Posázavský pacifik (7)
Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zùstaly z mého ¾ivota v Kamenném Pøívozu, na dohled vláèku, jím¾ jsem velmi èasto jezdívala tu do Èerèan èi do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy èi na Zbraslav. Nikdy mi nezevšednìl pohled do kaòonu øeky cestou do Prahy a nikde u¾ neza¾iju neopakovatelnou atmosféru ka¾dé jízdy uvnitø vlaku. Prùvodèí se dùvìrnì zdravili se štamgasty a shovívavì tolerovali obèasnou bujarost trampù èi vodákù. Dobrá pohoda v¾dy vládla i mezi civilními cestujícími a pøespolními èundráky. Za tøicet let svého ¾ití u Posázavského pacifiku jsem nikdy neza¾ila ve vlaku nic nepøíjemného, ¾ádné napìtí, vše spíše s úsmìvem. Snad genius loci?
Tak jako ¾eleznice pøed sto lety zmìnila celé Posázaví, tak se mìní i ona sama. Mnozí milovníci tohoto romantického koutu èeské zemì sepsali o nìm zasvìcené dokumenty, aby nic nezùstalo zapomenuto. Ji¾ vzpomínané romány spisovatele Morávka zas zachovaly svìdectví o charakteru posázavského lidu a zpùsobu jeho ¾ivota.
Já si troufám pøidat k tomu všemu svých pár postøehù z té èásti Posázaví, kde jsem tøicet let ¾ila a ji¾ jsem si zamilovala. Nabídla jsem ètenáøùm drobné pøíhody z cest Pacifikem i letmé nahlédnutí do jeho historie, dnes pøidám malou fotogalerii nìkolika zajímavých zastávek a nádra¾íèek.
Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jako¾ i nìjaké to foto èi kolá¾. Pro dnešek tedy…
* * *
Malovaná nádra¾í
V Kamenném Pøívozu pamatuji døevìnou zastávku, je¾ pod svou støechou skrývala jednak úøední místnost, odkud kdysi paní Povolná prodávala cestujícím jízdenky, jednak èekárnu. Ta byla øešena dùmyslnì s ohledem na trampské obecenstvo – uvnitø kolem celé èekárnièky se nabízely bytelné døevìné lavice, èekárna byla uzavíratelná stejnì poctivými døevìnými dveømi. Tady se za chladných nebo deštivých nocí dobøe spalo trampùm s jejich kytarami a psisky! Nìkdy v osmdesátých letech byla døevìná stanièka zbourána a nahrazena ohavným plechovým kontejnerem, ze všech stran otevøeným všemu povìtøí a také prodej jízdenek byl zrušen. Za tmavých veèerù se tu scházela nezvedená mláde¾, nikoli trampové, a z kontejneru se stal odpadkový koš poèmáraný klikiháky.
A potom jednoho krásného dne se z ostudy Pacifiku stal pohádkový domeèek – dìti místní školy pod záštitou okrašlovacího spolku Kamenného Pøívozu všechny ošklivé zdi vymalovaly naivistickými obrázky mašinek, kvìtin a stromù, muchomùrek a motýlù a dokonce se tu objevil, vymalován s nepostradatelnou plácaèkou, i pan výpravèí. Jaká to byla radost, sledovat cestující, jak z oken vlaku s úsmìvem hledí na tu promìnu.
Nedlouho potom se promìnila i nehezká betonová krychle ve stanici Jarov. Zdi natøeny bíle, na nich barevné kvítí a dokonce nápis na této kvìtinové stanièce ztratil jedno písmeno a z Jarova se stalo JARO. Státní dráhy, moudøe tolerující malované zastávky, musely tu zasáhnout, a tak se ze stanice JARO stal opìt JAROV. Hlavnì ¾e však kvete dál. Promìna obou stanic svìdèí o tom, ¾e lid èeský není lhostejný, v¾dy se najde nìkdo nápaditý a pozitivnì naladìný.
Opaèným pøípadem je bohu¾el bývalá stanice Pikovice, dnes Petrov. Jen se na ty tøi obrázky podívejte dobøe. Ten první je sto let starý a vidíme tu prostou døevìnou stanici, doplnìnou ovšem hostincem, dokonce zvoucím k posezení i pod širým nebem. Pan hostinský hrdì tu stojí se svým personálem, všichni pøipraveni poslou¾it cestující veøejnosti.
Na druhém obrázku, o ètvrt století pozdìji, ve tøicátých letech, hle, je tu výstavná bìlostná nádra¾ní budova, v ní restaurace, rovnì¾ s posezením ve stínu stromù na nástupišti.
Na tøetí obrázek radìji nehledìt. Není tu ani ¾eleznièního zøízence, ani restauratéra, kteøí by dbali o blaho cestujících, a tak z bìlostné budovy stala se opuštìná jednotka ošklivosti. Chybí tu dobrá vùle èi dobré srdce?
Nakonec však, zanechme chmur, nabízím vám pùvabné nádra¾í v Davli. Pan pøednosta s chotí bydlí pøímo v budovì, jak to kdysi bejvávalo – však dráhy vìdìly proè. Tato dvojice èiní z nádra¾í rajský kout, všechna okna plná kvìtin, budova sama se co nejdøíve ztratí v popínavé zeleni.
Jako tøešnièka na dortu zjevil se tu “Bufet u Remagenu”, s povìstným filmovým mostem na dohled. Ano, je to ten most, kde v roce 1968 natáèeli ameriètí filmaøi váleèný film o bitvì o most remagenský (anglicky The Bridge at Remagen) a tím nebezpeènì zmátli naše tehdy spøátelené armády, je¾ nás pøijely pøed èímsi zachraòovat.
Pøíštì vám nabídnu nádra¾í Braník a povíme si, co se tam všechno dìje.
Text a kolá¾e: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky