Luděk Frýbort – Tomáš Zářecký:
O nadsmyslových jevech a zkušenostech

Vážený pane Frýborte, v dnešním rozhovoru se hodláme společně zabývat „nadsmyslovými věcmi“, což se přiznám, je třeba pro mě velmi široký pojem. Možná by nebylo na škodu začít tím, co všechno se pod tím označením skrývá?
Než přistoupím k odpovědi na otázku: tahle věc se nedá vyřídit zkrátka. Prosím tudíž milé čtenáře i váženou redakci o trpělivost. Zadruhé a především: nadsmyslové, chceme-li parapsychologické jevy smíme zaznamenávat, ukládat si je do paměti, bavit se jimi, přesvědčit se, že nejde ani o sebeklam, ani o čísi nejapný švindl – a dost. Kdo se pokusí vyvodit ze svého pozorování pevný závěr, na něm postaví teorii, z ní odvodí další závěr a tak pořád dál a výš, skončí u babylonské věže nesmyslů, z níž se může tak nejspíš zbláznit.
Otázka, co lze zařadit do kategorie věcí nadsmyslových, je z celého souboru nejsnadněji k zodpovězení: nadsmyslové (nikoli nadpřirozené) jsou jevy, nacházející se za hranicí člověku daného třírozměrného vnímání. Pouze v takto vymezeném prostoru můžeme poznávat a definovat; cokoliv mimo něj můžeme, jak zmíněno výše, jen pozorovat a zaznamenávat. V tom smyslu není ničím nadpřirozeným ani strašidlo na cimbuří, je-li věrohodně zdokumentováno.

Zmínil jste třírozměrné vnímání dané člověku, když jsme ale spolu naposledy mluvili na toto téma, hovořil jste i o prostorách čtvrtého řádu, že existují čtvrtá, pátá či šestá dimenze… Jak s nimi pracuje matematika? A co jsou vlastně zač?
To, prosím, nevím, jelikož mi pro příjem signálů z oněch dimenzí nenarostla za ušima anténa. Matka věd s nimi běžně operuje; je jen nejisto, lze-li si s nimi něco praktického počít. Největší vědecký genius hned po Einsteinovi, Stephen Hawking – ten pán s hlavou nakřivo, jestli víte – se domudroval zjištění, že aby vesmír fungoval, musí mít (teď nevím jistě) jedenáct rozměrů. Jelikož vesmír na miliontinu vteřiny a miliontinu centimetru funguje, kdežto člověk se vší svou v trojrozměrnosti zakletou vědou se potácí od jednoho pádu na nos k druhému, lze míti zato, že na páně Hawkingově teorii něco bude. Dá-li se z ní odvodit něco praktického… záleží na tom, co pokládáme za praktické. Jestli dokonalejší pochopení vesmírných zákonitostí, pak ano. Jestli technologii vařby piva, pak nejspíš ne.

Prozradíte čtenářům, jak jste ke svým poznáním dospěl?
Podvědomě asi už když jsem začínal rozum brát, možná vlivem maminčiných pohádek, možná tátových příběhů z front první světové války; on když se tak člověk krčí v zákopu a kolem třeskají šrapnely, bývá otevřenější signálům z nadsmyslna než doma na kanapi. Na první vědomé setkání s viditelným, smysly však neuchopitelným jevem se rozpomínám zcela přesně, což ale rozvedu až dále.

Jakými způsoby k nám tedy signály nadsmyslového světa pronikají? Můžeme je zachytit a porozumět jim?
Zachytit ano, porozumět ne, jak už naznačeno. Signály z nadsmyslového světa k nám pronikají, jsme-li pro ty věci dostatečně vnímaví, jednak v podobě letmých zdání, záblesků nejasného tušení, oněch prchavých chvil déjà vu, kdy se nám zdá, že tohle jsme už přece jednou zažili, v téhle situaci už jsme byli, jednak pomocí určitých technik, materiálně spočívajících v našem třírozměrném prostoru, svým působením však ukazujících mimo něj a nad něj. Co se vnímavosti týče, záleží na nadání. Vrozeném, podotýkám; naučit se nedá, leda spící probudit. U někoho je nulové, jiný se ponoří do hlubin pod… ne, nevědomí, a dějí se věci jako na začarovaném zámku. Je však i další, prostá, každému přístupná metoda: postavme se v osamění na měsíčním svitem zalitou mýtinu, doprostřed bouře, na břeh příbojem burácejícího moře, a nemáme-li duši pařezu, pocítíme ono trochu úzkostné a přece osvobozující, z říší nepoznatelna přicházející vlání.

Pane Frýborte, svěřil jste se mi, že se rovněž věnujete proutkaření. Jak jste se k němu dostal?
Jak jsem se dostal k proutkaření… inu takto: v roce 1957 jsem se co začínající technik v Ústředním ústavu geologickém (než mě z něj bolševik vyhodil k lopatě) účastnil terénních prací kdesi na Vodňansku. Šéf expedice, jistý doktor V., tenkrát mně a několika jiným geologickým pulcům předvedl, jak funguje proutkařské nářadíčko; k absurditě toho času náleželo, že řečený muž byl komunista, a tudíž povinně ateistický materialista. Nářadíčkem je dostatečně ohebná, vidlicovitě rozvětvená haluz (jsou i jiné metody, ale nehodlám spisovat učebnici), jejíž oba konce sevřeme do pěstí palci ven, a lokty přitištěné k tělu obcházíme pokusnou plochu. Vidlička se počne na určitých místech s větší či menší sílou ohýbat nahoru či dolů, nebo se také neohýbat; přijde na mediální schopnost proutkařícího. Zdar záleží mimo jiné i na tom, dokážeme-li ze sebe vypudit rušivé myšlenky, například že s tím proutkem vypadáme jako blázni a jestli si přihlížející obecenstvo nedělá prstem kolečko na čele. Dokážeme-li brát proutek do ruky s touž samozřejmostí jako šroubovák či tužku, je úspěch… no, zaručen ještě ne. Ale podstatně ulehčen. Později jsem zkoušel proutkařit už sám, a když jsem se zbavil počáteční nejistoty, šlo mi to… hned povím jak.

Povídejte… Jak hodně jste úspěšný? Nejenom ve vědeckém světě přece panuje vůči proutkaření silná skepse, což už jste ostatně naznačil…
Po praktické stránce bývám úspěšný tak asi prostředně až podprostředně. Proutek nereaguje na vodu, jak se obecně má zato, nýbrž na změnu hustoty podloží; nacházím tedy skalní pukliny, nerozeznám však, jsou-li zvodněné či nezvodněné, tak daleko můj um nesahá. Nebo jen staré a dávno zarostlé výkopy, zapomenuté roury a kabely, dokonce se mi jednou či dvakrát podařilo objevit podzemní chodbu. Nejsem ale takový čaroděj, abych se odvážil povědět – tady kopejte, pane, vodní zdroj máte v hloubce šesti a půl metru, přítok dva litry za minutu, dostanu tisíc kaček, poroučím se.
Daří se mi však i něco méně praktického, o čem váhám vyprávět, abych nebyl za… ale budiž. Bylo to v džunglí zarostlých ruinách mayského města Yaxchilán na pomezí Mexika a Guatemaly, kde jsem také zkoušel, najdu-li podzemní chodbu, ale proutek se rozhodl jinak. Zavedl mě k plochému, rukou lidskou opracovanému kameni na plošině jedné z pyramid, a ohýbal se tam a kroutil s přímo děsivou naléhavostí. Později jsem se dozvěděl, že na takové kameny kladli mayští kněží ještě teplá, z lidských obětí zaživa vyřezaná srdce, ono bylo v té slavné mayské civilizaci krom podivuhodného vědění i dost žaludek obracejícího sadismu. Ještě zběsileji se kroutil a houžvil v koutech mezi schodišti a rohy pyramid; i pochopil jsem, že tam stávali lidé – ve významnějších místech mayského kultu jich bývaly celé stovky – na něž padl ten příšerný los a čekali, až jim kněz se zakrvaveným obsidiánovým nožem v ruce pokyne, aby přistoupili k plochému kameni. To už ne skalní podloží, ale nevypověditelná hrůza se vtiskla do půdy i kvádrů těch dávných staveb a přečkala v nich staletí. Úplně nejdivočeji mi ale proutek lomcoval rukama u dvou vcelku nenápadných kamenů v Bretani, označujících dle místní pověsti hrob keltského kouzelníka Merlina. Musel to asi být velice mocný kouzelník, protože proutek dělal psí kusy, vibroval, až se mi zdálo, že jsem zase na šachtě a držím v rukou sbíječku, aby se nakonec roztřepil do změti pokroucených vláken. Podobně, jen s menší silou, reagoval u všech těch předvěkých památníků, menhirů, dolmenů a kromlechů, co jich je v západnější Evropě a v Bretani obzvlášť spousta; naproti tomu sebou ani nehnul u takového balvanu s vyčnívajícím mečem – byl to dle keltské pověsti budoucí král Artuš, jenž, vytrhnuv meč z kamene, osvědčil svou kvalifikaci pro královské řemeslo. To se ví, meč nezacementoval do balvanu kouzelník Merlin, nýbrž památková správa; a je třeba staletí obřadů, věšteb, rituálních soubojů nebo i poprav a jiného lidského neštěstí, aby se nastřádala ta jistá proutkem zmítající energie. No, dalo by se takhle pokračovat dál a ještě dál, ale chci nechat kousek místa i pro jiné autory.

Můžete se tedy pochlubit i dalšími pozoruhodnými nadsmyslovými zkušenostmi?
Mohl bych a s ještě většími rozpaky. Neboť jsem byl přítomen – a co přítomen; sám jsem pořádal duchařské sedánky, takže kdyby to měl být švindl, musel bych být švindlířem já sám, o čemž bych snad něco věděl. Nejlépe se dařily ve starých staveních, do jejichž zdí se staletími lidského života se všemi radostmi i utrpením vtiskla ona nevysvětlitelná energie, jako například do zdí jednoho hradu poblíž Telče, kde byl kastelánem můj přítel Tonda. Ještě jednou zdůrazňuji, že jsem do jeho domácnosti zavlekl duchařské kejkle já sám; nestal jsem se tudíž přihlouplou obětí jakýchsi podvodných praktik, jak bývají takové věci většinou odbývány. Na řečeném hradě se vyskytovala entita jménem Ferdinand, dle vlastního údaje tamní lovčí na přelomu století osmnáctého a devatenáctého. Mně samotnému, prosím, se nechce moc věřit, že se nad naším kroužkem vznášel duch zmíněného lovčího, hejbaje skleničkou po papíře s abecedou. Co jiného to mohlo být… snad jakási síla v nás samých, jakési zasuté či potlačené vědomí? Ale jak mohlo potlačené vědomí vyžvanit na přítomné přátele, o čem věděli jen oni sami a nechlubili se tím? Nebo informace z jakéhosi prostoru mimo náš třírozměrný svět, v němž se dle náhledu některých parapsychologů shromažďují prožitky a zkušenosti lidstva všech zemí a časů… ale to bych se zase pokoušel vysvětlovat nevysvětlitelné. V každém případě se milý Ferdinand vyjadřoval tak, že kdyby se dal do kupy nejslovutnější historik s nejlepším hercem, nesvedli by spolu takovou figuru rokokového kavalíra, přiměřeně pobožného, k přítomným dámám galantního až drobátko přioplzlého, na své šlechtictví háklivého a zcela utkvělého v představách své doby.
Rád jsem Ferdinanda provokoval: „Beztak,“ povídám, „se nejlíp žije v demokratických zemích.“ „Nonono,“ on nato, „kde například?“ „Například ve Švédsku,“ dal jsem k lepšímu svou zkušenost. „Ve Švédsku?“ divil se duch lovčího málem pohoršeně, „Švédsko přece není žádná demokracie, ale monarchie!“ Řekněte: dovedl by si dnešní člověk vymyslet takovou odpověď? Z doby, kdy se demokracií rozuměly guillotiny a královražda? Vypovídat o budoucnosti odmítal, řkouc, že není cikánka, ale šlechtic; zato věděl velmi přesně, co se v přítomné chvíli děje na sebevzdálenějším místě, ba i v hlubinách zemských; pozdější přezkoumání jeho výrok bez výjimky potvrdilo. Sedíme takhle jednou kolem stolu, na něm litrovku vína – třeba vědět, že ta činnost nevyžaduje nutně tajuplné přítmí s umrlčí lebkou pod třesoucími se prsty, ba jsme se u ní i dost nachechtali – a vyzvídáme, ukáže-li kopaná studna v dolíku pod hradem konečně už nějakou vodu. (byl jí kritický nedostatek, až hradu hrozilo uzavření). „Vodička bude,“ hlásil Ferdinand. „Jak silný přítok?“ táži se. „Jeden máz za minutu,“ zní odpověď. „Tolikhle?“ ukazuji na zmíněnou flašku. „Ještě polovic,“ upřesnil. Přijda domů vezmu naučný slovník… 1 staročeský máz = 1,47 l. Takže co? Ještě jednou zdůrazňuji, že nevrdloužu a nevymejšlím si, ani nejsem lehkověrný naivka, chytlavý na všechno esoterické, tibetské a kabalistické. V oboru parapsychologie, plném nepodložených dohadů i záměrného matení, jsem obzvlášť nedůvěřivý; přijímám jen u čeho jsem osobně byl a mohl si ověřit vlastními smysly. Ale právě že jen smysly; vezměme už jednou na vědomí, že jsou nedostatečné.
Jindy jistá moje kolegyně, zásadní to skeptik, se extra vydala na řečený hrad, aby odhalila ten podfuk, co za vším vězí. Dobře. Sklenička se dala do kroužení a skeptická dáma, v hlase nepříliš potlačovaný posměch, se táže: „Když jseš tak chytrej, Ferdinande, pověz mi, co se děje zrovna teď u nás doma!“ Lovčí se ani moc nerozpakoval. „Doma zmatek – dcerka horečku 39 stupňů – tvůj muž se vzteká – mlátí dveřma – babička ho napomíná, že je starej blázen.“ Přijdu v pondělí do práce – tak co, jak bylo u vás doma? „No…“ přiznává kolegyně rozpačitě, „jen jsem odjela, malá dostala horečku, 39 stupňů, můj mužskej se zlobil, že já si odjedu na nějaké rejdy a on že je teď na všechno sám…“ A tak dále včetně mlácení dveřmi, babičky a starého blázna. Netřeba podotýkat, že bylo po skepsi. Mohl bych takových příkladů podat víc a z jiných lokalit, snad ale poslouží těchto několik ctěnému čtenáři, aby si sám vytvořil či poupravil svůj úsudek.

Nepochybně. Dozvěděli jsme se už něco o reakcích vašeho okolí, ale co odborná veřejnost? Snažil jste se třeba někdy konzultovat své poznatky s vědci?
Jak kdy. Poznal jsem vědce, kteří měli s čarodějným proutkem zkušenost a jeho sílu uznávali, ale byli dost moudří, než aby se pokoušeli ji vysvětlovat. Jeden příklad za všechny: Spolkový ústav pro geologii a nerostné suroviny v Hannoveru, v jehož budově jsem měl tu čest vysedávat, vysílá do různých konců světa odborníky za účelem rozvojové pomoci. Jeden takový působil v pouštních končinách kdesi v Africe, vyhledávaje tam zdroje podzemní vody. Činil tak uznávanými vědeckými metodami, seismikou, geoelektrikou, jsa však obeznámen s mocí proutku též tímto tmářským způsobem. Výsledek byl takovýto: proutek byl desateronásobně spolehlivější a nejmíň tisícinásobně levnější než výše zmíněné standardní metody. Poznal jsem ovšem i zatvrzelé skeptiky; vyznačovali se tím, že s čarodějným proutkem zkušenost neměli, což jim ale nebránilo vynášet pohrdlivé soudy. Jistá mnoha tituly vybavená vědecká kapacita držela v našem úřadě odbornou přednášku; v diskuzi kdosi nahodil i toto téma, avšak kapacita, výsměch na tváři, mluvila když ne o podvodu, přinejmenším o neuvědomělých reakcích: proutkař prý ohýbá vidličku v dlaních sám a myslí si přitom, že na ni působí jakási nadpřirozená síla, hahaha. I vstal jsem a povídám – ale pane profesore, to nejde! Proutek se ohýbá ne ve dlani, ale před ní! Zkuste vzít do ruky sebetenčí špejli a zlomit ji před dlaní; to nedokáže ani tuplovaný Herkules! Pojďte se mnou ven, tamhle na tu louku, já vám to ukážu! Marně. Pan profesor jen povzneseně mával rukou. Jsouť mužové vědy učení, ale také dost omezení; nediskutují, jen melou, co se naučili.

Když se nad tím zamyslím, jako bychom se nejpozději od dob osvícenství snažili svět spoutat fyzikálními zákony a přísnou logikou. Co nelze vysvětlit pomocí vědy, je zavrhováno, vysmíváno či se na to přinejlepším hledí s notnou dávkou nedůvěry. Otázka ale zní, zda je náš mozek vůbec schopný takového poznání, aby dokázal vše vysvětlit?
Dostatečnou odpověď jsem, tuším, podal v předešlém bodě, takže jen krátce: jsme, dejme tomu, nejvýš organizovanou formou života na Zemi, čímž ovšem není řečeno, že jsme vší vesmírné moudrosti futrál. Náš mozek nikterak není výhradním zdrojem poznání, je mnoho jevů kolem nás i nad námi, na něž je přes všechnu úžasnou, dodnes úplně neprobádanou komplikovanost (dosud například nevíme, z čeho se líhnou a jaký účel mají sny) krátký. Jakou část nás obklopující skutečnosti je vůbec schopen pojmout: polovinu? Dvacetinu? Ještě méně? Nevíme a nikdy vědět nebudeme. Skromnost zdobí badatele, v tomto háklivém oboru zcela mimořádně.

Člověk si sám pro sebe osvojil titul „pán tvorstva“ a postavil se nade vše živé. Vedle světa přírody si vytvořil svět vlastní, svět kultury, a jeho nástroji se snaží popsat ten druhý. Není to projev pošetilosti?
Dovolím si zaodporovat: starého čerta vytvořil člověk a ne jakýsi vlastní svět vedle světa přírody. Vše, co na Zemi a ve vesmíru jest, příroda jest! I člověk je příroda, i jeho dům je příroda, i fabrika, i dálnice, jakkoli se to někomu může zdát podivné. Příroda je, co podléhá zákonům přírody; a z těch není výjimky ani na Zemi, ani na nebesích, amen. Tvrdit něco jiného je… snad ne pošetilost. Jen nedomyšlenost.

Děkuji za váš čas a odpovědi!

* * *
Fotokoláže © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora