Pohled z okna

Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na probouzející se přírodu.

Hrdina

Kolem Josefa bývají ještě po polích obvykle zbytky sněhu mezi rozmrzajícímí hroudami oranice, obklopené mořem rozbředlého marastu, který se lepí na holínky až nad kotníky. Kdo nemusí, raději tam neleze. K tomu když nesvítí sluníčko je ještě vlezlá zima. To není zrovna příjemné. Mokro někdy za límcem i v botách.

Letos se to s počasím semlelo tak, že už jsme začali s vyzvedáváním sazenic ve školce Na Bělavech. Takže jsem chtě-nechtě musel ven. Cesta vede trochu úvozem kde jsou místy ještě zbytky závějí, ale je travnatá, žádné bahno. Z levé strany v korunách vyzrálého mýťáku vyhrával do pochodu divoký holoubek. Oba jsme měli radost z toho, že už je zase doma. Napravo je již zmíněná oranice a na ní kousek od cesty cosi kutí vrána. Jsou to ptáci velice chytří a obezřetní. Páchají však víc neplechy než užitku.

Pan Vrba v jedné ze svých kouzelných knížek o přírodě popisuje jak zkoušel mysliveckou legendu o schopnosti vran cítit na dálku střelný prach a rozeznat pušku od hole. Neseš-li přes rameno flintičku, tak se k nim na dostřel nepřiblížíš. Máš-li tak zavěšenou hůl ani to s nimi nehne. A k tomu ještě stačí varovat ostatní. Došel k závěru který potvrzuji, že je to skutečně tak.

Protože brašna byla jako výbava dostačující, brokovnice zůstala ve skříni. Nechala mě potvora přijít hodně blízko a potom za znechuceného krákotu zatáhla do vršků mýťáku. Ale tak, aby neztratila o poli přehled. Utvrdilo mě to v předpokladu že moc dobře ví, oč jde.

Nebylo to nic příjemného čvachtat se v marastu, ale ta zvědavost je neřád. V kruzích obcházím místo kde černá loupežnice cosi prováděla. Nic, jen mazlavá oranice a sníh okolo. Jenže v tomhle si ta loupežnice nohy nemáčela pro nic za nic. Načal jsem poslední, už dosti malé kolečko.

Fuj, fuj, fuj, musel jsem si odplivnout abych nedostal opar jak jsem se lekl.
Za hlasitého prskání a mručení, které přecházelo v bojovný jekot mi cosi malinkého zpracovávalo špičku gumofilcáku. Fúrie sama. Kolečko chlupů s bahnem, na jedné straně z toho čouhaly malinké zaječí slechy a na druhé ušpiněné pírko. Všechna ta hrůza ne větší jak malá pěstička. Kde se v tomhle mohlo vzít tolik vzteku? Dal jsem se na ústup jenže rozparáděný prcek mě hnal dál a já ustupoval. Až když usoudil, že už mám dost se přikrčil k jedné hroudě a zhluboka oddychoval. Splynul s okolím a nebylo ho. Tak tohle byl důvod zájmu toho šmejda ! Určitě nečekala takového hrdinu a byla překvapená. Po pravdě řečeno kdybych přišel o chviličku později, dopadlo by to pro něho špatně. Vraní zobák si umí poradit se starým zajícem, když je příležitost.

Na vránu jsem zahrozil, což jí bylo úplně jedno, protože s krákáním odtáhla kamsi na Němčicko.

Sám jsem se nafoukl. „Vidíš hajnej, přece jen my březňáci sme třída“! Byl totiž zrovna den po mých čtyřicátých narozeninách. Kdoví, nebyl-li to opožděný dárek od samé mamky „Přírody“?

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora