránit a rozmno¾it, ponìvad¾ dvì z nich byly feny. Po sedmi letech byli vypuštìný na nìkolika místech do pøírody. Vod tý doby se rozlezli i jinam, a tak jsi je moh´ vidìt i tady. Tak¾e na nìjaký prachy zapomeò!“, vstal Standa vod prázdného talíøe, „A oblíkni se, pojedem se podívat na moøský ¾raloky, sépie a medúzy!“
Sbalili jsme své sakypaky, uklidili po sobì a tohle dobrodru¾né místo opustili a popojeli o kus dál do mìsta, kde je pìkné velké muzeum, známé právì velkou sbírkou moøské fauny. No, a po tøiceti minutách u¾ jsme stáli u pokladny ve frontì na vstupenky. Bylo tam dost turistù a hlavnì školákù, tak¾e byla dost dlouhá a mìl jsem dost èasu prohlídnout si vstupní halu. Byla nápadnì podobná, ba skoro stejná, jako v našem Národním muzeu.
Hned v prvním sále byly police se stovkami lahví i velkých sklenìných sudù s rùznými dalšími moøskými potvorami nalo¾enými v lihu. V té nejvìtší nata¾ená celá tøímetrová ¾ahavá medúza, která prý zabije roènì prùmìrnì pøes sto lidí. Tak to stojí na štítku nad tím jejím posmrtným akváriem v nìkolika jazycích, vèetnì èínštiny a ruštiny. Standa mi slíbil, ¾e se postará, aby to tam pøidali i v èeštinì.
„A taky ve slovenštinì!“, zastal jsem se našich východních bratrù.
Ten mìkkýš sice ve zdejším moøi ne¾ije, ale budí hrùzu i tady. Zejména u dìtí. Hlavnì je zajímaly ty její ¾ahavé „huge long legs“ (vobrovský dlouhý nohy), jediná tøi slova, co jsem z jejich brebentìní pochytil. Najednou jsem si všiml, ¾e koukají støídavì na ty rosolovitý zelený „nohy“ v lihu a na moje, hustì osypané èervenými pupenci. A ne¾ jsem pochopil proè, obrátila se ke mnì ta mladá ¾enská, co je mìla na povel a vysypala na mnì s kadencí kalašnikova asi sto dvacet neznámých slov. Obrátil jsem se v rozpacích zraky ke Standovi, který mi v okam¾iku tu dávku pøelo¾il.
„Sleèna je uèitelkou týhle skupiny ¾ákù primary schoul (Základní školy) a prosí tì vo dovolení aby je mohla pouèit vo ouèinku popálení medùzou na tvejch køivejch nohou. Øekni to èesky a já jí to pøelo¾ím!“
„Hele, jestli ta frajle vopravdu øekla „na køivejch“, nakrk jsem se, „tak jí pošlu tam, kde konèej moje záda a zaèínaj´ dolní konèetiny. A povím jí to hezky v „Kings Enlish“, aby tomu rozumìla a dala si to zarámovat jako upomínku na èeskýho dìdka s nohama sice plnejma varixù, ale rovnejma!“
Standa jí to øekl v angliètinì, sice taky australské, ale asi západní, odnìkud z okolí Perthu, co se dost liší od dialektu z NJW, ale urèitì vynechal tu moji vyhrù¾ku, proto¾e to pochopila jako souhlas a jezdila mi po lýtkách i pod okrajem kra»asù lejzrovým ukazovátkem a strašila tím ty své malé vykulence nekoneèné ètyøi minuty. Pak mi podìkovala (tomu jsem rozumìl) a vytáhla z kabelky nìjaké úzké pouzdro. Usmála se, pøidala k tomu pár nesrozumitelných slov a vlo¾ila mi je do ruky.
Zatímco odvádìla to svoje procesí k dalším kuriozitám, zvìdavost mi nedala a ten penálek jsem otevøel. Le¾el v nìm úhledný lesklý no¾ík na otvírání dopisù. Nerezový, s australskou vlajkou a Ji¾ním køí¾em. Byl to mùj první suvenýr a k tomu zadarmo. Netušil jsem ale, jak brzy se uká¾e, ¾e bude taky jediný a navíc i poslední.
Zùstali jsme v tom chrámu vìdy a pouèení ještì asi hodinu a posledním exponátem byl bílý ¾ralok. Jeden vycpaný a z druhého jenom jeho kostra, obìšená pod stropem sálu zdejšího muzea naprosto stejnì, jako skelet kytovce myšoka v našem Národním. Znám toho bílého predátora z National Geography, Koktejlu a jiných èasopisù ale nejvíc z televize. Proto mi bylo divný, ¾e tenhle kostlivec je tak obrovsky. Vsadil bych se o co chcete, ¾e by jí byla kù¾e i nejvìtšího z nich aspoò o pìt èísel menší. U¾ jsem to mìl na jazyku, ale spolkl jsem to, abych ze sebe nedìlal poøád chytrého, kdy¾ jsem tu prvnì v ¾ivotì.
Po prohlídce jsme odjeli z Balliny smìrem na severovýchod, ale poøád ještì po pobøe¾í. Slunce dost pálilo a v trièku plném potu mne neochladil ani proud slaného vzduchu. Huèel, jako v zimì v komínì a vymetal vnitøek vozu od much a jiné okøídlené havìti. Škoda, ¾e to smejèení nevzal poøádnì od podlahy, jako já o v sobotách doma. Jinak bych byl nemusel toho chlupatého pavouka, co mi lezl a šimral na levým kotníku, vyhazovat vlastnoruènì. A to právì vèas, ještì ne¾ se dostal výš. Standa mnì pouèil, ¾e tyhle mrchy hledají na tìle místa s nejmìkèí kù¾í. Asi aby si neulomili ¾ádný ze svých jedovatých kusadel. Popadl jsem ho za jeho tlustý zadek a vyhodil z okna rovnou do té meluzíny.
„Doufám, ¾e si pøerazil hnáty a vyrazil celej chrup, pacholek nena¾ranej!“, neodpustil jsem si uspokojení nad odvrácenou otravou krve.
Jen mi vrtalo hlavou, proè tenhle druh, co ¾ije vlastnì poøád pod zemí a pøepadá snadno a pohodlnì ze zálohy své pøíbuzný, opouští bezpeèí lesa, obtì¾uje lidi a riskuje, ¾e pøijde o ¾ivot, nebo aspoò o zdraví.
„Hele, Stando, to mi øekni, proè tyhle sklípkani, nebo co to bylo, vokusujou kromì much a jinejch spoluhmyzù, taky i lidi?“, obrátil jsem se na svého øidièe.“
„To nevím, ale aboriòáci øíkaj´, ¾e na nì nelezou, ponìvad¾ voni maj´ hoøkou krev, zatímco my, bílí, sladkou. Tak¾e to bude asi tím, ¾e jsou mlsný.“
To mi staèilo a dál u¾ jsem nemluvil a zase usnul. Vzbudil mne a¾ Standa.
„Vstávej, jsme na místì!“
„A to jako kde?, m¾oural jsem, voslepenej sluncem, „Na jakým místì?“
„Na tom, který jsem ti slíbil ukázat. Jmenuje se to tu „Two Elephants Bay“, podle tamhle tìch dvou skal. Pøed lety chcíp nìkde u Flajndrsu (mínìn Flinder Island) velkej bílej a proudy ho zahnaly a¾ sem. A kdy¾ zaèal hnít, vyplivlo ho moøe na bøeh, aby nekazil vodu a nevodradil turisty, co si sem jezdili ty elefanty fotit a taky si zaplavat. To byla senzace, ponìvad¾ tak velkýho bílýho ještì nikdo nevidìl. Amerièani tady chtìli natoèit ty „Èelistì“. Jen¾e voni se tu ani za pùl roku ¾ádnýho ¾ivýho nedoèkali, a tak si udìlali ještì vìtšího, gumovýho, a celej film prej sfoukli všelijakejma trikama místo v moøi, v nìjakým bazénu v holyvùdskejch ateliérech. Dneska se to, kámo, jinak nedìlá. Hele, tøeba takovej „Star War“. Kam by pøišli, kdyby se to mìlo natáèet nìkde mezi Orionem a Velkou medvìdicí. Jen si pøedstav co by to stálo! Prachy musí ten film vydìlat a ne je se¾rat!“
Takhle obšírnì mi Standa popsal, kde jsem se to probudil, ale já se vùbec nepamatoval, ¾e jsme se nìkdy o nìjakých elefantech bavili. No, mo¾né to je, ona mi v posledním roce pamì» dost vynechává. Je ale divné, ¾e si nevzpomenu v¾dycky jen na to, co zrovna potøebuju a na jazyk mi leze všecko jiné ze všech šuplat v mozku, jen z toho správného ne.
Ten záliv byl hezký. Sto metrù vlevo se táhla do moøe skála velikosti menšího Vyšehradu s tunelem pro silnici. O tøi sta metrù dál vpravo si sedla pøed pár milióny let druhá, o nic menší a taky dìravá. A jak se naklánìly a¾ do vody, vypadaly se svými tunely mezi nohama, opravdu jako dva sloni. Voda mezi nimi, jak ji obì chránily pøed vìtrem, byla klidná a v tom horku svádìla k objetí a vstupu do koneèného dìjství nastávajícího drama.
„Tak¾e tu, Stando, ¾ádný ¾raloci ani pálivý medúzy nejsou?“, udìlal jsem do nìho první, pomyslný, krok.
„Ne, bílý se vyskytujou u¾ jen u Velkýho korálovýho a ty mìkkejši vodtáhli do teplejších voblastí na severu. Jinak by tu byly cedule „No swimming - Danger of Sharks" („Zákaz plavání – Nebezpeèí ¾ralokù“) postrèil mne blí¾ Standa.
„O.K., vlezu tam, pùjdeš taky?“ stahoval jsem mokré trièko pøes hlavu a kra»asy pøes nohy do písku..
„Ne, musím se podívat na spojku. Kdy¾ jsi spal, dvakrát jsem ji nemoh vystavit a div jsem nevoèesal zuby v pøevodovce. A ne¾ vylezeš z vody, uvaøím veèeøi. Pøenocujem tady!“
o, koneènì nebudeme spát na houpaèce, ale na karimatce a rovném, teplém písku. To mnì potìšilo, a tak jsem, netuše, zahrál svùj výstup v posledním a koneèném dìjství té hry a vbìhl do svùdné náruèe tìch modrých a teplých vlnek a souèasnì i osudu. Sahaly mi jen po kolena, ale po deseti metrech u¾ jsem mohl udìlal první tempo. Obrátil jsem se na znak a po pár dalších jsem nad sebou spatøil hejno chechtavých rackù. Èemu se øehtáte, zobáci, poslal jsem za nimi v duchu otázku… a v tom momentu pochopil èemu!. Ucítil jsem v pravé ruce prudkou bolest. Sna¾il jsem se ruku vytrhnout, proto¾e mi s hrùzou došlo, kdo se o ni se mnou tahá a nepustí.
Ze všech sil jsem kopal nohama, pádloval zoufale volnou rukou, abych se dostal ke bøehu a øval o pomoc. A tam stál Standa! Nehnutì, v jedné ruce francouzák a ve druhý kus špinavého hadru a pozoroval se zájmem poslední scénu bestseleru „Jak ¾raloci po¾írají svoje obìti“. Ještì jsem naposled chraplavì vykøik´ a propadl se do tmy.
*
Kdy¾ jsem pak nad sebou spatøil bílý strop a s nohama zapletenýma do pøikrývky se sna¾il uvolnit pravou ruku pøira¾enou do zásuvky noèního stolku, došlo mi, ¾e se mi to všechno jen zdálo! Zkrátka sen, ale jak jsem slíbil v titulku, splnìný!
*
Promiòte mi, prosím, tenhle trochu naivní ¾ert, ale ono se mi to pøede dvìma lety skuteènì zdálo, i kdy¾ u¾ nemohu zaruèit, ¾e pøesnì takhle. A proè jsem v hovorech obou hrdinù upustil od spisovného jazyka a u¾il jeho „lidové“ formy? Chtìl jsem, aby to vypadalo autentiènìji. V ¾ivotì a zejména v takových podmínkách, by se konverzace sotva vedla jazykem bohoslovecké fakulty. Ve zbytku textu jsem u¾ spisovnou formu zachoval.
A ještì poslední poznámku. Na tom kousavém stolku le¾el støíbrný kanceláøský no¾ík na otevírání dopisù. S australskou vlajkou a Ji¾ním køí¾em.
