Od uklízečky a herečky po spisovatelku

V těchto dnech se objevil na knižním trhu další román spisovatelky Blanky Kubešové pod názvem „Kapky štěstí a naděje“ vydané pražským nakladatelstvím Brána. U příležitosti vydání této knihy jsem požádal spisovatelku paní Kubešovou o rozhovor, a tak ji blíže představit čtenářům SeniorTip, kde autorka také často publikuje.

* * *

Na knižních pultech se objevil váš nový román „Kapky štěstí a naděje“.

Před několika dny vyšla pěkná a zajímavá recenze, (http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/5101-kapky-stesti-a-nadeje.html).

Mohla byste, paní Blanko, čtenářům magazínu SeniorTip několika větami přiblížit, o čem tento román pojednává?
Poté, co proběhla na stránkách nejen tohoto časopisu ukázka, asi není nutné román zvlášť představovat. Vyšel k výročí 2. světové války a sleduji v něm osudy čtyř židovských dívek v Polsku okupovaném nacistickým Německem.

Kterou svou knihu dnes považujete za nejlepší?
Nevím, zda za nejlepší, ale za nejpohodovější považuji „Vltavěnku“. Ostatně na té máte, Václave, lví podíl, protože jste se mi o téhle svérázné postavičce ze Ždáně sám kdysi dávno zmínil a odstartoval tak naše další bádání o legendární hrdince od Svatojánských proudů. Vltavěnku jsem psala lehce a současně s radostí, snad proto vyšly tyhle lidské, tragikomické příběhy během pouhých dvou let hned dvakrát.

Která byla pro vás nejnáročnější?
Jednoduchá odpověď. Nejvíc náročný byl v každém případě můj román poslední, „Kapky štěstí a naděje“. Poté, co jsem začala zpracovávat autentické a velice sugestivní zápisky židovské dívky, které se ke mně dostaly náhodně a velice klikatou cestou, nastala totiž opravdová práce: Cílené vyhledávání informací, sběr písemných podkladů a nové a nové ověřování z vícera zdrojů. Pak konečně - zejména na psychiku - nesmírně náročné zpracování literární, ve kterém jsem se snažila krok za krokem prožít se svými hrdinkami jejich převratné a dramatické osudy.

Nesrážejí vás názory některých čtenářů, že všechno tohle už znají, že o válce a této době toho bylo už dost?
Tomu moc dobře rozumím. Než jsem se začala zabývat touhle tématikou, byla jsem na tom podobně. Autentické zápisky mě nejen znovu vtáhly do téhle doby, ale přesvědčily, jak je ještě i dnes – a možná právě dnes - potřeba toto téma znovu otevřít. Hrozba diktátorských režimů je stále živá, stejně jako demagogie a následné využívání a manipulace davu páchajícího zločiny ve jménu této demagogie. Překvapilo mě, kolik mladých čtenářů hledá kořeny, „jak to začalo, jak k něčemu takovému mohlo dojít“ a kolik lidí naší i té starší generace – vzdor všem svým zkušenostem, anebo právě kvůli nim - má o práci zájem.

Jaké náměty vás oslovují a lákají?
Mám ráda skutečné příběhy, které jsou všude kolem nás. Snažím se skloubit dokument a fikci a většina mých prací je vlastně nesmělým pokusem o memoárovou literaturu.

Když tvoříte, jste k sobě pracovně nemilosrdná, a to třeba i na úkor rodiny?
Jestliže chci psát zodpovědně, pak to ani není jinak možné. Nepíšu, když mám chuť a čas, ale když celý příběh, celou výpověď cítím jako naléhavou nutnost, jako něco, co musí být napsáno. Nejlepší nápady ke mně chodí v noci. Sdílí je a bdí se mnou i jezevčík Ferda.

Jak vás bere Český svaz spisovatelů? Nepociťujete, že je k vám, coby k Češce žijící trvale už mnoho desítek let ve Švýcarsku, tak nějak diskriminační?
Tohle je to poslední, co sleduji. Jistě bych měla snadnější pozici a snadnější cestu ke čtenářům, kdybych žila doma, ale tady mám rodinu, a tak mi to bylo souzeno.

Nemohu opomenout, že jste jako scénáristka debutovala v ČT televizním scénářem Modrý kámen (2004) v režii Víta Olmera a v roce 2006 jste se scénářem „Přeplavu i Dunaj“ zapojila do dokumentárního cyklu Luďka Navary „Útěky železnou oponou“. Zatím Váš poslední byl námět a scénář „Bílý střelec“ (2014) https://www.youtube.com/watch?v=S06vYTIWs-g ve spolupráci s Ivou Tajovskou v rámci seriálu Stopy života, kteý realizoval režisér Tomáš Magnusek. Hlavní roli si v tomto filmu zahrála Simona Postlerová a Jan Tříska. Byla to zcela jiná práce a jistě bylo něco, co v ní takzvaně nedopadlo – anebo jinak než jste si představovala?

Samozřejmě! Bílý střelec měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal celovečerním snímkem. Že byl zařazen do seriálu Stopy života, byl jeden z ústupků, ten nejzásadnější, protože tím došlo k silnému zkrácení a okleštění příběhu, který musel být zhuštěn a o mnohé ochuzen. Přesto dostáváme velmi pozitiví ohlasy, asi i dík nádhernému a silnému obsazení. Vždyť Jana Třísku zaujala role natolik, že kvůli ní přiletěl z Ameriky.

Pokládáte se za optimistického, pozitivního člověka?
To rozhodně ne. Příliš na mne doléhá situace kolem nás a někdy se propadám se svými hrdiny do jejich beznadějí. Vždycky je tu ale můj muž, který mi podá pomocnou ruku a vytáhne mě na světlo.

Kdy jste prožívala nejhezčí období vašeho života? A naopak, co bylo pro vás nejtěžší?
Těžká období střídají období lehká. Oboje souvisejí s exilem. Tady se narodily moje dcery a bezesporu mi mateřství a děti pomohly překonat počátky exilu a pocity vykořenění, strach, že domov a své blízké už nikdy neuvidím. To byla nejtěžší doba temna, jakou jsem prožívala.

Měla jste někdy při své literární tvorbě nějakou krizi, nebo něco jako kocovinu?
V tom se nevymykám z řady jiných autorů. Krize, pocity prázdnoty nebo ztroskotání se u mne dostavují pravidelně s každou dokončenou prací.

Čím jste si přála být v dívčím věku? Bylo psaní odjakživa vaším snem, anebo jste chtěla být někým úplně jiným?
Ačkoli jsem od dětství vnímala krásu české řeči a odjakživa byly mým nejvěrnějším přítelem knihy, tužka a papír, napadaly mě všechny jiné profese od uklízečky a herečky až po lékařku. V češtině jsem nijak nevynikala a paní profesorka by se jistě zhrozila, kdyby jen tušila, čím budu.

Máte pocit, že jste na vrcholu své literární tvorby, nebo že ještě vás něco ve psaní mimořádného čeká?
O tom, že už nebudu psát, že je to moje práce poslední, ujišťuji svoji rodinu pravidelně. Dám se překvapit.

Existuje něco, z čeho máte strach, ať už v osobním životě anebo v profesi spisovatelky?
Mám strach z budoucnosti jako takové, z toho, co čeká naše děti. Jenže každá doba měla svoje – a ne právě malé – problémy a příští generace se s nimi bude muset vypořádat, podobně jako to udělali i naši dědové.

Kde získáváte energii ke psaní, neboli co je vaší hnací silou?
S inspirací se dostavuje i energie, o které člověk předtím neměl zdání.

Nedávno jste se vrátila z Prahy, kde jste se zúčastnila Knižního veletrhu. Jak to na vás všechno zapůsobilo a co vaši čtenáři?
Jela jsem na veletrh na pozvání ČD, promítání Českých kořenů a besedu s hosty. Nakonec se z toho vyklubala malá autogramniáda jak v ČD, tak v nakladatelství Brána, ve kterém vyšel můj poslední rukopis. Navázala jsem nová přátelství a přivezla si kufr knih. Setkání se čtenáři mě vždy nadlouho nabije energií.

Taky máte pocit, že lidem mladým, zdravým a dravým dnes patří svět?
Naše doba klade důraz na pomíjivé hodnoty. Jakoby hodnota člověka klesala s jeho ztrátou zubů a vypadalými vlasy. Neškodí si občas připomenout, že právě tito lidé dávají životu jeho pestrost.

Vím, že máte osm vnuků. Kde nacházíte čas pro svou rodinu a vůbec - jak všechno stačíte?
V rodině mám pevné zázemí. Můj muž se umí postavit k jakékoli práci a je mi obrovskou pomocí i oporou.

Prozradíte čtenářům ST plány do budoucna?
Moje pracovna je plná poznámek, nedokončených povídek, nerealizovaných scénářů... Ráda bych se tím prokousala, uspořádala nebo vyházela, aby děti jednou nemusely na odpad přistavit kontejner.

Často navštěvujete svou rodnou Prahu. Vidíte nějaké změny?
Nejen Praha, ale celá ČR jako kdyby se vyloupla ze skořápky nějakého zakletého oříšku pro Popelku. Každé město a městečko, každá ves neuvěřitelně prokoukly. Opravují se památky a zmizela lešení. Vždy když po čase přijedu, tak obdivuji, jak Čechy zkrásněly.

Cítíte hrdost, že jste Češka, máte vůbec pocit nějaké české, národní výjimečnosti?
Samozřejmě! Nežijme jen a jen negativními zprávami, jen a jen politikou. ČR nejsou jen aféry a korupční skandály. Úspěchy Čechů ve světě se nezastavily u lodního šroubu a kontaktních čoček, jen se o nich nemluví. Neptejte se mě, proč se tolik hovoří o primátu v konzumaci piva a ne třeba o prvenství v zavedení bezdrátového kardiostimulátoru přímo do srdce, já to nevím. Nechápu, proč nám média vnucují o sobě co nejhorší obraz. Nepřiživujme ho. Pracujme raději každý na sobě, zbavme se závisti a naučme se radovat z drobných úspěchů i z úspěchů druhých. A být na ně hrdí.

Na závěr bych vám rád poděkoval za rozhovor a popřál vám mnoho inspirace do další práce.

Václav Židek

* * *

Knihy Blanky Kubešové:

Deník Leošky Kutheilové (1987, pod titulem Od školy se práši, 1993) - Romance pro Žoržínu (1985, pod titulem Žoržína, 2008) - Kočičí dlažba (1988 a 1991) – Horror Hill (1995, pod titulem Brácha Jerry, 2009) - Perlový svět (1996) - Černá v bílé (2. cena Knižního Klubu, 1999) - Žabky na vodě (2000) - Vltavěnka (2004 a pod souhrnným názvem Vltavěnka a Můj otec s velkým O, 2006) - Kolja... to neznáte mého psa (ve spoluautorství s Václavem Židkem a kolektivem autorů, 2004) - Baletky v modrém (2011) - Nevěsta z Filipín (2014) - Kapky štěstí a naděje (2015)

* * *

Zobrazit všechny články Blanky Kubešové

Zobrazit všechny články Václava Židka