Trvalé bydlištì Klondike aneb Kde medvìdi dávají dobrou noc (1/3)
Vzpomínáte si na dobu, kdy jste hltali exotiku drsného, dobrodu¾ného ¾ivota a se zatajeným dechem èetli tøeba Londonovo Volání divoèiny, Bílého tesáka nebo jeho povídky z Aljašky? Zùstalo ve vás ještì kus kluka? Nemáte sice odvahu zahodit svùj zabydlený ¾ivot, ale pøitom aspoò obèas sníte o ¾ivotì bez televize a všeho toho moderního balastu a stresu? Pak je pro vás kniha „Trvalé bydlištì Klondike aneb kde medvìdi dávají dobrou noc“ (naklad. Outdooring, 245 stran, barevné fotografie) pøesnì to pravé.
Knihu napsala Alena Kennedy, èeská exulantka, která s man¾elem na Yukonu v povodí øeky Klondike v severozápadní Kanadì ¾ije a ví, o èem píše. Trampové a pøátelé ji znají pod pøíznaènou pøezdívkou „Mývala“. Její vyprávìní, to jsou strhující zá¾itky o cestì za svobodou; o ¾ivotì ve srubu, který „podìdila“ po bývalých zlatokopech z doby rý¾ování zlata v období zlaté horeèky; o lovu lososù a medvìdù, o jízdách na saních po zasnì¾ených pláních nikoho, jen ona a psí spøe¾ení. Vyprávìní o krásné, ale drsné a tvrdé pøírodì kanadského severu. Není bez zajímavosti, ¾e autorka sama se podílela na urèení hrobu Eskymo Welzla.
Rozhodla jsem se Alenu Kennedy vypátrat a po¾ádat ji o rozhovor. Velkou mìrou k tomu pøispìlo i vyprávìní mého otce, který se v roce 1978 ve svých 67 letech rozhodl splnit si svoji dávnou touhu a vypravit se na Aljašku. A proto¾e je svìt taková malá duhová kulièka, setkal se na Yukonu dokonce se samotným Kennedym, mu¾em autorky, který v té dobì ovšem ještì nebyl ¾enatý. Mo¾ná nebude bez zajímavosti konfrontovat zá¾itky mého otce s dnešním Yukonem? Zeptat se na závìr paní Aleny, jak moc jsou otcovy vzpomínky ještì pravdivé nebo jak moc se Yukon od té doby zmìnil?
Dobrá, plán je hotový, tak teï nejdøív vzpomínky mého otce:
Cesta na severozápad
Jaromír Kubias
Jsou nìkteré touhy a lásky v ¾ivotì, jejich¾ podnìty je nutné hledat daleko nazpìt, velmi èasto v dìtství. Mnohé tu¾by se splní, kdy¾ se vytrvale pìstují a kdy¾ máte trochu štìstí, jiné ale nikoli, ¾ivot je proklatì krátký!
Jestli¾e byl u zrodu mé touhy uvidìt na vlastní oèi Aljašku, tuto vzdálenou zemi na severu, Jack London, nemohu dnes s urèitostí øíct, ale asi ano, proto¾e tato touha mì provázela od chlapeckých let. Nikdy jsem ovšem vá¾nì nevìøil, ¾e se mi splní. Nìkteré názvy, jako jezero Huronské, Hoøejší, velké jezero Otroèí mi uèarovaly u¾ svými nezvyklými jmény. Pozdìji k tomu pøistoupil Kondike, dovìdìl jsem se o mìstech duchù. Jak to zní tajemnì, aèkoli na nich nic záhadného není! Kdy¾ jsem coby kluk vidìl Charlie Chaplina ve filmu Zlaté opojení, jak si uvaøil botu a z hladu polykal tkanièky jako špagety, bylo to k smíchu, ale teprve nyní vím, ¾e to pro mnohé byla smrtelnì vá¾ná skuteènost.
Pohled do map a plán cesty dostal konkrétní podobu. Na sklonku léta 1978 jsem se svým synem Jerrym podnikl velmi dlouhou a pomìrnì i obtí¾nou cestu na daleký severozápad do severních teritorií Kanady, Britské Kolumbie, Yukonu a posléze i na Aljašku.
Nekoneèné jsou kanadské lesy
To jsem si znovu a znovu opakoval, kdy¾ jsme projí¾dìli ty tisíce kilometrù z provincie Ontario pøes Manitobu, Albertu a Britskou Kolumbii na Yukon a posléze americkou Aljašku. Ta nesmírná rozloha kanadských lesù je prostì fascinující, lesy a lesy den co den, týdny… Cestou mìní svùj charakter, vùni, barvu, vzhled i výšku, aby v nejsevernìjších oblastech pøešly v tajgu a posléze v tundru. Ale nejhezèí jsou bøízy. Zpoèátku jen sem tam bílé skvrny, ale za Fort Nelson u¾ jsou jich tisíce, a ty bílé stromy severu nás pak provázejí po celém severozápadu. A pak také jezera. Jsou jich stovky.
Poslední vìtší mìsto Winnipeg, je u¾ za námi, opustili jsme i metropoli Alberty a u¾ hodnì na severu moderní Edmonton. Je a¾ neuvìøitelné, ¾e to není tak dávno, kdy toto kvetoucí a kulturní mìsto bylo v zimì ohro¾ováno vlky.
Vjí¾díme do ohromné, ale témìø liduprázdné oblasti Britské Kolumbie. Jen¾e…
…Všude ¾ijí lidé
a ti, kteøí ¾ijí zde, jsou všichni pionýøi. Všechna èinnost je vymezená trasou velké severozápadní magistrály, mimo ni jen nedotèená pøíroda. Pøi silnici jeden a¾ dva motely, benzinová stanice s nezbytnou autodílnou, coffee shop, dále krámek, kde si mù¾ete mezi snì¾nicemi, postroji pro zvíøata a nejrùznìjším zbo¾ím vypít šálek kávy nebo i horkou polévku. Døevìné domky obyvatel jsou roztroušeny po lese v okolí silnice. Další mìsto není blí¾ ne¾ po dvou, tøech stech kilometrech. Aby se zpøístupnila další místa na severu, k tomu slou¾í malá letištì, ale nìkde jen silnice s oznaèením „Pøi pøistávání má letadlo pøednost“. Televize v této èásti zemì není vidìt a také telefonické spojení s ostatním svìtem je èasto nedosa¾itelné.
Proslulá Alaska highway
spojující zázemí Kanady s Dawsonem, Fairbanksem a Anchorage zaèíná v Dawson Creeku. Amerièané postavili tuto silnici v r. 42 v rekordním èase, obávající se z této strany útoku Japoncù. Na kanadské pùdì není asfaltovaná, auto jsme vpøedu opatøili ochrannou drátìnou møí¾í pøed odskakujícím kamením – a jelo se!
Krajina je líbezná, jakoby se chtìla ukázat v tom nejkrásnìjším svìtle. Teplota teï zaèátkem záøí je zcela neobvyklá, 20°.
Koneènì Yukon
Jezera jako støíbrná oka zasazená do klínu lesù zpestøují cestu. Pìt set kilometrù pøed námi je Whitehorse, poslední vìtší mìsto na severozápadì Kanady. To je u¾ bývalé zlatokopecké støedisko. Navštívili jsme tu krajana Èecha, který si tu koupil pekárnu a zamìstnává dvacet lidí. Daøí se mu. Kdy¾ sem pøed sedmi lety pøijel, zaèal z nièeho. Pracuje s ním i jeho kamarád, také Èech, který vsadil na jedinou kartu stejnì jako jeho pøedchùdci, jen lidskou døinu nahradí technikou. Koupil pùdu a buldozer a bude hledat zlato. Mù¾e se stát boháèem, nebo také ztratit vše. To je tvrdý zákon severu.
Z Whitehorse na sever
Jen jezera a lesy. Tato zemì patøí zvìøi. A¾ teprve u bøehù severního ledového oceánu zaèíná lidský ¾ivot. Tady to èpí naftou. V Inuviku pøistávají letadla z Edmontonu, na palubách dobrodruzi z celého svìta. Ka¾dý je vítán, nikdo se neptá na minulost a trestní rejstøík. Zato se musí tvrdì pracovat tøeba dvacet hodin dennì, sedm dní v týdnu jezdit s tì¾kými náklaïáky po zamrzlé hladinì Beaufortova moøe k vrtacím vì¾ím a zpìt. Výdìlky jsou ohromné a kdo to vydr¾í pár mìsícù, odchází jako boháè. I tady pracují Èeši.
Indiánský høbitov
je kousek za Whitehorse. U¾ na první pohled vypadá jinak, ne¾ jsme zvyklí. Ka¾dý hrob je opatøen døevìnou støíškou, nìkdy i celou døevìnou chaloupkou. Sem nosí pozùstalí mrtvým jídlo a pøedmìty, které mìli rádi. Bohu¾el jsou krásná, poetická jména Indiánù nahrazena nic neøíkajícími jmény anglickými.
„Mé jméno je Charlie a toto je má dru¾ka“
Na silnici nás zastavuje indiánská dvojice, pøedstavují se. Snad z pocitu ménìcennosti si Indiáni dávají anglická jména, a právì Charlie je nejoblíbenìjší. ®ena se jen potácí, je zcela opilá. Tragédie národa, který se ze své letargie u¾ neprobudí.
Udr¾ujte Yukon zelený
nabádají nápisy podle Alaska highway. A Yukon zelený je, a také moèálovitý, tady vládne los. Zemì je nedotèená, na této obrovské ploše severozápadu ¾ije víc velkých zvíøat ne¾ lidí. Svého prvního èerného medvídka hasícího ¾ízeò u pramene u silnice jsme potkali u¾ v Ontariu, cestou na západ jich stále pøibývá a v národním parku Mt. Mc. Kinley na Aljašce jsem u¾ je ani nepoèítal.
Pøekraèujeme Medvìdí potok. Jména potokù a øek jsou pro zdejší zemi charakteristická. Potok losí, sobí, vlèí, bobøí i lišèí, stejnì jako Orlí øeka jasnì naznaèují, jak je zde ¾ivot lidí úzce spjat s pøírodou.
Dawson City
Metropolí Yukonu, mù¾e-li se tak nazvat mìsto s asi pìti sty obyvateli, z nich¾ je šedesát procent Indiánù, je Dawson city. Nìkolik ulic protínajících se v pravém úhlu, opuštìné døevìné domy, sportovní høištì, kde Indiáni provozují své hry a zápasy, na bøehu Yukonu starý kolesový parník, památka na dobu, kdy neexistovala Alaska highway a veškerá doprava se odehrávala po øece. Na vrcholu zlaté horeèky kolem r. 1896 to bylo nejvìtší mìsto Kanady na západ od Winnipegu a ¾ilo zde šest set padesát tisíc lidí, dnes èásteènì mìsto duchù, které ¾ije ze své bohaté minulosti. Jezdí sem ti, kdo se nebojí dlouhé cesty, trochu námahy a milují dobrodru¾ství. Pro takové jsou tu dva hotely, døevìné, jednopatrové, pár hospod, krámky, kde lze nakoupit nejdùle¾itìjší náøadí pro rý¾ování zlata, krumpáè, lopatu a rý¾ovací pánev, proto¾e tady v okolí se stále ještì zlato rý¾uje.
Stálá opera
Mìsto s pouhými pìti sty obyvateli má tuto svou zvláštnost, operu. Je to tradice a turisté mají zásluhu na tom, ¾e divadlo ¾ije. Zevnì vypadá budova jako z westernu. Døevìná, dvoupatrová, ale vejdeme dovnitø a jsme skuteènì v divadle, jak je známe. Hledištì do podkovy, parter se dvìma balkony, po celém obvodu hledištì ló¾e. Z balkonù visí vlajky Union Jack a vlajka Ameriky. Pøed vchodem do divadla pózují dívky, které upozorní návštìvníka, ¾e v divadle nesmí jíst, pít ani kouøit. Obleèené jsou stylové z doby 90. let minulého století a stejnì jsou obleèené i uvadìèky. To vše dodává tomuto místu zvláštní charakter a pùvab. Program je rozmanitý, podle toho, co má na repertoáru spoleènost, která zde právì hostuje. Tentokrát to byly scény, zpìvy a tance a ¾ertovné výstupy z doby zlaté horeèky. Pøedstavení musí v¾dy konèit kankánem, to je nepsaný zákon, tak ká¾e tradice ji¾ od zalo¾ení opery.
Jediná výstavnìjší budova Dawsonu je banka, dùm bývalé správy mìsta. Domníval jsem se, ¾e dùm je kamenný do chvíle, ne¾ jsem zjistil, ¾e to jsou pouze tapety a ¾e je ze døeva tak jako všechno ostatní. Zdá se, ¾e kámen se tu coby stavební materiál vùbec nepou¾ívá. Pøesto vypadá banka zvenku vskutku výstavnì a svìdèí o tom, ¾e Dawson bylo kdysi velké mìsto. Toté¾ svìdectví podává i muzeum s exponáty historické ceny hlavnì z doby zlaté horeèky a také ovšem s pìknou pøírodovìdeckou sbírkou.
V malé døevìné mìstské nemocnici se léèí hlavnì Indiáni z alkoholického opojení, jinak se provádìjí jen malé chirurgické zásahy. Všichni ostatní pacienti se pøevá¾ejí vrtulníky do Whitehorse vzdáleného šest set kilometrù.
Dawson City je mìsto poznamenané zlatou horeèkou jako ¾ádné druhé na celém Yukonu a Klondike a dosud ¾ije z této tradice.
Vyhledat Kennedyho
známého po širokém okolí, nebylo zdaleka lehké. Nejdøíve bylo nutné najít Medvìdí potok, pak jeho chatu, a to bylo ještì t쾚í. Asi bych ji nenalezl nebýt mladé Amerièanky ze San Franciska. Tato ne víc ne¾ 20letá dívka ¾ije u¾ nìkolik mìsícù zcela osamocenì na bøehu Medvìdího potoka. Pøivedla nás ke zcela neviditelné stezce a po tomto zarostlém chodníèku jsme se lesem dostali k chatì. Kennedy, nìco kolem tøicítky, je snad nejsvobodnìjší Èech, kterého jsem kdy poznal. Pod tímto jménem je znám snad po celém svìtì, který je jeho domovem. Nedávno se vrátil z Austrálie a Tichomoøských ostrovù, pobude pár mìsícù ve své chatì a zase vyjede do svìta, aby se sem opìt vrátil. Jeho pøátelé jsou hlavnì Indiáni, od nich¾ se nauèil, jak sám øíká, všemu, co je tøeba k ¾ivotu.
Kennedy je zálesák. ®ije sám se tøemi psy severské rasy, ¾iví se lovem, chytáním ryb a jen na zimu koupí mouku, rý¾i a èaj, Vaøí na otevøeném ohništi a sám si peèe chleba. Doslova prochodil velkou oblast Yukonu, zná všechna nalezištì zlata, ale sám nerý¾uje, hodnotu ¾ivota nevá¾í vahou nugetù. Ukázal nám zemi pøevrácenou naruby holýma lidskýma rukama, jen s pomocí krumpáèù a lopat. Zlato je tu stále ještì všude, jen mít štìstí a kopat tam, kde je ho tolik, aby se tì¾ba vyplatila. Ještì v 50. letech pracovala na potocích ohromná rypadla, tøípatrové obludy vepøedu opatøené ¾eleznými l¾icemi nabírajícími zeminu. Na nìkolika místech stojí tyto kolosy dosud. Výsledek naší snahy, kdy¾ jsme se pokusili o zlaté štìstí, byla tøi nepatrná zrnka kovu, která nemìla cenu rý¾ovací pánve.
Po starých zlatokopeckých cestách jsme projeli širokodaleko okolí Dawsonu, hlavní místa poznamenaná zlatou horeèkou. Všude stejný obraz: opuštìná sídlištì, mìsta duchù, ale hlavnì rozrytá, naruby pøevrácená zemì a hory vykopaného pøebraného kamení.
Saloon
Je od Kennedyho chaty asi 20 km a zajdeme si sem jednou veèer v jeho doprovodu. Hosté, místní lidé a Indiáni, jsou u¾ vìtšinou pøiopilí. I my sedíme u svého piva, kdy¾ najednou vjede do hospody jezdec na koni, pøeskoèí stùl a zaène støílet do stropu. Ne, není to show, jak jsem se zprvu domníval. Pravému kanadskému ¾ertíku uèiní konec královská jízdní policie, obklíèí hospodu a odvede si jezdce i s konìm.
Vracíme se do chatky, spíme na medvìdích kù¾ích pøikrytí ko¾ešinami a mohu dosvìdèit, ¾e lo¾e je teplé a mìkké.
Vrch Dom nad Dawsonem
Vyjeli jsme sem jednou k veèeru. Odmìnou nám bylo úchvatné zelené horské panorama kolem dokola, bez konce. V hloubce pod námi na bøehu Yukonu šachovnice mìsta, dále vpravo øeka Klondike.
Sjí¾díme serpentinami dolù, je konec srpna a Kennedy u¾ vìští zimu. Pøijde prý náhle, témìø bez pøechodu. Pøes noc pøijde mráz a napadne sníh, který ji¾ neroztaje. Zima je tu dlouhá a krutá, -50° není vzácností. Zatím ještì vnímáme znaky krátkého sice, ale zato krásného barevného podzimu. Ohromné plochy zelenì dostávají zlato¾lutou barvu a bøízy, ty štíhlé stromy severu, zamìnily symfonii bílé a zelené v symfonii bílé a ¾luté.
Jan Welzl
Nedaleko pod vrcholem Domu zastavujeme u pomìrnì velikého lesního høbitova. Všechny hroby stejné, stejné bílé køí¾e, jeden jako druhý, oznaèené jmény tìch, kteøí zde našli vìèný klid po neklidném ¾ivotì, samí zlatokopové. Blízko vchodu se zastavujeme u jednoho hrobu. Na køí¾i jméno Jan Welzl. Èech, pøítel a náèelník Eskymákù, který pro¾il vìtšinu ¾ivota na dalekém severu a který je zde nad Dawsonem na zeleném lesním høbitovì pod horou Dom pochován ve spoleènosti druhù mu blízkých.
Všude ¾ijí lidé, všude ¾ijí a umírají Èeši.
Pokraèování za týden…
Blanka Kubešová – Alenka Kennedy
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky