S Ivanem Kolaříkem U Rudého klokana

Zprvu jsem měla od pana Kolaříka zákaz vstoupit do jejich hospůdky U Rudého klokana, do útulného místního pubu, kam chodí na pivo po úmorném a horkém dni upocení farmáři v kovbojských kloboucích a nadávají, že jim není povoleno v hospodě vypalovat si zobáčky. Stěny jsou olepené vyšisovanými fotkami rybářů s obrovskými úlovky, místními fotbalovými týmy a kdejakými trofejemi. Farmáři líně postávají u baru a kolem kulatých stolků a tlachají, neboť i stěny mají uši jen pro chlapské řeči. Pípy jsou obalené ledem, pivo z nich teče do ledových sklenic. Že tahle oáza klidu je vstřícná jen pánům, pro jejich psychoterapii či co a že není vhodná pro dámy, to je nabíledni, neboť dámská přítomnost by inhibitovala volnou, často drsnou chlapskou mluvu. Ale pro tentokrát, když jsem dostala od náčelníka Ivana Kolaříka povolení, jsem vstoupila, posadila se k jeho stolku a při pivním moku od protinožců jsem zcela propadla jeho vtipnému, maličko nadnesenému toku řeči. Začal s tím, jak jako poměrně mladý muž sedí v letadle a dává sbohem své rodné zemi a míří přes oceán do Austrálie.

***

Jaký je to pocit setřít slzu a vyhlížet z letadla svůj nový domov?

Hm…, Martičko, dovolte, abych si nejprve prolil vyprahlé hrdlo tímto strašně přechlazeným místním mokem, který je podle mého ledový hlavně proto, abychom my fachšmejkři nepoznali, co hrozného do sebe lejeme… Jo, a ty nadávky farmářů neposlouchejte, protože byste se asi musela červenat. Avšak vraťme se k vaší otázce.

Abych se přiznal, slzu jsem v 68 roce při výhledu z letadla neutíral. Měl jsem totiž jiné starosti. Byl to tenkrát můj vůbec první let v životě a navíc první let letadla VC10 do Austrálie. A tak místo proudu slz jsem spíše koukal, jak daleko je to na toaletu, protože jsem se chvěl, že to spadne a to mělo neblahý vliv na moje vnitřnosti. Naštěstí a k mojí ohromné úlevě jsme ten nekonečný let ve zdraví přežili a já se ocitnul v mé nové zemi, kterou jsem si za toho slunného rána, kdy jsme přistáli v Sydney, okamžitě zamiloval a bez řečí přijal za svůj nový domov. A musím se přiznat, že od té doby se ze mne stal odrodilec. Čili člověk, který je hrdý na Austrálii a který nějakým zvláštním, pro mnohé lidi asi nepochopitelným důvodem, rodnou zemi neoplakával. Nyní jsem v Austrálii již 44 let. V Česku jsem se sice narodil, ale když vezmete v úvahu, že si zhruba pamatujete věci od řekněme pěti let, a já utekl, když mi bylo 22 let, tak jsem měl nějakých 17 let, abych si utvořil opravdu silný citový vztah k této zemi. Ta léta byla však naplněná buzerací téměř na každém kroku mého života. Takže kromě příjemných chvil strávených v rodinném kruhu a s kamarády nebylo prakticky nic, co by mne hluboce poutalo k Česku.

Austrálie nás přivítala s otevřenou náručí a poskytla nám neuvěřitelnou pomoc a životní možnosti. Navíc je to země se zakořeněnou demokracií a smyslem pro fair play. Proto jsem jí přijal bez výhrad a jsem pyšný na to, že si mohu říkat, že jsem Australan.

Můj vztah k Česku se však také poslední dobou změnil. Zvláště od mojí loňské návštěvy, kdy jsem si uvědomil, jak velice kulturní národ jsme. A jaký mají Češi smysl pro humor. Což je mi obzvláště sympatické. Se změnou mého smýšlení přišlo i to, že nyní celkem hrdě prohlašuji, že jsem původem Čech. Kdo byl v Praze, tak závidí. Tak, tak to nějak se mnou je.Teď se však po tak dlouhé odpovědi musím napít a slibuji, že příští budou mnohem kratší.

Když jste se rozhodl pro Austrálii, jaký jste měl názor na bouřlivou historii Angličanů po objevení tohoto kontinentu?
Po pravdě řečeno, žádný. Asi jsem byl na nějaké hlubší uvažování ohledně dopadu kolonizátorů na tuto zemi příliš mladý. Faktem je, že osídlení Austrálie bylo spojeno s násilím a pokořením původního obyvatelstva. Je to velká černá skvrna na historii Austrálie, jizva, která se dodnes nezacelila. Teprve před nedávnem se tehdejší ministerský předseda Kevin Rudd oficiálně v parlamentu Aboridžinům omluvil za všechno, co bylo v historii na domorodcích napácháno. Trvalo to pěknou dobu a věřila byste tomu, že dodnes mnoho lidí s touto omluvou nesouhlasí. Stačí si však připomenout, že kolonizátoři vyhladili Aboridžince z povrchu Tasmánie. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že se jednalo o kulturní genocidu. Takže Angláni nemají být na co hrdi.

Každý se vás jistě ptá na začátky, ale já se domnívám, že všechny začátky emigrantů jsou si podobné, proto se vás zeptám jinak. Nestýskalo se vám, a jak dlouho to trvalo?
Samozřejmě, že se mi zpočátku stýskalo. Hlavně po rodičích a kamarádech. Výčitky svědomí, že jsem opustil milované rodiče, mně dlouho nedávaly spát. Teprve když člověk uzraje a stane se sám rodičem, tak si plně uvědomí dopad svého jednání. Máma s tátou mi můj žal usnadnili tím, že mne v rozhodnutí odejít plně podpořili. Požehnali mně, což bylo něco úžasného. Proto jsem jim v duchu tenkrát také slíbil, že v emigraci něco dokážu, aby na mne byli hrdi. Jinak úsilí zakotvit v nové zemi bylo tak intenzivní, že nebyl čas na nějaké stýskání.

Austrálie je země extrémů a paradoxů. Jak na vás působila spalující poušť, skalnaté australské Alpy a tropické pralesy.

Divokou a nespoutanou australskou krajinu miluji. Je to opravdu neobyčejná a neobyčejně krásná země. I poušť, nad kterou se tetelí horký vzduch, má svůj půvab. Vnitrozemí hýří barvami, mezi kterými převládají okry, které snad jenom aboridžinští umělci dovedou mistrně zachytit na svých plátnech. Australská krajina s nekonečně průzračným nebem posetým hvězdami, kterým vévodí Jižní kříž, vzbuzují v člověku hluboké spirituální emoce.

Miluji australské pobřeží s burácejícím oceánem, neposkvrněnými, nekonečnými, zlatými plážemi bez lidí, kde člověk může chodit hodiny nikým nerušen, pohroužen ve vlastní myšlenky.

Turisté obyčejně přirovnávají australská města k veliké botanické zahradě. Jsou unešeni průzračným vzduchem a ostrými barvami. Plně souhlasím. A proto nesnáším lidi, kteří si přírody neváží, odhazují odpadky a neumí se v přírodě chovat. Bohužel se zdá, že je těchto lidí stále více a je hrozné, že i na celkem osamělém místě najdete flašku od piva nebo Coca Coly.

Jistě jste byl v Sydney v opeře. Není to zážitek na celý život? I třeba projít se po mostě zvaném „ramínko na šaty“ a vidět ten zázrak architekta Utzona na vlastní oči.
Vůbec Sydney jako taková je díky svojí poloze snad jedno z nejkrásnějších měst na světě. Všemu vévodí slavná opera a to „ramínko na šaty,“ sydneyský most. Přidejte k tomu příjemné klima a máte recept pro ráj. Bohužel však díky lidské civilizaci má Sydney od ráje čím více tím dále. Když má každý nejméně dvě auta, tak si představte, jak to na silnicích asi vypadá. Kromě toho se noví přistěhovalci převážně usazují v Sydney a v Melbourne, infrastruktura s tímto náporem civilizace nestačí držet krok, a tak nastává veliký chaos a bordel. Nová generace to bude muset nějakým způsobem vyřešit.

V nové vlasti jste se vypracoval až na policejního ředitele, který měl na starosti zlepšení vztahů mezi policií a etnickými menšinami. Za svou práci jste dostal i jedno z nejvyšších australských vyznamenání. Tu práci jste musel milovat, podělte se s námi o své zážitky.
No tak na to by ani nestačily stránky magazínu. Stačí snad říct, že to byla práce silně uspokojující, protože to byla práce ryze průkopnická, která se odrazila ve zlepšených vztazích mezi policií a menšinami. Když si uvědomíme, že tisíce a tisíce přistěhovalců přichází ze zemí, kde jsou policií potlačována jakákoliv lidská práva, kde se lidé policie bojí, policii nenávidí a s policií nespolupracují, tak je nabíledni, jak těžký úkol je pro policii v demokratické zemi jako je Austrálie získat důvěru přistěhovalců. Australský policejní systém totiž spočívá v úzké spolupráci mezi obyvatelstvem a policií. Pakliže spolupráce neexistuje nebo je sporadická, vyšetřování zločinné činnosti je nesmírně obtížné. Proto dá rozum, že se policie musí snažit pečlivě promyšlenými strategiemi získat tuto nezbytnou důvěru obyvatelstva. No a já měl za úkol nejprve ve státě Victoria a později v celé Austrálii toto uskutečnit.

Během služební činnosti jsem měl možnost jako držitel vysoce prestižního stipendia Winstona Churchilla působit u elitních policejních organizací v USA, Kanadě, Velké Británii, Německu a Nizozemsku. Zde jsem nejenom viděl, jak podobným způsobem jako my v Austrálii tyto země přistupují k menšinovým otázkám, ale jak jsme díky naší práci v mnohém před nimi. Lidé toto často mylně slučují se strategiemi poplatnými multikulturalismu. Znovu podotýkám, že policie své strategie ohledně menšin plánuje právě jako profesionální odezvu na dopad přistěhovalectví a multikulturalismu. Například to, že se snažíte mít v řadách policie příslušníky menšin, nemá naprosto nic zajedno s politickou korektností nebo multikulturalismem. Je to logická snaha policie zlepšit služby obyvatelstvu, které je kulturně, nábožensky a jazykově rozmanité. A tak to je prakticky se vším, co policie v této oblasti podniká.
Jinak jsem dost historek z policejního života, doufám že humorně, popsal ve svých fejetonech, které si čtenáři mohou přečíst třeba v Pozitivních novinách i na SeniorTipu.

Aboriginové jsou pro nás do jisté míry tabu. Můžete nám poodhrnout roušku, jestliže jste se s nimi setkal?
No já raději ani žádnou roušku poodhrnovat nebudu. Jedná se totiž o nesmírně složitou problematiku, kterou se léta letoucí zabývají jiní experti, než jsem já. Zmíním se jenom pár slovy o tom, že díky svému privilegovanému postavení jsem měl možnost navštívit aboridžinské komunity, kam se bílá tvář stěží dostane, protože má přístup zakázaný. Tyto návštěvy se mne hluboce dotkly. Člověku se sevře srdce, když vidí, v jak neuvěřitelně nuzných a primitivních podmínkách tito původní obyvatelé v buši žijí. Za mnohé můžeme my, civilizovaní, bílí lidé. Hlavně si můžeme pogratulovat za to, že jsme domorodce naučili pít alkohol. Díky alkoholu, který domorodci špatně snášejí, jsou to bohužel zdecimovaní lidé. Jejich chatrné chýše v buši jsou obklopené haldami plechovek od piva a různých odpadků. Je to smutný pohled. Nechci samozřejmě generalizovat. Například aboridžinské komunity, kde je alkohol zakázán, jsou úplně jiné. Sice také celkem primitivní, ale mnohem lépe upravené a mnohem čistější.

Problémy Aboridžinců se zabývá mnoho jak státních tak soukromých institucí, a nikdo je v podstatě nedovede vyřešit. Já se rozhodně nepovažuji za znalce jejich kultury ani si nevyhrazuji právo komentovat jejich život a problémy. Aboridžinci díky své ojedinělé problematice také nespadali pod moji kompetenci na policii. To, že ve vysoce civilizované, bohaté zemi jako je Austrálie mohou vůbec existovat obyvatelé, jejichž životní úroveň, nemoci a délka života jsou nesrovnatelné se zbytkem obyvatelstva, je neuvěřitelné.

Je mi známo, že milujete projížďky na kole a píšete mistrovská dílka pro zasmání. Je pro vás Jižní kříž totéž co pro nás Polárka?
Kolo je moje celoživotní záliba. Vojnu jsem prožil ve dresu Dukly a i zde jsem se pokoušel o úspěchy mezi profíky. Leč marně. Na kole jezdím dnes a denně navzdory tomu, že mne bolí zadek a vůbec celé tělo. Někdo mně jednou poradil, že procházkou nebo jízdou na kole člověk zapomene na hříšné myšlenky, a tak když na mne přijde velký cit, tak než abych se před ženou Máňou ponižoval žebrotou a škemráním, raději skočím do sedla a touhy rozjezdím, protože z vyjížděk přijedu vyčerpán a zralý tak na pár pivek, spršku a pelech.

Jižní kříž vévodí naší obloze a je to jedno z mála souhvězdí, které okamžitě poznám. Hruď se mi dme pýchou, když jej vidím třepotat se na naší vlajce, když naši sportovci stojí na bedně a přebírají medaile za svoje výkony.

Bývá ve vaší hospůdce jedním ze štamgastů nějaký rudý klokan? Čím se klokani vyznačují?
Náš symbol se vyznačuje především neuvěřitelně obrovským množstvím. Farmáři klokany nemají v oblibě, protože jim žerou úrodu. Asi dva miliony se jich odstřeluje ročně, aby se vůbec mohla kontrolovat jejich čísla. Jsou to vačnatci moc rozkošní, rádi se množí a maminkám z vaků koukají ještě rozkošnější klokánci. Osobně nerad náš národní symbol jím, ale jelikož nemá žádný cholesterol, tak se také někdy na něj s chutí vrhnu. Veliký táta klokan je svou výškou a sílou hrozivý a je dobré se mu nepostavit do cesty. Jedním kopnutím vám může rozpárat břicho a pustíte zelenou vodu. A kdo se chce ráno probudit mrtvej, že ano?

Ani se vás neptám, jestli milujete královnu, avšak znáte někoho, kdo je hrdý na svého předka, který dorazil s flotilou ke břehům jako trestanec.
Královnu sice nemiluji, ale celkem si jí vážím, neboť je jediná z královské rodiny, která snad nikdy neudělala ostudu. Korunu na své nyní již obstarožní hlavičce nese hrdě, a jelikož je to naše hlava státu, tak jí salutuji.
Jinak osobně neznám nikoho, kdo by byl hrdý na svého předka, trestance, který sem byl poslán za trest, že ukradl tkaničky od bot. Tito neslavní předci však obydleli Austrálii a za nesmírně tvrdých podmínek zde udělali moře užitečných věcí.

A jedna nezvyklá otázka na konec. Nekoketujete, někdy v duchu, s myšlenkou na návrat?
Musím vás, Martičko, zklamat. Nikdy mě ani v duchu nenapadlo se vrátit. Dodnes však děkuji Bohu, že mě dostal do jeho ráje – Austrálie.

A teď po tomto rozhovoru zcela vyčerpán vás zvu přímo k baru si dát jedno na rozlučku. Plivat můžete přímo na podlahu.

Děkuji, ale na podlahu neplivám, mohla bych sobě nebo vám plivnout na boty.

Marta Urbanová

***
Fotokoláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky