Posázavský pacifik (2)
Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zùstaly z mého ¾ivota v Kamenném Pøívozu, na dohled vláèku, jím¾ jsem velmi èasto jezdívala tu do Èerèan èi do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy èi na Zbraslav. Nikdy mi nezevšednìl pohled do kaòonu øeky cestou do Prahy a nikde u¾ neza¾iju neopakovatelnou atmosféru ka¾dé jízdy uvnitø vlaku. Prùvodèí se dùvìrnì zdravili se štamgasty a shovívavì tolerovali obèasnou bujarost trampù èi vodákù. Dobrá pohoda v¾dy vládla i mezi civilními cestujícími a pøespolními èundráky. Za tøicet let svého ¾ití u Posázavského pacifiku jsem nikdy neza¾ila ve vlaku nic nepøíjemného, ¾ádné napìtí, vše spíše s úsmìvem. Snad genius loci?
Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jako¾ i nìjaké to foto èi kolá¾. Pro dnešek tedy…
* * *
Ka¾dý den se nepovede!
Do koleèkové tašky zvané Andula nalo¾ila jsem knihy pro antikvariát a vydala se na naše døevìné nádra¾í. Místo vlaku pøijel ¾lutý autobus – tra» mezi Krhanicemi a Jílovým se opravuje.
V Jílovém usedli jsme do motoráèku ta¾eném obludnou dieselovou lokomotivou a vyjeli ku Praze. Radost cestujících neznala mezí.
Minuli jsme Luka, kde v pondìlí doslou¾ila lokomotiva, a dojeli do Davle, kde nedávno mému vagonku upadlo kolo. Poté pokraèovali jsme dále. Pøed Petrovem na trati vláèek zastavil a malinko couvl zpìt do Davle. Prùvodèí nám sdìlil, ¾e na trati je padlý strom a bude to chvilinku trvat. Na potvoru zapomnìla jsem doma mobil, ale hodný pan výpravèí mi dovolil zavolat dìtem z úøedního telefonu dokonce zadarmo, proto¾e je-li na trati pøeká¾ka, je všechno dovoleno. Já toti¾ vím, jak dopadne taková chvilinka.
V mém vagonku bylo mezitím ¾ivo: jeden cestující, vezoucí s sebou koèièku, právì s ní zápasil, ona mu lezla na holou hlavu, zatínala drápky, je¾ila se a prskala. Byla velmi mrštná, ale i pán se sna¾il. Kdykoli unikla pod lavice, lezl stateènì po ètyøech za ní. Dva pøítomní psi situaci zvládali s pøehledem na klínì svých panièek. A tu pøišel hodný pan výpravèí v èervené èepici, hovoøil vlídnì k pánovi i ke koèce a støídavì je oba hladil.
Koneènì po pùldruhé hodinì nás vysvobodili hasièi a¾ z Prahy! Vyjeli jsme! V duchu jsem odøíkávala mantru „jsem spokojená, nic se nedìje, je mi dobøe“. Takto dojeli jsme bez nehody do Braníka, odkud se èlovìk hravì pøemístí tramvají èíslo 3 nebo 17 na Palackého námìstí k metru trasa B.
Míøíc do Spálené ulice, dojela jsem do stanice metra Národní, kde na schodech jedoucích vzhùru upadla jsem i s Andulou na záda. Jak, nevím. Vnímala jsem nezadr¾itelný pád, chaos knih, nìèí volání – a» nedává ruce na schody – a koneènì mì dva mladí lidé postavili na nohy, rozcuchanou ale nepoškozenou.
V antikvariátu pøi pøebírání knih vzal pan vedoucí do rukou moji obèanku a pomocí lupy potìšen zjistil, ¾e pro jakousi vadu mám podle nové vyhlášky úøednì neplatnou obèanku. Chvíli jsme si povídali o Kocourkovì a poté já, zbavena tíhy knih, vydala jsem se k domovu, u¾ beze zvláštních pøíhod.
Mají-li cestující našeho vláèku štìstí, mù¾e se ovšem podobná situace vyvinout úplnì jinak. Podél trati je spousta stromoví a divokých keøù na skalách – pøeká¾ky na trati nejsou tu ¾ádnou vzácností. Kdy¾ zas jednou na tra» padla z výše skal velká vìtev, motoráèek odevzdanì zastavil. Prùvodèí bìhal po vagónku a rozèilenì volal: “Co budeme dìlat, co budeme dìlat? Musíme zavolat hasièe! My zas do tý Prahy, bó¾e, nedojedem!”
Ve vagónku sedìlo té¾ nìkolik udìlanejch mu¾ù v pracovních overalech. Kdy¾ poklidnì dosvaèili, povídá jeden: “Tak na to, chlapi, dem! “Rozvá¾nì sestoupili na koleje a obratnì odstranili pøeká¾ku. Prùvodèí se rozveselil a zapískal. Vláèek se rozjel.
Dramatické pøíhody nemusí se však v¾dy odehrávat na kolejích, také uvnitø vlaku mù¾e dojít k napìtí, nezachová-li se nìjaký náhodný pasa¾ér vhodnì. To tak jednou jedeme vláèkem se sousedkou Marií, poklidnì hovoøíme a tu ona spatøí, ¾e mu¾ jakýsi mladý a úhledný polo¾il své obuté nohy na sedadlo proti sobì. Marie zbrunátní, její rysy ztvrdnou a ona drtí tiše kletby. Nevydr¾í pøihlí¾et. Ráznì (pokud to pohyby vlaku dovolí) zamíøí k mladíkovi a ji¾ stojí nad ním a hlasitì mu ká¾e:
“Pane promiòte, ale vy jste prase!” Mládenec dá nohy, kam se patøí. Sousedka ještì zasyèí: “Dobytku jeden!” Mládenec hledí z okna do plynoucí krajiny.
Sousedka Marie vrací se na své sedadlo nezranìna. Netušila jsem, jaká je bojovnice. Ve Vraném pøistoupí man¾elé hovoøící nìmecky a usednou na ono místo. Sousedka na štìstí nìmecky nehovoøí.
Pøíštì vám povím nìco idylického.
Text a kolá¾e: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky