O českém školství

Luďka Frýborta (80) a Tomáše Zářeckého (25) není již třeba čtenářům SeniorTip představovat. Oba autoři, mezi kterými je mnohagenerační rozdíl, vedou své diskuze s různými filozofickými i politickými náměty na vysoké a kvalitní úrovni – nedá se jim nic vytknout. O tom svědčí i jejich velká sledovanost na internetu. Patří k oblíbeným autorům českých čtenářů po celém světě. Z řad čtenářů oslovují jak nejstarší generaci tak i mladou. Redakce SeniorTipu ráda dává těmto dvěma mužům prostor na svých stránkách a také děkuje za jejich souhlas tento zajímavý rozhovor otisknout.

Václav Židek

* * *

Mladý příteli, dovoluji si vám poblahopřát k excelentnímu složení závěrečných zkoušek a nástupu do stavu učitelského. I když nevím, zda bych Vám raději neměl vyslovit soustrast; ono být dnes učitelem není žádný med. Do Čech zasahují západní módy se zpožděním, takže v dětech zůstal ještě jakýsi elementární základ slušnosti, a ani rodičovská výchova patrně není tak prudce pokroková: stává se mi dokonce, že mě pražské děti pustí v tramvaji sednout (třebaže toho nevyžaduji, nejsa ještě tak zchátralý, že bych se neudržel na nohou). U nás v Německu – děs a běs. Haranti nevychovaní, drzí, roztahovační, uječení, každému protivní… ale abych nechal lamentací a položil Vám první otázku:

Jak pohlížíte na tzv. antiautoritativní výchovu?

Ne moc hezky, mám-li se vyjádřit v mezích slušnosti. Podívejte se už jen na to slovo antiautoritativní – co má znamenat? Chcete bojovat proti autoritám? Při výchově? Čeho dosáhnete, pokud uspějete? Chaosu. Autorita, řád, hierarchie, to jsou přece přirozené věci jak v přírodě, tak i v lidské společnosti. Zbořte je a zboříte základy civilizace. Obávám se, že mnoho lidí si plete svobodu s chaosem a ne pouze ve školství. Antiautoritativní výchovu můžeme spojit např. se jménem osvícence Jean-Jacquess Rousseaua. O něm je známo, že napovídal spoustu pěkných věcí, ale žil pravým opakem. Proč asi? Do školních škamen by se neměl vracet středověk, to ano, na druhou stranu se to s reformami, inovacemi a moderními trendy nesmí přehánět ad absurdum. Smutné je, že podobné – přinejmenším nešťastné – myšlenky zavádějí lidé, kteří nemají o praxi ani potuchy. Na univerzitě jsem zažil didaktičku, mladou, bezesporu aktivní a iniciativní ženu, která měla spoustu nápadů. Bohužel jejich využitelnost v realitě byla… no v lepším případě úsměvná. Možná to způsobil fakt, že nikdy neučila, pouze se učila, jak učit.

Tuším, že ani v českém školství není pokládáno za vhodné ukáznit rozjíveného darebáčka rákoskou, jak tomu běžně bývalo za mých časů. Jak nakládáte, nebo přesněji, jak vám dovoluje školní řád naložit s těmi dvěma, třemi výtržníky a výučby rušiteli, jací se v každé třídě vždy najdou?

Znát odpověď na tuhle otázku, jsem nejšťastnější učitel na světě. A dva, tři výtržníci, to by mi bylo ještě hej. Některé třídy jsou zlaté, ale pak vejdete do takové, kde je dvacet takových. Obávám se, že ani ta rákoska by nezabrala, jelikož by si to vyložili jako výzvu na souboj a vytáhli zbraň většího kalibru. Jsou různé věci, ale záleží na řadě faktorů, přičemž někdy se stane, že nezabere nic. Co se žákem, který na školu kašle, a když přijde, jen dělá rozruch a nepořádek ve třídě? Na domluvy nereaguje, z napomenutí si nic nedělá, v písemce napíše „Nevím, nezajímá mě to, je to k ničemu“, a doma k lásce ke vzdělávání rovněž není veden?

Není oboru činnosti lidské, aby byl tak často navštěvován reformami, jako školní výchova; nedivil bych se nikterak, kdyby v mezopotámských náplavech byla nalezena hliněná tabulka dokazující, že reformy školství probíhaly už v říši Aššurbanipalově. Nejdou ty reformy jaksi od extrému k extrému? Za Komenského patřila rákoska k učiteli jako šavle k dragounovi, ve šlechtických rodinách řezali preceptoři své svěřence jako koně a ještě relativně nedávno byly anglické public schools proslulé tresty až sadistickými. Dnes… leda napomenutíčkem, ohleduplně, aby z toho choulostivá dětská dušička neměla trauma. Nepřeháníme to trochu s tou choulostivou dušičkou? Nedala by se nalézt střední cesta, ani návrat k rákosce, ani podvolení se dětské libovůli? Neděláme totiž dětem nic dobrého; přijde den, kdy opustivše škamny školní, nastoupí do zaměstnání a diví se velice, že se musí podřídit hierarchickému řádu svého podniku či úřadu. Pak teprve může přijít skutečné trauma; jsou tací, kteří se s ním nevyrovnají nikdy a končí v trvalé nezaměstnanosti, ba v bezdomovectví. Možná ale, že chybuji, když přenáším svou německou zkušenost na české poměry, které mohou být odlišné. Co vy na to jako učitelský mládenec?

Reformy, to je v českém prostředí už hanlivé slovo. Na jednu stranu asi nelze nalézt stav dokonalosti, společnost se vyvíjí, ergo se budou vyvíjet i požadavky na vzdělávací systém a školství bude neustále tak trochu na pochodu. Na druhou stranu se bavme o smysluplnosti a užitečnosti některých kroků. Třeba si vezměme slavné RVP, neboli rámcově vzdělávací programy, klíčové kompetence, průřezová témata atd. Pokud se na to podíváte blíž, zjistíte, že to je věc sice pěkná, ale z většiny se jen staré věci nazývají novými (složitějšími) termíny a objevuje se tak opět Amerika. K otázce bych podotkl ještě jednu věc. Problém nemusí vězet ani tak v hledání kompromisu mezi rákoskou a pseudohumanitou, nýbrž v tom, že žijeme v době volného času a dostatku. Děti školou povinné mají v dnešní době nejvíc volného času v dějinách. Co s ním? Jak ho smysluplně využít? K tomu si přidejte fakt, že máte-li aspoň trochu peněz, vše potřebné si koupíte. Nemusíte si proto běžných věcí vážit, starat se o ně, něco se rozbije, koupíte si to nové. Co víc, masmédia na vás v tomto ohledu vyvíjí neustálý tlak. Není potom nikterak pozoruhodný rozmach fenoménu sociálních sítí a konsekvence s tím spojené. Jenže to už se dostáváme na pole jiné diskuze.

Abych postoupil od těch rákosek k dalšímu tématu: opustil jsem škamny školní před více než šedesáti lety a mohu zrekapitulovat, co trvalého jsem si z nich odnesl. Není toho zvlášť mnoho: vybraná slova a pár jiných gramatických pravidel, z matematiky násobilku, Pythagorovu větu… no dobře, ještě zlomky a procenta, protože je občas potřebuji. Chatrné zbytky tří jazyků, z fyziky vědomost, že hůl do vody ponořená zdá se býti zalomená, z chemie pak nějaké to H2SO4 a NaCl. Co ostatního, musel jsem si během své životní kariéry osvojit sám. Máte představu, jak by škola mohla přejít od systému – naučit se, nechat vyzkoušet a zapomenout, k vědění třeba méně obsáhlému, ale trvalejšímu?

Tady se dostáváme k dalšímu problému, který by se musel řešit komplexní a hloubkovou přeměnou českého vzdělávacího systému. To, co jste uvedl za příklad, je typická ukázka výuky na gymnáziích, tedy podle obecně vžité představy toho nejlepšího, co lze ve fázi středního školství najít. Jako absolvent hned osmi ročníků to můžu podepsat krví. Jenže teď se ptejme, co je cílem (smyslem) gymnázia? Asi by se chtělo říct, že to nemá být nalévárna vědomostí, dogmatická zkostnatělá instituce dovádějící osvícenské encyklopedistické ideály k dokonalosti. Na druhou stranu se od gymnázia očekává, že studenta připraví na přijímací řízení a studium na vysoké škole. Ajaj, problém. To totiž přesně dělá. Bohužel, české vysoké školství tohle vyžaduje a zároveň to úspěšně rozvíjí. Co by se tedy mělo změnit? Předně vysoké školství, kde se zastaví inflace titulů, zredukuje počet fakult a studijních oborů. Stejně tak by se měl drasticky snížit počet přijímaných uchazečů a zpřísnit podmínky průběhu studia. Obory musí být alespoň částečně akreditovány v závislosti na vývoji na trhu práce. Je absurdní, že jsou každý rok nabírány stovky studentů politologie, kulturní antropologie, archeologie, filosofie a podobných oborů, ačkoliv tito lidé již dnes končí stabilně na úřadech práce. (A to neuvádím takové perly jako teoretik čtenářství atd.) Studium na univerzitách by také mělo být zpoplatněno, ovšem s tou podmínkou, že se promění postavení studenta a těm nejlepším se investované náklady vrátí na prospěchových stipendiích, ergo nikdo nebude moci namítat, že by toto opatření znemožnilo studovat nadaným lidem ze sociálně slabších poměrů. V návaznosti na to se musí proměnit nižší stupně vzdělávání s důrazem na praktickou orientaci a vyšší náročnost. Jenže všechno tohle jsou věci, které by nebyly populární. Stály by spoustu peněz, práce, zhoršily by se statistiky, a čím by se potom úředníci chlubili? Proto do toho nikdo neřízne, dokud už nebude pozdě a stejně nebude vyhnutí. A přitom už teď jsou některé fakulty pro smích i samotným studentům.

Ohledně těch jazyků: když pominu protektorátní němčinu, absolvoval jsem sedm ročníků školní ruštiny, šest latiny a čtyři angličtiny. Je zarážející, jak málo platné bylo to mnohaleté úsilí. Učil jsem se později sám, ať z potřeby nebo ze záliby; několika dalším jazykům: k nejzákladnějšímu dorozumění mi stačilo několik měsíců, k dokonalejšímu rok, po dvou letech bylo dosaženo tlumočnické úrovně (týkala se tenkrát japonštiny). Většina toho se mi nepoužíváním zase vykouřila z hlavy, ale beztak: proč jako samouk dosáhne člověk během relativně krátkého času solidní znalosti, kdežto vyjda ze školy, si sotva dokáže v cizím jazyce objednat polívku? Netrvá škola příliš na perfekci, jako by ze všech žáků měli být diplomaté a mezinárodní manažeři, a nezanedbává prosté dorozumění? Ale třeba zase všechno hodnotím ze své poněkud dávnověké zkušenosti; učí už dnes škola kromě pluquamperfekt a časových sousledností i objednání té polívky?

První věc je, že jako samouk mám mnohem silnější motivaci něčeho dosáhnout, než když něco musím z povinnosti ve škole. Posuzovat výuku jazyků si netroufnu z toho důvodu, že co škola (nebo ještě lépe učitel), to jiný přístup a výsledky. Na gymnáziu jsem studoval osm let angličtinu, pět let francouzštinu. Podotýkám, že na cizí jazyky nejsem obdařen kdovíjakým talentem, snad že si tolik rozumím s češtinou, přesto bych si polévku anglicky dovedl objednat, a i když bych se neuživil jako diplomat, třeba běžnému filmu docela porozumím. To byla angličtina. Francouzština? Za pět let jsem se nenaučil víc než pár frází (bez nadsázky!) a nebyl jsem sám. Tak v čem vězel problém?

Když jsem se už zmínil o latině: lajdačil jsem v ní až hrůza (dokonce jsem, tuším v kvintě, musel skládat reparát) jsa toho rozšířeného názoru, že latina, jazyk dávno umrlý, beztak k ničemu není a že by bylo prospěšnější se učit třeba španělsky. Teď, na stará kolena, toho lituji. Pozdě jsem poznal, že bez elementární znalosti latiny člověk jen z půle rozumí svým vlastním dějinám, kultuře, že k němu její památníky čímsi naléhavým hovoří, ale on nechápe čím. Sbírám úlomky té polozapomenuté znalosti a pokouším se je spojit v nějaký celek, ale to se ví, jak praví mudrc: v mládí se učiti – v kámen tesati. V stáří se učiti, v písek psáti. Jaký jest váš profesionální názor?

S obojím musím souhlasit. Jak se znalostí latiny, tak s tím, kdy se má smysl učit. Jenže potíž tkví v tom, že člověk v telecím věku ještě neumí tak dobře (pokud vůbec) rozpoznat, co mu bude a nebude v životě užitečné a ne vždy má štěstí, že se najde někdo, kdo mu ukáže cestu. Mě baví historie. Pokud se ale nechci omezovat jen na sekundární literaturu a chci jít k pramenům, potřebuju znát němčinu i latinu pro celé české dějiny, latinu přinejmenším pro dějiny celé středověké Evropy. Být českým historikem a neznat němčinu, je asi podobné, jako chtít být řidičem autobusu a neznat dopravní předpisy a značení. Jenže na tohle jsem přišel taky až někdy před šesti, sedmi lety, tedy v době, kdy jsem byl konfrontován s realitou a bylo už pozdě. Nenašel se v předchozích letech nikdo, kdo by mě na to upozornil. A možná právě tohle by měl být hlavní úkol pro učitele, ne? Místo předávání znalostí ukazovat cestu, dávat podněty, radit, vést…

Nyní k otázce závěrečné, která mě jakožto vysloužilého rodiče zajímá zcela mimořádně. Jest tomu tak, že v současném životě hraje volný čas daleko podstatnější úlohu než za mého dětství. Na prázdniny se u nás jezdívalo k dědečkovi do Turnova, což ještě byl luxus; mnozí z mých kamarádů trávili prázdniny na ulici (nebyl na ní ještě takový provoz), nebo kam až stačili doběhnout pěšky. Dnes se nabízejí jinačí možnosti, lenošným povahám povalování na plážích Kanárských ostrovů či Malorky, zvídavějším studijní a poznávací cesty po celém obvodu zemském… jenže ta sakramentská škola. Neúprosný diktát prázdnin neponechává jiný čas, než když všude panuje horko a drahota, hlava na hlavě a samý německý učitel, kdežto příjemnější a levnější většina roku náleží bezdětným. Každý rodič si oddychne, když má tohle nevolnictví za sebou, a pro nejeden manželský pár je aspoň částí důvodu, proč děti nemít. Je pak slýchat skuhrání, že národ vymírá… nenapadá vás něco? Nějaká reforma?

Chci věřit, že na vymírání národa nenese hlavní vinu organizace školního roku, i když vnímám, že výše uvedená slova mají co do sebe. Jenže co s tím? Dovedl bych si ještě představit flexibilnější řešení v období posledních a prvních měsíců školního roku, jenže těžko donutíte děti při tropických vedrech sedět v červenci či srpnu ve škole a notabene se vzdělávat. Ani pro učitele by to nebyla žádná radost. Spíš bych viděl možnost v začlenění většího volna v průběhu školního roku, jenže to by s sebou zase neslo zvýšené nároky pro období výuky a větší požadavky na samostatnost a zodpovědnost žáků při jejich individuální přípravě a spolupráci s rodiči. Nemluvě o tom, že stačí trocha volna a zpátky do školy se vrací zdivočelá zvěř místo civilizovaných lidských bytostí a chudák pedagog se musí stále znovu měnit v krotitele lítých bestií.

Luděk Frýbort - Tomáš Zářecký

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová 2013
Zobrazit všechny články autora