Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na problematiku tzv. bojových plemen.

Bojová plemena – bože, cože?

Existují věci, které mě zaručeně rozčílí. Mezi jednu z nich patří v médiích se často opakující zprávy o tzv. bojových plemenech, obrázky a reportáže toho, kterak zlý a agresivní pes napadl a pokousal tu bezbranné dítě, tu hned dvě, jindy zase matku chránící ratolest. Co mě na tom štve – tyto zprávy se v drtivé většině zaměřují pouze na vyvolání určitých emocí u diváků/čtenářů (lítost a smutek nad oběťmi, nenávist ke zvířeti) místo sledování objektivních příčin. Ponechme nyní stranou úroveň, či spíše neúroveň mnoha českých sdělovacích prostředků, a podívejme se na problematiku tzv. bojových plemen.

Za prvé, co to vůbec znamená „bojové plemeno“, „bojový pes“? Netuším, protože nic takového neexistuje. Aspoň si to dovolím tvrdit vzhledem ke svým rozhovorům s lidmi zabývajícími se problematikou psů, zkušenostem vlastním i známých-pejskařů a v neposledku množství prostudovaných odborných článků. Toto označení je všude vyvraceno a sám ho považuji za nesmysl a účelně vyrobený konstrukt bulvarizujících médií usilujících o senzaci a uzurpaci čtenářů/diváků nehledě na objektivní fakta. Fuj! Ostatně, položme si otázku, může být vůbec živý tvor „bojový“? Dozajista můžeme mít bojové zbraně, bojové stroje, bojové taktiky… ale bojového psa či přímo člověka?

A co samotné útoky? Jistě, vyskytují se, stejně jako psi, kteří jsou povahově „problémoví“, zlí a agresivní a zaútočí bez zjevné příčiny a nečekaně. Jenže zrovna tak v řadě případů nese vinu člověk. Jeho (ne)chování a hlavně selhání. Na prvním místě bych vyzdvihnul to, že každý, kdo se rozhodne „pořídit“ si psa, by měl pečlivě zvážit své možnosti a schopnosti. Rozhodnu-li se žít se psem (protiví se mi pojem mít, vlastnit psa), musím ho fyzicky i psychicky zvládat! A musí to vědět on i já. To bych s dovolením zdůraznil jako úplný základ. Pokud psa dobře vychovám, je si vědom mé převahy, autority a respektuje mě, pak i snáze kontroluju jeho chování. Laicky řečeno, prostě musím být v očích psa „pán“ doopravdy, ne jen tím, že se za něj označuju. A zrovna tak se podle toho musím náležitě chovat.

Zmíním krásný případ, se kterým jsem se setkal na internetu. Aniž bych se chtěl dotknout přispěvatele, posuďte sami. Dotaz na jednom fóru zněl asi takto: „Pořídil jsem si s přítelkyní domů fenku [tuším rotvajlera], ta mě ale teď nechce ráno pouštět do práce. Sedne si přede dveře, štěká na mě a nechce mi dovolit odejít, často mně to trvá i velmi dlouho, než se dostanu ven. Poraďte, co mám dělat?“ Aniž bych tím sledoval zlý úmysl, tážu se pouze: To je špatný vtip? Sám bych se takto mohl ptát, zda mám chodit spát na gauč, když si mi večer Rex lehne doprostřed postele a předstírá, že to je přece v naprostém pořádku a stěhování se ho netýká…

Zrovna tak je nutné psa opravdu dobře znát. A toho nedocílíme jinak, než že s ním trávíme spoustu času každý den, věnujeme mu pozornost a nasloucháme mu. Kupříkladu já vím, že Rexovi vadí malé děti a ne zrovna málo. Čert ví, jakou s nimi kdysi pořídil zkušenost, každopádně potkáme-li nějakého prcka, snaží se mu vyhnout. Když tu možnost nemá, řídí se heslem: „Nejlepší obrana je útok!“ Proto ho nenechávám samotného před obchodem, jelikož vím, co by se mohlo souhrou nešťastných náhod přihodit.

Stejně tak je zarážející, kterak jedna má kamarádka přišla k pokousání a fobií ze psů. Během horkého letního dne si to namířila k psovi (známých) odpočívajícímu ve stínu s míčkem před sebou. Jen tak mu ho sebrala, a že mu ho hodí na aport a – A nehodila. Když jsem ten příběh slyšel poprvé, nepřišlo mi to rozuzlení příliš šokující. Nebo snad je? Takovéhle věci si musí přece hlídat „pán“ a zejména dotyčný sám. Vždy je dobré přemýšlet trochu dopředu, jakou reakci asi vyvolá naše akce.

A jistě, pes může být agresivní, zlý a špatný, jenže kolikrát se s tím už narodil, má to takříkajíc „v krvi“ a kolikrát to zapříčinila špatná výchova, životní podmínky, osoba „majitele“? Kdy je pes „prostě takový“ a kdy zkažený a pokřivený člověkem? Domnívat se, že za psími útoky lze hledat pouze jejich agresivitu či zlou (bojovou) povahu, mi přijde jako hrubě zkreslující obrázek. Neuškodí zauvažovat i o selhání „pána“, lidské nezodpovědnosti, lehkovážnosti či přímo hlouposti. Proto ještě jednou apeluji na každého: Nepořizujte si psa, na kterého nestačíte a nedokážete ho vychovat! Z toho pramení většina problémů…

Tomáš Zářecký

* * *

Zobrazit všechny články autora