Putování Novým Zélandem (1)
(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)

... aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem

Když jsme loňského listopadu navštívili Bojana v jejich domečku v Sydney, zmínil se nám o svém záměru jet na Nový Zéland. Protože to bylo také i mé dlouhodobé přání, tak jsem hned projevil zájem…

Jen pomalu, velmi pomalu v Chuckovi dozrávalo rozhodnutí „yet či neyet“, ale nakonec se i on rozhodl pro společný výlet na NZ. Vzhledem k tomu, že Bojan není v důchodovém věku, ale je stále pilně pracující učitel na high school, připadalo pro něj v úvahu pouze období hlavních prázdnin a to je v Austrálii leden. Tím byl zcela jednoznačně určen termín a následně se kolem Bojana utvořila skupinka lačnící po krásách Nového Zélandu

Členové skupiny:
Bojan, dnes již Australan
Bratr Bojana - povoláním zvěrolékař – Jirka, Čech z Ostravy
Společný kamarád nás všech - lékař Petr, Čech z Prahy
K partě tří dědoušků se nakonec přidala i naše „úderná dvojka“ – Chuck a já, oba z Ostravy a Češi.

Všichni jsme spolužáci buď z gymplu anebo z olomouckých studií, případně známí z olomoucké restaurace, poblíž VŠ kolejí, s názvem „Na růžku“.

Po jednoznačně určeném termínu vybírali Bojan s Chuckem velmi dlouho trasu(y) našeho společného putování na jižním ostrově Nového Zélandu. Po mnoha dlouhých telefonátech a majlování nakonec Bojan poslal Chuckovi návrh plánu putování.

Tento plán se Chuckovi líbil a bylo rozhodnuto!

Poznámka č. 1.
Plán společného Putování Novým Zélandem byl vlastně okružní jízdou kolem Jižního ostrova. Putování začneme odjezdem z Christchurch jižním směrem po východním pobřeží až na Stewart Island. Odtud, po dosažení nejjižnějšího okraje Jižního ostrova bychom se měli vracet zpět severním směrem, ale tentokrát po západním pobřeží až do Picton, kde naše společné putování skončí.

Z Picton se Chuck a já přeplavíme na Severní ostrov Nového Zélandu do Wellington. Tam si půjčíme auto a budeme mít deset dnů na poznání zdejší ostrovní krásy, včetně návratu do Christchurch. Odtud pak odletíme na čtyřdenní návštěvu k Bojanovi do Sydney.

Naši kamarádi - Bojan, Jirka a Petr, se z Picton vrátí zpět do Christchurch, a ještě tentýž den odletí k Bojanovi do Sydney, kde se opět všichni sejdeme.

Začátkem prosince jsme tedy měli jasno co nás na Novém Zélandu čeká a jak jsme i doufali, i „nemine“.

Mapa původně „dohodnutého“ společného putování na jižním ostrově

Poznámka č. 2
Z důvodů zjednodušení zápisu názvů, ale také proto, aby bylo vidět co všechno jsme museli v cizině „podstoupit“, používáme v textu následují zkratky:
SIs - South Island - Jižní ostrov, a NIs - North Island – Severní ostrov
iS – informační středisko, zde zmíněné silnice jsou značeny stejně jako v místní automapě, např.SH1,SH6 apod.
LP - Llonely Planet, knižní a světově známý průvodce turistů

Samotný rok před cestou byl pro nás oba dva, jak pro Chucka tak i pro mne, rokem „boje za své zdraví“. Všechny zdravotní obtíže jsme ale úspěšně zvládli. Měsíc prosinec jsme pak oba strávili „pilnou rehabilitací“ a „duševní“ přípravou na zájezd. Já jsem šel dokonce tak daleko, že jsem si koupil novou „flešku“ a absolvoval jsem 10ti minutový kurz práce s digitální fotografií a PC. Ke své škodě jsem však vše zcela zdárně zapomněl a slíbený manuál (od kamaráda) za mnou na Nový Zéland nebyl vyslán....

Po úspěšném prožití vánočních svátků a následném silvestrovském veselí jsme se ráno 5. ledna vydali vlakem ku Praze. V hale ruzyňského letiště jsme si dali „dobre americke kafe Starbucks“ k němu buchty na cestu od mé ženy Věry a v 15:15 SEČ jsme s „Emirates“ odletěli. Před námi bylo 19 000 km letu z Prahy do dalekého Christchurch na novozelandském South Island – Jižním ostrově.

Naše „lacinější“ letecká cesta byla vyšperkována dvěma „poznávacími“ nočními pobyty na lavičkách v letištních halách v Dubai a Bangkoku. Celkově nám cesta na NZ trvala včetně časových posunů skoro tři dny. Nakonec jsme však ve čtvrtek 7. ledna ve 2.p.m. místního času do Christchurch doletěli. Byl jsem notně polámaný a nevyspalý - více mrtvý než živý. Chuck si nestěžoval „bo už mohl zasek kuřit“! Ve zdejší letištní hale nás už měli očekávat naši kamarádi – spoluputující kamarádi – všichni jsme již dědoušci!

Když už to vypadalo tak, že nás letištní personál hladce odbaví a padneme si s kamarády do náručí, postavila se nám do cesty poslední kontrola – s názvem celně-hygienická. Jak se nakonec ukázalo, šlo zhruba o dvouhodinové zdržení. Tak dlouho totiž trvala jmenovaná kontrola celé naší turistické výbavy. V našem případě tato výbava představovala – 2 páry turistické obuvi - pohorek a 1 ks stanového kompletu zn. Jurek a spol. (potah stanu, stanová vložka, kolíky a konstrukce stanu, který byl vyrobený v Kunčicích pod Ondřejníkem, a který s námi loni prošel Austrálií). Zatímco obuv byla OK ihned, tak celní správě trvalo skoro 2 hodiny, než provedla úplnou dezinfekci zmíněného stanového kompletu. Podotýkám, že po celou dobu kontroly jsme se nevzpírali zákonu, kývali moudře hlavami, na správném místě a na kladené otázky jsme (alespoň já) neustále užívali rčení „yesr“!, „bo sem už z minula svjetak znaly jazykuv“! Nakonec se nám to vyplatilo! Zatímco vzpurný a neustále protestující holandský mladík zaplatil za dezinfekci celých 50 NZ dollars – „tak my ni“! Možná ale, že zapůsobilo i to, že hlavním, na celou akci „dozírajícím celníkem“ byl šedivý pán. Řekl bych, že i v našem věku...., ale patrně také to, že Holanďan mluvil - ke své škodě, lépe anglicky a hádal se… Očista byla tak důkladná, že stan po této očistě smrdí dodnes a doufám i v jeho „trvalou očistu“! Totéž pak platí i o mém milovaném péřovém spacáku… Nicméně jsem na straně druhé opravdu rád, že jsem se stal majitelem „trvalých hodnot“!….
PS… o co se zjednoduší náš příští vstup na půdu NZ!

Bohužel, na nás celou tu dobu čekali před letištní halou naši zbývající kamarádi z Čech a Austrálie. Když jsme se nakonec z haly vynořili, tak jediný Petr ze sebe vymáčkl radostný úsměv a to tehdy, když uviděl Chucka. Podotýkám, že jsem se snažil, během probíhající dezinfekce, opětovně mobilem spojit s Bojanem. Jeho telefon byl ale celou dobu nedostupný, jelikož měl Bojan nový telefon jehož číslo nám ještě nestačil poslat... Přesto však se naše zpoždění nedalo některým pánům logicky vysvětlit a tvářili se stále kysele, zvláště pak někteří… Proto jsem si vítající pány vyfotil později raději zezadu…, kdy kyselost pohledů nenarušila kvalitu snímku…

… Takhle nějak to vypadalo i v den našeho příletu na letišti v Christchurch…

 
Mírně rozladěni setkáním jsme se nakonec všichni vecpali do zapůjčené benzinové Mitsubishi Pajero (změna proti původní dohodě neboť byla odsouhlasena nafta) a s Bojanem za volantem jsme se vydali na naši „Pouť“.

Bohužel, pro naší „údernou dvojku“ a proti dohodnutému plánu, jsme vyjeli směrem na sever Jižního ostrova - SIs, do Kaikoura. Na Chuckův dotaz jestli se před zítřejší cestou ještě jedeme projet?!, odpověděl Bojan Chuckovi, že celou Pouť po SIs pojedeme opačným směrem než bylo původně dohodnuto?! Další „utajenou“ změnou byla okolnost, že Bojanova parta, má už předem „zabukované“ noclehy v jimi určených „etapových městech“?!

Původní dohoda bylo kempování ve stanech podle vzniklé potřeby v té či oné oblasti případně i v závislosti na počasí. Takto jsou pevně stanovené etapy – což je další rozdíl proti původnímu plánu. Důvod změn byl jednoznačný a lidsky pochopitelný – bylo to proto a vůbec! Rozhodli sice o nás bez nás, ale zato definitivně! Jak je vidět, tak Mnichov straší Čechy i po 50ti letech a dokonce až na Novém Zélandu...!

Uvedené změny nakonec přinesly, a to nejen nám, zbytečné komplikace v místech zabukovaného ubytování a konec konců i výrazně větší finanční výdaje za dopravu ve společné části „Pouti“. A to už nechci rozebírat naši oslabenou „akceschopnost“ ve vztahu k místním zajímavostem a počasí… Proč to všechno a kdo byl „otcem“ konečných změn jsem se nikdy nedozvěděl?!, ale stávají se i horší věci…

Poznámka č.3
Název „Pouť dědoušků“ patrně první vyslovil Bojan. Na samém prvopočátku však stojí Chuck, který spravuje jisté slečně Gábi z Ostravy, žijící v Christchurch, zuby. Když byla Gábi naposledy v Ostravě, pozvala Chucka a jeho kamaráda (to jsem já) do svého bytu v Christchurch – Lyttelton. Když se o tomto pozvání doslechl Bojan, komentoval to svým typickým humorem slovy: „Určitě by byla tato dívenka šťastná, pokud by jí navštívilo všech pět putujících dědoušků a se žádostí o noclehování“! Myslím si téhož i já ... bohužel se nám Gábi na Novém Zélendu nikdy neozvala a tak jsme ji nemohli učinit šťastnou...

Po obdržení telefonního účtu za leden předešlého roku jsem se naplnil štěstím alespoň já. To proto, že jsem učinil šťastnou firmu VODAFONE. Moje mateřská telefonní společnost ode mne přijala za 5 (slovy pět) marných volání a 3 SMS slečně Gábi, pouhopouhých 400 Kč ! Dodnes však pevně věřím, že to určitě bylo se slevou pro „pensioners“!

Foto z cesty po západním pobřeží – Tasmanovo moře, jako vždy tmavá pláž a mnoho naplaveného dřeva s Bojanem na pozadí…

Pokračování příště…

Karel Janků

* * *
Zobrazit všechny články autora