Putování Novým Zélandem (14)

(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)

aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem

Pátek 22. ledna
Dnes ráno v 8:00 a.m. si půjčíme další auto a vydáme se po SH1 k sopkám. Pojedeme přes Taihape, Waioura, Ohakune, někam k východisku turistických cest - Whakapapa. Jsem zvědavý jak to všechno dopadne. Cíle máme velké, času málo a předpověď počasí není, doufejme, že jen zatím, příznivá...

Tak velké nádraží jako ve Wellington nemáme snad ani Praze o Ostravě už vůbec nemluvě. Nám však připomíná spíše budovu parlamentu nebo nejvyššího soudu…

Po snídani si jde Chuck „puknut“, a brzy se vrací se zprávou, že jsme vlastně ve středu města s velkým nádražím a přístavem s obrovskou lodí naproti. Náš hotel, ale především nádraží s 8mi nástupišti, jak jsme se přesvědčili na vlastní oči, jsou na Novém Zélandu a nádraží i v Austrálii doslova nevídané stavby...

Na malém parkovišti před zmíněným obrovským nádražím si bereme taxi, z důvodu snadnějšího dohledání půjčovny aut! Taxík byl řízený Indem, majícím na palcích rukou asi tak 5ti centimetrové nehty?! Volant auta nemohl sevřít a tak řídil jen dlaněmi položenými na tento a patrně i verbálními pokyny v indickém jazyce... Zkrátka, pro nás to byl první pohled v životě na „jogína v pracovním procesu“! V hustém městském provozu jsme pak jeli „skoro celých 5 minut“! až do půjčovny AutoEurope. A to vše jen za 15 dollars. Usměvavý pán v půjčovně o nás (Lucko díky!) a naší vlasti už slyšel neb prý zde měl na brigádě českého studenta. Mně oslovoval rozverně s úsměvem Mr. Džeinkúj, neb auto bylo opět půjčeno na mé jméno a auto, omlácený a přestárlý Hyundai Blue Bird, nám po podrobné instruktáži půjčil!

První naší zastávkou byl místní Wolworth, novozelandská obdoba „našich“ Lidl, Billa nebo Penny. Odbočili jsme k němu sice omylem, ale radši si zde doplňujeme zásoby potravin – především pak čínských polévek v sáčku, vajec a tvrdého sýru! Později, na parkovišti u dálnice vyvařujeme, smažíme a nakonec se tím vším i nacpeme. Následně, unaveni množstvím snězeného jídla, vytahujeme karimatky a vleže odpočíváme – ale Chuck „už zasek klidně spi“!

Po hodinovém šlofíku pokračujeme dál po SH1 až do Waiouru – kde je QEII Army Memorial Museum (LP- nabízí podrobné seznámení s působením NZ armády v obou WW II. ale i ve Vietnamu – účast NZ vojáků ve Vietnamu je pro mě novina?!). Zavírací hodina je zde v 17:00 a tak nám na prohlídku zbylo pouze 10 minut. V začínající bouřce si prohlížíme alespoň venku vystavené kousky těžké armádní techniky. Ovšem horší však je skutečnost, že se nám nepodařilo Army - Museum navštívit ani na zpáteční cestě...

Ke všemu začalo „lít jako z konve, hřmět a kolem bily blesky“ a tak se s Chuckem za volantem vydáváme dál, tentokrát po SH49 a vjíždíme do Tongariro National Park. K večeru déšť ještě zesílil a tak nakonec Chuck zajíždí do „bush kemp“ poblíž Tongariro Ohakune a Pokaka. Jak se pak večer přiznal, tak se o jeho existenci dozvěděl předchozím studiem LP! Po souboji se sedadly, která nejdou složit do lůžkové podoby ani v tomto vozidle, a se studenou večeří, zalézáme do spacáků. Dnes jsme Whakapapa nedobili... třeba bude zítra lépe?!

Mlhavě deštivé ráno a já balím „suchý“ stan v bush kempu, „bo mam vycvik z pijonyra“!

Sobota 23. ledna, 7:00 a.m.
Cílem našeho dnešního putování má být opětovné „dobytí“ centra místní turistiky - Whakapapa (snad už tam konečně dorazíme)!

Pršelo celou noc a s přibývajícím světlem už „lilo jako z konve“ a možná i o trochu víc. V primitivní kuchyňce bush kemp (střecha, pitná voda a stůl s dřezem) Chuck navazoval, v rámci procvičování anglické konverzace, známost s postarší Maorkou, mluvící divnou angličtinou, opravdu horší než já a to je co říct! Navazování jim sice trvalo dlouho, ale nakonec se podařilo a to především díky asi 7mi leté vnučce. Jak mi Chuck prozradil, a dělal z toho tajnosti, tak tato v Holandsku provdaná dáma, přijela ukázat rodnou zem jak holandskému zeťákovi tak i vnučce…

Kolem 10:00 a.m. déšť konečně ustává a my vyjíždíme z kempu. Opět směrem k Whakapapa! V těchto místech by někde měl začínat náš „výlet k sopkám“ v Tongariro National Park, zvaný Tongarira Crossing (LP-nabízí několik možností, nejdelší Tongariro Northern Circuit na 3 až 4 dny, nebo Crater Rim Walk či Round the Mountain Track). Chuckovi však „padl do oka“ Tongariro Crosing - délka 16 km, převýšení 750 m a doba treku se zde udává 6-8 hodin "poctivé chůze“?! V deštivém počasí neodbočujeme do Whakapapa, ale pokračujeme dál krajem.

Tam někde za těmi mraky jsou „naše“ sopky…

Po dvou hodinách jízdy dojíždíme do městečka Taupo, ležící na břehu krásného a stejnojmenného jezera Lake Taupo (LP-je sopečného původu a je mladé neb má jen 2000 let – nechci o tom „mládí“ polemizovat, ale já, který mám jen necelých 68 let, jsem už považován okolím za starce, ne-li přímo za dědouška…). V místním iS se snažíme získat jak informace o dalším počasí, tak i o Busu, který obstarává spojení se začátkem a koncem našeho „výletu k sopkám“. Nevím, ale buď se blbě ptáme nebo maorská dáma neumí anglicky, spíše však to druhé... Výsledek je ale ten, že jsme žádnou informaci nezískali... Já aspoň nacházím synoptickou mapu, která slibuje pěkné počasí, bohužel až na úterý odpoledne a snad i na středu... uvidíme!

Po obědě a letmé procházce městem sedíme v autě a studujeme mapu. Nakonec se rozhodujeme pro město Rotorua. Cesta v dešti pomalu ubíhá a Chuck, který propadá melancholii mi začíná v autě „pukat“! Otvírám okno, ale následně se nám zase zamlžují víc a víc skla... Posledních pět kilometrů Chuck vyloženě vypustil s tím, že už nevidí na cestu. Skla se silně mlžila i přes veškeré mé utírání. Nakonec jsme v hustém dešti uviděli odbočku do vesnice. Když jsme však přijeli k prvním domkům, tak jsme ke své hrůze zjistili, že stojíme před novozélandskou státní věznicí... Tak sem teda ne (!), pravil rozhodně Chuck, vycouval z odbočky a jeli jsme dál.

Naštěstí jsem si čirou náhodou všiml hned v další vesnici nápisu „Holliday Park – Golden Springs“ na deskovém plotě přímo u cesty, a tak neváháme ani okamžik a vjíždíme do kempu.
Musím ale přiznat, že nás zmíněná věznice nějak přitahovala. Bloudě v příštích dnech krajem, v dešti a husté mlze, jsme věznici „navštívili“ a „nechcačky“! ještě 2x… Má opatrnost v cizím prostředí nefotit se zde opět projevila a fotku „nápravného zařízení“ opravdu nemám…

V Holliday Park nám pronajali cabins (malá chatka bez soc. vyb.) s otázkou, jestli máme vlastní sleeping bag. Po naší kladné odpovědi se kempíři viditelně ulevilo a předal nám klíč č.32 od cabins.

Když už jsme konečně našli číslo 32, tak se na sousedním č. 33 rozlétly dveře a vyběhla odtud takřka neoděná mladá dívka - „a móc hezká“! Za ní se vyřítily řvané nadávky v plynulé francouzštině a je jen škoda, že francouzsky nerozumíme „bo by zme se zasek čeho naučili“! Jako tečka za řvaným slovním projevem nakonec vylétly z chatky za dívčinou touto sandálky. Dívka se zastavila, obula si sandálky, ale jakmile zjistila, že se na ni díváme, odplula jako „labuť“, s hrdě vztyčenou hlavou! Patrně do sprchy, neb si nesla ručník...

Jo, jo, láska má různé podoby na celém světě, soudíme tak podle večerního veselí a i pozdějšího hlasitého vzdychání za paper wall chatky číslo 33...

Po vstupu do cabins jsme se oba shodli na tom, že určitě stojíme v depozitáři vlastivědného musea, kde je shromážděná vyřazená veteš, a ne v ubytovacím zařízení. Patřilo by tam totiž veškeré vnitřní vybavení cabins (ostatně i cabins sama). Omlácený nábytek - manželská postel s ošumělým a flekatým potahem, kuchyňská skříňka, ve které se nacházela sbírka otlučených hrnků různé velikosti a tvarů, několik různobarevných talířků opět velikostí různých a jakýsi velký a rezavý hrnec. Zdejší příborník pak obsahoval sbírku „všelikerých ale vesměs rezavých nástrojů“. Všemu pak vévodil rezavý lavor s omláceným velkým džbánem na vodu. Obojí stálo na stole, u kterého byla přistavena jen jedna, ale jak se ukázalo pořádně rozvrzaná a nepoužitelná židle! Zmiňovaná manželská postel byla tak nepatrných rozměrů, že nám připadala vhodnou spíše pro manželský pár menších liliputánů než pro nás – dědoušky! Její pérová matrace navíc věrně imitovala plavbu v mořských vlnách. Jakmile si totiž jeden sedl a nebo se pohnul, tak druhý vystoupal na vlně matračky vzhůru a potom zase klesal dolů. Pravda je, že v noci plaval především Chuck. Jednak je o 15 kilo lehčí, ale určitě také proto, že je kapitánem námořní plavby...

Třešničkou na dortu zdejšího noclehu byla silnice, po které jsme přijeli a která vedla celé tři metry za plotem s nápisem „Holliday Park“. Vzhledem k tomu, že špatně spím, mohu pro místní aktivisty „Greenpeace“ doplnit noční statistiku průjezdů kolemjedoucích kamionů. Když jsem si ráno spočítal čárky, které jsem si dělal vždy po přejezdu kamionu, tak jsem zjistil, že kolem nás projelo celkem 48 kamionů, tzn. každých 10 minut jeden…?! Ke šťastnému spánku mi chyběla už jen dunící železnice nebo houkající parníky, případně troubící sloni... To vše za pouhých 26 dollars na hlavu a noc. Chuck o tom nic neví „bo zasek spal do rana jako zabity“! „Nemluv mi“?!, říkal mi později udiveně u snídaně, v odpověď na moje noční historky – „nespavec jeden spavy“!

Pokračování příště…

Karel Janků

* * *

Zobrazit všechny články autora