Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na jeden měsíc v roce.

Dobře vychovaný měsíc

Listopad se letos choval jak se na dobře vychovaný měsíc patří - husté ranní a podvečerní mlhy. Tmavěšedá oblaka, plná vody, na světlejším pozadí oblohy. Spadané listí pod stromy, které natahují holé černé větve do výšky i do stran. Vítr je tak akorát, ještě neletí od sibiřských plání, ale taky to není žádný teplý proud od afrických pouští. A každou chvíli prší, poprchá, nebo aspoň mží. Uklidnilo mne to, mívám s počasím poslední léta problémy. V březnu bývají vedra k zadušení, koncem června jsme museli zatopit, v říjnu dozrávají jahody. My jsme se ve škole učili, že v našem podnebním pásmu máme čtyři roční období a toho se držel i Vivaldi, když skládal svoji nádhernou hudbu, i majitel jedné z nejslavnějších newyorských restaurací a mně se to pozdává také.

Pro zvětšení klikni na obrázek

Po třech dnech pršet přestalo a vybraly jsme se, my tři staré kamarádky, Judita, Naďa a já, za město. Od zastávky trolejbusu vede cesta lesem, který bych si nejraději celý oblékla, má teď totiž oblíbené barvy mého šatníku: hnědou, béžovou, zlatavou, sem-tam skvrnu terakota, mechově tmavou zeleň, oranžové klikyháky...

A najednou jsme se ocitly u jezera, plného divokých kachen. Judita se po chvilce pustila do feministického projevu, ve kterém kritizovala fakt, že zatím co páni kačeři jsou krásní, vyfešákováni a mají zřejmě čerstvě upravené a odbarvené hlavy, jejich manželky a partnerky kačeny vypadají všedně, utahaně až obnošeně, v šedohnědém oblečení předloňského střihu... Prý je to diskriminace a Evropská unie by se tím měla okamžitě zabývat. My s Naďou jsme se ustrašeně ohlížely, jestli Juditu někdo neslyší, protože kdyby se to doneslo do Bruselu, europoslanci by tento nápad určitě považovali za geniální a zabývali by se jím nejmíň půldruha roku. Konečně se nám podařilo emancipovanou sufražetku odtrhnout od jezera a za chvíli jsme vcházely do mlýna.

Mlýn to byl naposledy před sto dvaceti lety. Prapravnučka bývalého majitele mlýn zrestaurovala - udělala z něj restauraci. Ušel se nám protekční stůl u okna, ze kterého je romantický výhled na otáčející se mlýnské kolo. V blízkém krbu praskala březová polena a pro tu chvíli byl svět hezký a docela v pořádku...
"Dajtě sem ruku, panička, vyveštím vám čosi!" ozvala se najednou těsně za mnou stojící postava. Tmavá tvář, figura zabalená ve velkém šátku zpod kterého jí čouhala sukně s velkými květy, hlas chraptivý, slovenština s nějakým přízvukem. Kde se tam vzala, nevím. Chvíli jsem váhala. Jednak nejsem na svoji budoucnost nijak zvlášť zvědavá, v osmdesátce už člověk nečeká velkou lásku, čistou jako horský potůček. A za druhé, jsem bytost velice racionální, nevěřím na růžovou karmu, aromaterapii, horoskopy, černou magii, číslo třináct, ba ani na slib mobilního operátora, že vám dá zadarmo volání až po Singapur.

Ale neexistuje člověk, který by takto se nabízející možnosti zjistit, po čem si bude šlapat, odolal. Nabídnutá bankovka zmizela tak zázračně rychle, že jsem získala k věštkyni skutečnou důvěru - ovládá nevídaná kouzla!

 
Dozvěděla jsem se neuvěřitelné věci. Že budu trochu nemocná, ale vyléčím se, že mne čeká cesta, která nedopadne tak, jak bych chtěla, že někdo z mých vzdálených příbuzných opustí tento svět, ale že nám do rodiny i někdo přibude... Otráveně jsem vytáhla ruku z tmavé vrásčité dlaně věštkyně.
"Panička mi neverí a dobre robí..." zamumlala cikánka a potom mi zašeptala do ucha něco jako: "Uvidíte drahú vám bytosť, ktorá nie je z tohoto sveta! Už čoskoro!"

V tomto bodě dostala situace dramatický zvrat, protože se objevil mladý číšník, který věštkyni rychle a nemilosrdně vyvedl z místnosti. Judita a Naďa zůstaly bez znalosti své budoucnosti, ale taky jim zůstaly peníze, které jsem já furiantsky vyhodila za nesmyslné bláboly.

Cesta domů z takovéto vycházky je vždy obtížnější. Začíná se stmívat. Trolejbusy jsou přeplněné lidmi, kteří byli přilepeni na místa pro staré a invalidní, možná by rádi i vstali a pustili vás sednout, ale prostě to nejde. A člověka začínají bolet klouby, a to i takové, o jakých nás na Lékařské fakultě ani neučili...

Můj pokoj doma mne přivítal teplem, vůní bylinek, útulným světlem staré stojací lampy. Procházela jsem místností, odkládala věci, stahovala žaluzie, dělala jsem takové ty drobné úkony, které zaberou člověku většinu dne.

A najednou jsem uviděla svého muže!
Já vím, že pro mnoho žen je pohled na jejich muže všedním, každodenním, ba někdy i rozčilujícím úkazem. Žena si všimne, že ten její potřebuje ostříhat a napadne ji, že ještě stále neopravil tu polici v koupelně, jak to slíbil ještě v minulém tisíciletí. Jenomže můj muž šel po střeše vysokého paneláku a tam neměl co dělat. Tam má co dělat jenom kominík, pokrývač anebo náměsíčník a to můj muž nebyl!
A potom - jsem už třicet let vdova!

Stála jsem jako svatá, vytesaná z pískovce. Svět ztratil barvy, byl jenom černobílý. Aspoň že ticho se po chvíli prolomilo mužským hlasem, který pravil, že v dnešních "retronovinách" vzpomeneme první společnou televizní anténu v našem městě a jejího tvůrce...

Můj muž mezitím obcházel komín a já jsem se bála, aby se nesmekl, nesklouzl ze střechy a nezabil se. Současně jsem si vzpomínala na instalaci té první antény, ale že to natáčela televize, jsem netušila... To víte, bylo to krátce po diluviu a televize byla ještě na páru... netočila kdeco, jako dnes.

Za pár minut bylo po všem. Světu se vrátila barevnost, můj muž zmizel do jiné říše stínů, já jsem si utřela oči i brýle a vypnula jsem televizor. V tom jsem strnula. Věštba cikánky! Ještě začnu být na stará kolena pověrčivá!

Po chvilce jsem si pomyslela, že cikánka říkala všelico, mohla to být náhoda... Jsem bytost racionální, nevěřím na růžovou karmu, aromaterapii, horoskopy...

Ale nepamatuji se, že bych po příchodu domů zapínala televizi. Musela se zapnout sama!

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace: Vladimír Vondráček

* * *
Zobrazit všechny články autorky