Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je na tak namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to pohled na jedno zajímavé nakupování :-)

Ať pánové prominou

Tak nevím děvčata, ale někde se nejspíš stala chyba. Na druhé straně, kdyby se nastala, o čem bych teď vlastně psala? Nevím jak u vás, ale u nás jít nakupovat s pantátou je velký zážitek. Tomuto úkonu předchází zjištění, že v domě není co jíst.

Bum, bum, bouchnou dveře ledničky.
„Matičko, zase jsme tu jako u snědeného krámu. Kdypak půjdeš nakupovat?“
„To přece nemyslíš vážně? Můžeš si vzít chleba se sádlem a s česnekem. Ten je dobrý na sklerózu.“
„Mám tomu snad rozumět jako tak, že jsem sklerotický?“
„Bůh chraň, to by mně ani ve snu nenapadlo něco takového nectného o tobě říct.“
„Ještěže jsi to upřesnila, už jsem si myslel…“
„Nebo chleba s máslem a sýrem, nebo marmeládou, nebo s medem. Ten je dobrý na celkové zklidnění.“
„A já jsem snad neklidný? Jedinej nervák, kterej tu je, seš ty.“
„A to ti teda pěkně děkuju, seš milej.“
„To já rád.“
„Nikam nepůjdu, říkals, že budeme šetřit.“
„Víš ty co, tak já půjdu s tebou, abys nekupovala blbiny. Já tě budu usměrňovat. Já su hroznej chudák. Furt abych na tebe dohlížel.“
Tiše si pro sebe brblám:„To jsem to s ním teda vytrhla, ale aspoň se projdeme.“

Hlavním záměrem tohoto výletu je ovšem fakt, že chce koupit husu na vánoční stůl a má strach, že to dopadne jako loni. Tenkrát se uvolil, že tento úkol zajistí sám, když já jsem plně vytížená loupáním ořechů. Po návratu mne radostně ujišťoval, jak senzačně pochodil. A protože ti ptáci byli menší než jindy, koupil raději hned dva. Kouknu do kabele a říkám: „Na to, že jsou to dvě kachny, to není žádná výhra. A víš, že kachny moc nemusím. Není z nich skoro žádné sádlo a ani masem příliš neoplývají. To není jako za dob, kdy jsme si pěstovali svoje kachny a před zabitím jsme je pilně krmili napaběrkovanou kukuřicí.“

Jdu se obléknout. Nemohu jít přece s takovým elegánem jako šupák. Taťka se nafintí, do ruky nedbale svine igelitku, zatím co já za sebou táhnu kabelu na kolečkách. Jde obyčejně kus přede mnou, aby vynikl jeho bezvadný vzhled. Do obchodu vejdeme společně. Už několik let husy jako takové neprodávají. Jenom husokachny, které jsou v celkem slušné velikosti. Ty tam jsou doby, kdy pro husy chodila maminka na trh a chtěla vždy krátkou a tlustou, nejraději maďarskou, krmenou kukuřicí. Byli vždy krásně žluťoučké, kulaťoučké a po upečení se jen rozplývaly na jazyku. Když jsem mnohem později pronesla tuto formulku u našeho řezníka, vyjeveně se na mně podíval a pak se dal do náramného smíchu. „Bože děvče, kdypak je ta vaše maminka kupovala. To muselo být už hodně dávno.“

Vezmeme husokachnu a jdeme do Kauflandu. Kabelu táhnu já, taťka jde dva kroky přede mnou. „Matko, ty se vlečeš jako šnek, přidej trochu, ať ještě něco doma uděláme.“
Přidám do kroku. V Kauflandu bere vozík, já táhnu kabelu. „Nelelkuj nikde, spěcháme.“ „Počkej, chci si vzít pár hroznů, to bez těch zubů zvládnu.“
Dává si do vozíku banány. Ty já už mnoho let nejím. Je mně po nich šíleně špatně od žaludku, téměř na umření. Mozek se mně halí do bílé mlhy. „Spěcháme, spěcháme, pospěš si!“ Já potřebuji na nákup klid. Musím si všechno prohlédnout, očichat, přečíst složení (i když začínám už špatně vidět na blízko) a pak se rozhodnout. Papírek nepotřebuji, pamatuji si co chci koupit, ale jen do okamžiku, než jdu nakupovat s pantátou. V jeho přítomnosti pomalu ani nevím, jak se jmenuji. Žene mne jako nadmutou kozu. Naštěstí je jeho zájem o nakupování velmi labilní.

Poslat ho na nákup s cedulkou také nelze. „Matičko, ty nemáš rozum. Copak můžu vytáhnout v obchodě papírek? Co by si lidi vo mně pomysleli?“ Donese si jedno pivo, čtyři rohlíky a banány. „A kde máš zbytek?“ „Tys něco chtěla?“

V tomto ohledu byl naprostou jedničkou můj tatínek. Nejenže nakoupil v čase, kdy už jeho žena měla zdravotní potíže, ale byl schopen i uvařit. V době kdy ještě pracoval, si nechával peníze, které si vydělal jako technický kreslič – brigádník. Pokud něco viděl ve městě, co by se mojí mamince hodilo, nebo co měla ráda, koupil to.

Svištíme po obchodě. „Počkej, chci nějaký zrající sýr na chleba a ty si vyber nějakého uzenáče.“ Poté mizí v dáli. Odevzdaně táhnu kabelu a pod paži vkládám potraviny, na které si náhodou vzpomenu. Tvaroh, zakysanou smetanu, máslo – za chvíli tu budou vánoce, tak ať mám nějaký tuk na pečení, toaletní papír… Jo a málem bych zapomněla, nějaké masíčko pro Pepíčka. Hrozinky…

Bylo by toho ještě hodně, ale kde je sakra ten táta s tím vozíkem. Věci mně padají z ruky. V dálce vidím známou siluetu. Aha, už tam zase oblbuje nějakou slečnu. Že by mně šel naproti ho ani nenapadne. Dobíhám ho celá zapocená. „Teda matičko, ty seš hrozná. Couráš se a furt abych na tebe čekal.“

Klademe věci na posuvný pás.

„Slečno pokladní, my máme v té kabele husokachnu. Žena jí upeče na Vánoce. Máte také ráda husy?“

„Hele, nech paní pokladní dejchat a nezdržuj jí.
„Pane, já vám to přeji, ale nemusíte mně to zdůvodňovat.“
„Ale to já vám rád zdůvodním, je třeba všechno uvést na pravou míru.“
„Hele, nevybavuj se tu furt a dělej, když jsi měl tolik naspěch.“
„To je najednou ňákej velkej kvalt, dyť už du. Matičko, naskládej si to do kabele, já si musím odskočit.“ Odchází…

Po jeho návratu táhnu vozík k autobusu. Taťka si nese igelitku s pečivem. Ještěže přijel nízkopodlažní autobus. Vystupujeme na Gajdošce u kostela. Taťka chmatne vozík a utíká k domu. Jednak aby všichni viděli jak je obětavej a pozornej manžel a jednak, aby jeho milovaná Cony dlouho netesknila.

Zvolna se ubírám k domovu. Jen žádnej kvalt…
Říkával můj tatínek: „Veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest.“

Irena Atzlerová

Další články autorky