Dìti moje… (5)
aneb cesta do Indonésie
Komodo – Lombok – Flores – Bali
To jsou hlavní ostrovy, které jsme navštívili. Pøi plavbì lodí jsme zastavovali na nìkolika malých ostrùvcích, kterých je ve Floreském moøí nespoèet…
Návštìva kmene Mengarajcù
Na úvod vyprávìní o návštìvì kmene Mengarajcù, vám povím, jak se Indonésané zdraví. Informace mám ze slovníku, který jsme dostali, po pøíletu:
Selamat satany - Vítejte
Selamat pagi - Dobré ráno (pozdrav se pou¾ívá do 11:00 hod.)
Selamat siang - Dobrý den (pozdrav mezi 11 a 14 hod.)
Selamat sore - Dobrý den (pozdrav mezi 14 a 18 hod.)
Selamat malam - Dobrý veèer (po setmìní)
Selamat tidur - Dobrou noc
Selamat jalan - Nashledanou (nìkomu kdo zùstává)
Selamat jalan - Š»astnou cestu
Selamat tinggal - Nashledanou (nìkomu kdo odchází)
Kdy¾ to víte, pøestanete se divit, ¾e kdy¾ se potkají dva lidé a ne¾ se pozdraví, podívají se na hodinky. Jiný kraj, jiný mrav.
Po dobrodru¾né jízdì v nákladním autì jsme dorazili na naši ubytovnu – mezi rý¾ová políèka. Opìt pìkný standard. Pøivítal nás majitel, jeho ¾ena a tøi dìti - dìvèátka.
Ubytování jsme byli ve dvou chatách s dvoulù¾kovými pokoji. Sociální zaøízení podobnì jako pod sopkou Rinjani.
Porozhlédl jsem se po okolí, nafotil nìjaké fotky a byl veèer. Po veèeøi jsme trochu posedìli a podebatovali s majitelem. Dozvìdìli jsme se jak se seznámil se svou ¾enou. Aby si ji mohl vzít, musel jejím rodièùm zaplatit 50 miliónù Rupií jako vìno. Všem se nám to zdálo mnoho. Spoèítal jsem si, ¾e kdy¾ má tøi dcery, je na stáøí plnì zabezpeèen, kdy¾ je pak výhodnì provdá.
Proto¾e nás druhý den èeká nároèný výstup, šlo se brzy spát. Ráno jsem vstával pøed východem sluce, to znamená pøed šestou hodinou. Pøed mou chatkou tekl potùèek, kde se dìti chodily mýt. Mo¾ná jsem jim trochu vadil, ale tehdy mi to nedošlo. Byl jsem tam proto, ¾e jsem fotil východ slunce.
Po snídani nás odvezli k místní škole, kterou jsme navštívili. Podle kostela a høbitova, který byl nedaleko, byla škola køes»anská. Dìti nám zazpívaly a nìco pøeèetly. Na oplátku jsme i my zazpívali a rozdali dárky. Škola stála pod horou, kterou jsme museli zdolat, abychom se dostali na návštìvu ke kmeni Mengarajcù.
Nastalo velké louèení s Evou a mladší Dankou, které pro zranìní s námi nemohly jít.
Cesta nám trvala tøi hodiny. Šlo se poøád do kopce a¾ do výšky 1870 m. Vìtšinu cesty jsem šel sám. Mám to tak rád. Nerad poslouchám zbyteèné øeèi. Rád naslouchám pøírodì. Byl jsem však trochu nemile pøekvapen. Èekal jsem, kdy¾ jsme šli pravým tropickým pralesem zvuky zvíøat nebo ptákù a ono nic. Jen sem tam se ozval nìjaký papoušek nebo opice. Jinak jen vítr a šum stromù…
Ptal jsem se co je toho pøíèinou. Byl jsem informován, ¾e co bylo k snìdku – snìdlo se. Co k snìzení nebylo, škodilo lidem - tak se to zabilo také. Prostì, civilizace na postupu.
Kousek za vrcholem hory se otevøelo údolí a v nìm nádherná vesnièka kmene Mengarajcù.
Sešli jsme do vesnièky. Byli jsme oficielnì pøivítáni - asi náèelníkovým – v jednom stavení. Souèástí uvítání byla i informace o historii kmene.
Jsou køes»ané. Jejích pùvodní vlastí byla Sumatra. Zde ¾ije ji¾ osmá generace. Dodr¾ují všechny tradice a jedna z nich øíká, ¾e hosty vítá náèelník a pøedstavitelé kmene, co¾ se právì dìlo. Pro dodr¾ení tradice jsme museli zaplatit menší obnos a byla nám darována slepice, kterou jsme museli všichni pochovat. Pak nám ji pøipravili na veèeøi. Na ukonèení tohoto obøadu nás pozvali na veèerní koncert. Samozøejmì jsme pozvání pøijali. Mám-li být upøímný, kdy¾ jsem vidìl nástroje rozvìšené po pøíbytku, ani jsem se moc netìšil. Samé bubny a èinely. Øíkal jsem si, to bude kraválu…
Po ceremoniálu jsme se šli ubytovat. Dostali jsme k dispozici jednu chatu. Nevím jak obydlí nazvat. Pøekvapilo mne, jak byl vnitøek veliký - samozøejmì kruhový. Také mne pøekvapilo jak dùmyslnì byla chata postavena. Její konstrukce, vìtrání apod. Nábytek v naší chatì nebyl ¾ádný. Jen po zemi byly rozta¾ené roho¾e a v koutì byly ulo¾ené deky. Kuchyò a toalety byly mimo obydlí. Velice skromné bydlení.
Ka¾dá rodina mìla svoje obydlí a všechen majetek byl spoleèný a ulo¾ený v jedné skøíni. Celé rodiny ¾iji spoleènì. Informace od prùvodce.
Po ubytování vìtšina nás odpoèívala. Šel jsem se podívat co odpoledne dìlají obyvatelé vesnièky. Pøi prohlídce jsem fotil. Nejpùvabnìjší byly samozøejmì dìti. Tam kde schází slova, tam mluví fotky. Všechna práce se toèí kolem pìstování kávy a rùzného koøení. Všechno se suší. Kdy¾ zapadne slunce vlhkost vzduchu se prudce zvýší. Proto se musí všechno co se suší na noc schovat. Práce je poøád dost. O sušení se vìtšinou starají mu¾i.
Všechny pøebytky, které jsou na prodej a opaènì, které jsou potøebné se nosí na zádech pøes kopec, kterým jsme pøišli. Nezávidím. Zkusil jsem zvednout pytel s kávou a mìl jsem co dìlat. Na fotce je vidìt, jak si poradil místní. A to byl polovièní, ne¾ já!
Po nìjakém èase vyšli na prohlídku i ostatní èlenové výpravy. Šli jsme se podívat na pøírodní koupelnu v lese. Také jsem ji vyu¾il a chladná voda mne poøádnì vzpamatovala.
Po veèeøi jsme šli na koncert. Byl jsem velice mile pøekvapen jak procítìnì muzikanti hráli a zpívali. Byl mezi nimi i nejstarší obyvatel vesnièky, který mìl sólo.
Kdy¾ skonèili své vystoupení, chtìli, abychom jim zazpívali my. Nikdo se k tomu nemìl, tak jsem zazpíval já. Jednu slovenskou, moravskou a èeskou písnièku. Úspìch, a» u¾ byl hraný, nebo opravdický, se dostavil. Pøes zpívání jsem se skamarádil s nejstarším obyvatelem. Já byl také nejstarší. Rozumìli jsme si beze slov. Další postøehy popíšu ve fotogalerii. Pobyt ve vesnièce mohl pro mne dopadnout tragicky. Moje poøekadlo zní - èlovìk mù¾e být blbý, ale musí mít štìstí. Já jsem to štìstí – náhodou - mìl.
Jak u¾ jsem psal, toalety byly mimo chatu. Podlaha chaty byla asi tak jeden metr nad zemí. Od toalet do chaty se šlo po ¾ebøíku. Nad ránem (byla ještì tma) jsem si abych nebudil ostatní nerozsvítil èelenku a šel na toaletu. Pøekroèil jsem první pøíèku na ¾ebøíku a skutálel jsem se na zem. Je zajímavé kolik myšlenek èlovìku bìhem okam¾iku probìhne hlavou. Zásadní byla - nesmíš si zlomit nohu - proto nesmíš spadnout na bøicho. Zkrátím to - podaøilo se mi pøetoèit se na rameno. Tolik nadávek za vteøinu u¾ asi v ¾ivotì neøeknu. Opatrnì jsem se zvedal a zjiš»oval co mi je. Nic zlomeného - to byla první dobrá zpráva. Asi nata¾ené levé vazy na pravém kolenì a nara¾ené dva prsty na levé ruce. Potí¾e mám ještì dodnes. Tak¾e se vlastnì nic nestalo. Jo¾ko (který byl u mne kdy¾ jsem se ještì válel) byl rád, ¾e je vše v poøádku.
Nebudu psaní zbyteènì protahovat. Ráno jsem fotil a i zpáteèní cestu jsem zaznamenal.
Ke škole jsem došel opìt sám a èekal jsem na ostatní. Kdy¾ jsem tak sedìl a koukal jak je ten svìt krásný, pøišli ke mì tøi vìtší školáci a zaèali na mne mluvit. Jako v¾dy jsem jim odpovìdìl, ¾e anglicky nemluvím.
Teï to pøijde.
Na oèích jsem jim vidìl to ohromné pøekvapení. Bílý pán a neumí anglicky? Jak je to mo¾né? Uvidìl jsem i malé pohrdáni. Vím, ¾e u¾ i v Nepálu, Tanzanii a asi i Indonésii dìlí turisty na bílé - to jsou Amerièané a ¾luté - to jsou Japonci. Pak je jim divné, ¾e èlovìk nemluví anglicky. Vysvìtlit jim to musí jejich uèitelé.
Skonèila další etapa našeho putování. Posnídat, nalo¾it bágly a pokraèovat. Èeká nás po osmi hodinové cestì nákladním autem pøespání v krásném hotelu s jedním nepìkným zá¾itkem pøelet na ostrov Bali. Tøi dny rekreace a domù.
Moje povídáni doplním ve dvou fotogaleriích - v komentáøích pod fotkami. Pobyt mezi domorodci byl pro mne velice zajímavý.
Doplòuji fotogaleriemi:
Škola a výstup
Pobyt ve vesnici
Dìti moje - aneb cesta do Indonésie - 1
Dìti moje - aneb cesta do Indonésie - 2
Dìti moje - aneb cesta do Indonézie - 3
Dìti moje - aneb cesta do Indonésie - 4
Fotogalerie - 1
Fotogalerie - 2
Fotogalerie - 3
Fotogalerie - 4
František Blabla
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora